I tato stránka se dočkala samostatné prezentace, jelikož už na hlavních akcích toho bylo příliš, takže zde bude moje cestování po světě...... no po světě, nejsem velká cestovatelka, takže zatím spíše jen po Evropě. A protože ráda fotím, tak i spousta galerií s fotkami a povídání k tomu.




Řecko - Kykládské ostrovy 13. 9. - 22. 9. 2019

Na Kykládské ostrovy jsem chtěla jet už dlouho, ale bohužel se tam poznávačky skoro nedělají. Předpokládám, že jeden z důvodů je ten, že je zájezd plný přejezdů, trajektů, lodí a ty jsou poměrně drahé. Už jen to, že se jede na nejznámější a nejdražší ostrov Řecka - Santorini, mnohého turistu odradí. Mě to neodradilo, jen jsem musela sehnat stejného blázna, jako jsem já, kterému nebude vadit, že je tam hodně ježdění a že by si obyčejné, pobytové Řecko pořídil za polovinu. Sehnala jsem a jelo se.
Architektura: Všichni víme, jak to vypadá v Řecku a protože jsem byla v menších, ostrovních městech, tak tady architektura taková ta typická - bílé, nízké, kamenné stavby, modré nebo zelené okenice, pravoslavné kostely a chrámy, kostely s modrými kopulemi.... a samozřejmě, řecká, antická architektura, ke shlédnutí už jen na vykopávkách.
Čistota měst: Všude bylo hezky uklizeno, ale to je jasné, sem tam se našel koutek, který nebyl až tak hezký, ale vysloveně nepořádek jsem v téhle části Řecka neviděla. A protože je tam i jiný styl architektury, než třeba v západní části Řecka, v Parze, tak tady nebyly k vidění ani rozestavěné domy.
Jazyk: Oficiálním jazykem Řecka je samozřejmě řečtina, ale protože řecky hned tak nějaký turista neumí, tak anglicky se tam domluvíte všude, myslím tím turistická místa. V zapadlé vesničce kdesi v horách, tam už bych si tak jistá nebyla. A i když se řecky učit nikdy nebudu, vždy si zopakuji pár základních slov a ty používám, je to zdvořilé a oni jsou potěšeni, jako všichni cizinci, když se snažíte používat jejich řeč. Takže dobrý den a dobrý večer, děkuji a prosím, nashledanou, to bohatě stačilo.
Ceny a vstupné: Jelikož v této části Řecka není moc muzeí a podobných atrakcí, do kostelů se vstupy neplatily, tak jsem za vstupy neutratila moc peněz, samozřejmě za všechna architektonická naležiště nebo za vstup do jeskyně ano. Ale největší částku jsme zaplatili vždy za lodě a trajekty, ty hlavní (Kréta - Santorini - Paros a zpět) jsme uhradili při nákupu zájezdu, těmi jsme jet museli, zbytek se platil na místě, protože všechny další výlety už jsme nemuseli absolvovat, tam už lidé vynechávali, já jako vždy nevynechala nic, já jsem musela jet všude a tak se mi to moje výletování opravdu prodražilo, když jinak se na ten ostrov dostat nedalo.
Doprava: Dopravu jsem zmínila u cen, kromě letadla jsme jezdili výhradně trajekty a ten hlavní, největší, to byla opravdu parádní loď. Tam jste si připadali jak v luxusním letadle, široká, kožená sedadla na jméno, několik barů, 8 palub.... takovou obrovskou lodí jsem do té doby ještě nejela a tak jsem si to užívala.
Naše počasí: Počasí se dalo očekávat hodně teplé a také bylo. Ale ne přehnaně, bylo okolo třicítky a protože jsme stále někam přejížděli a byli v blízkosti moře a větru, tak to někdy v nějakém průvanu bylo i na svetr, hlavně ten první den na Krétě, to bylo tak větrno, že jsme druhý den neodjeli na Santorini, protože lodě kvůli velkým vlnám nejezdily, ale o tom níže.
A teď už blíže k jednotlivým místům:


Přílet na Krétu

Takže od začátku - to začalo tak..... konečně jsem sehnala někoho, kdo byl ochoten se mnou absolvovat poznávací dovolenou na Kyklády, byla to kamarádka z Brna, už to, že měla přes hodinu zpoždění, když jela do Prahy, protože se na dálnici cosi dělo a tak autobus sjel na okresky a domotal se do Prahy tudy, mi mělo něco napovědět o našem dalším cestování, tyhle události nikdy nejdou osamoceně. A taky, že jo. V pět ráno sedneme do letadla a kapitán Strašílek nám zcela nestrašidelně povídá - svítí mi kontrolka brzd, nemůžeme odstartovat. Inu, taky bych byla ráda, kdyby letadlo na konci svého letu dokázalo zabrzdit, tudíž jsme všichni spořádaně seděli v letadle a čekali, až závadu odstraní. A všem nám určitě hlavou jelo, když nás po hodině pustili na start, jestli se ta oprava opravdu povedla :-) Asi povedla, zabrzdili jsme :-). Letiště na Krétě, v Heraklionu, není zrovna nejkrásnější, hlavně toalety jsou dost příšerné, trochu lepší jsou v Duty free shopu, který je výstavní a i záchody jsou tady nějak víc udržované, takže v Heraklionu na záchod jen tam. Na kufry jsme si taky chvíli počkali, ale okolo deváté hodiny jsme jsme vyráželi směr Knossos.

Kréta - hl. m. Heraklion
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Po přistání na Krétě jsme nejeli hned do hotelu, ale vydali do arch. naleziště Knossos a pak do Archeologického muzea (dám samostatně) a pak jsme se prošli centrem Heraklionu (hlavní město). V průběhu časů byl pod římským, arabským a tureckým vlivem, mnoho let byl pod nadvládou Benátčanů, v přístavu po nich zůstala Benátská pevnost. Když jsme k ní došli, tak jsme zjistili, že ty vlny jsou nějak moc velké. A byly tak velké, že nejezdily trajekty. Už navečer bylo jasné, že se ráno asi nevyjede, ráno se to akorát potvrdilo, že trajekty nejezdí. Ale co my? My už měli být v sobotu na Santorini a stále jsme na Krétě? A kde budeme spát, když pro nás v hotelu nebude místo na další noc? Naštěstí to naše milá paní průvodkyně vykomunikovala a vyřešilo se to tak, že jsme v hotelu zůstali ještě další noc. Protože, stejně tak, jak my jsme nemohli na Santorini, tak lidi nemohli ze Santorini na Krétu, pobyty jsme si tedy vyměnili. A modlili jsme se, aby se další den vlny uklidnily a my se mohli plavit, kdyby ne, tak jsme o Santorini zkrátka přišli.....


Kréta - Knossos
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Největší archeologická lokalita doby bronzové na ostrově Kréta. Pravděpodobně se jednalo o správní a politické centrum Mínojské civilizace a kultury. Ruiny města objevil krétský obchodník a starožitník Minos Kalokairinos, v roce 1900 lokalitu odkoupil britský archeolog Arthur Evans, který během několika měsíců vykopal podstatnou část paláce. Lokalitu obývali první neolitičtí osadníci už 7000 let před n. letopočtem. První palác byl postaven v 19. st. před n.l. a jednalo se o mohutný komplex asi 1000 místností různých funkcí provázaných chodbami, připomínající bludiště. Byl rozdělen do čtyřpatrových křídel, které sloužily jako obytné nebo administrativní prostory, či skladiště nebo zásobárny obilí. V komplexu se nacházel i vodovod a obytné místnosti měly také koupelnu. Trůní sál byl vyzdoben malbami fantastických i živých zvířat, lidí a rostlin. V 9. století se obyvatelstvo přestěhovalo do nedalekého arabského města Handaq, nynějšího Heraklionu.


Kréta - archeologické muzeum
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Největší a nejvýznamnější muzeum v Řecku, ale i v Evropě, které vystavuje rozsáhlou sbírku předmětů z mínojského období, zhruba mezi lety 3000 až 1100 př. n. l. - z nejznámějších archeologických nalezišť paláců Knossos, Festos, Agia Triada, Malia či Kato Zakros. K zajímavým exponátům patří fragmenty původních fresek, hliněný disk Festos, který je popsaný z obou stran a jehož písmo nebylo dosud rozluštěno, keramika, zlaté šperky, lovecké a pracovní nástroje. Na jeho prohlédnutí se nechte alespoň 2-3 hodiny, ale pokud se o téma zajímáte, tak více, muzeum je opravdu rozsáhlé a klidně mu můžete věnovat celý den. Tolik času jsme my ovšem neměli, i tak jsme ho prošli celé.


Kréta - Malia
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Jak jsem už psala, díky velkým vlnám jsme byli nuceni strávit na Krétě ještě jeden den, což není žádná katastrofa, ale když se s tím nepočítá, tak je to přece jen trošku nemilá situace. Co si počít s celým dnem, co budeme dělat, když např. Krétu vůbec neznáme a nevíme, kam by se tam dalo jet? Pokud máte tak šikovnou průvodkyni, jako jsme měli my, je to brnkačka :-D. Najala autobus a hurá na celodenní výlet po Krétě, samozřejmě v rámci možností. Jako první jsme navštívili další známé archeologické naleziště ve městě Malia, opět se jednalo o mínojské město s palácem, vykopávky provádí Francouzi a na pohřebišti se nalezl slavný šperk dvou včel nesoucích kapku medu, ten se nachází v Archeologickém muzeu v Heraklionu. Ze všech vykopávek, které jsme viděli, byly tyto nejméně zajímavé, alespoň pro mě, ale cenné budou určitě také.


Kréta - klášter Sv. Petra Selinarise
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Cestou z Malie do Agiou Nicolaou, je u silnice klášter Sv. Petra Selinarise a všichni Kréťané, kteří jednou okolo, tam zastaví, pokud to neudělají, nosí to prý smůlu. Proto je klášter hodně navštěvovaný a ani my jsme ho nemohli minout bez povšimnutí. Klášter byl sice zavřený, byla otevřená jen kaple, ale přesto je zvenčí moc krásný a zahrada okolo něj přímo malebná, plná květin, altánek, moc pěkné zastavení to bylo.




Kréta - Agios Nikolaos
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Poslední navštívené místo na Krétě bylo město Agios Nikolaos. Město bylo založeno roku 1869 na troskách benátské pevnosti Mirabello, při zakládání města spojili s mořem sladkovodní jezero Voulismeni, které se stalo velmi navštěvovanou turistickou atrakcí. Ze dvou stran je jezero obklopeno nábřežím s desítkami taveren, v jedné z nich jsme poobědvali. Ano, určitě se dokážete z tomto městě najíst i levněji, ale okolo jezera to nečekejte, tam je to nejhezčí místo a trochu dražší taverny, ale ne nijak závratně, oběd pro dvě plus jedno pivo asi za 30 euro a to bych řekla, že je na místech s hezkým výhledem zcela běžná cena. Víc jsme se po městečku nepotulovali, protože ono nebylo kam, turistické cetrum je okolo jezera Voulismeni.


Cesta na Santorini
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Po dvou dnech na Krétě jsme se další den konečně nalodili, vlny byly menší, ale byly, takže se loď trochu houpala. Ale ne moc, byl to katamarán, loď velice stabilní, takže tyhle vlny zvládla. Bohužel, nezvládlo to pár lidí uvnitř, takže se blinkalo :-D. Houpání lodi pro mě byla zábava, blinkání lidí už tolik ne, tak jsem neustále přecházela z místa na místo, abych to neslyšela a na konci cesty jsem po houpající palubě chodila jako rodilý námořník :-). Lodě mám ráda a tato mě ohromila svojí velikostí a vybavením, měkká, kožená křesla, rezervovaná na jméno jako v letadle, několik barů s jídlem a pitím, pro obyčejného člověka to dělalo dojem luxusu. Loď byla uzavřená, v průběhu jízdy jsme neměli možnost být na otevřené palubě, asi aby nikdo nevypadl, jede opravdu rychle, ale pár minut před příjezdem a po odjezdu byla paluba přístupná, dalo se udělat pár fotek. Před výstupem jsem také nafotila, jak to vypadá v podpalubí při výstupu z lodi. Je to trošku masakr, masa lidí se dá do pohybu a šup z lodi šup na loď, do toho každý tahá kufry, mezi námi jezdí auta a autobusy, všude fofr a smrad z výfuků...... zrovna tato část nebyla na tom cestování ta nejhezčí, ale jinak bychom se z lodi nedostali. Cesta trvala dvě a půl hodiny, přístav velkých lodí je trochu bokem od hlavního města, autobus nás vyvezl klikatou cestou ve skále do Firy, kde jsme měli ubytování a hned jsme vyrazili za dalším výletem.....


Santorini - hl. m. Fira
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Zdálky vypadají města na Kykládských ostrovech jako hromada bílých stavení bez života, ale opak je pravdou. Nenechte se zmást mými fotkami, snažila jsem se nemít na nich turisty, což je lehké, když fotíte moře přes střechy domů na skalách, po střechách se opravdu moc turistů neprochází :-D Zato v uličkách, tam je husto a nějaký ten snímek pro představu taky dávám. První tři fotky je hlavní náměstí ve Fiře, vůbec mě neoslovilo, taková širší ulice plná restaurací a prodejen, nic víc, snad kromě osla uprostřed :-) Jelikož jsme přišli o jeden den na Santorini a přesto jsme chtěli program dodržet, ubyla nám možnost si Firu projít pomalým krokem a prozkoumat nejen ty hlavní uličky, ale myslím, že jsem o nic moc nepřišla. Hustota návštěvníků je velká, uličky úzké, z obou stran samé obchody a taverny, tak nějak jsem si vůbec nepřipadala jak v Řecku, ale jako ve velkém obchoďáku a ty já zrovna nerada. Ale chtěla jsem vidět Santorini, tak pro to musím něco vytrpět :-D Rychlým krokem jsme se přesunuli k lanovce, chtěla jsem jít původně tím klikatým chodníčkem ve skále, ale nebyl čas, další loď čekala v přístavu a tak se tam i zpět jelo lanovkou. Výlet na Nea Kameni dám samostatně, vychutnejte si pohledy z lanovky na Firu, na přístav, na kalderu.... Na zpáteční cestě jsme nakoukli do Ortodoxní metropolitní katedrály a hurá, pojedeme do městečka Oia, ale nejdřív ten lodní výlet.


Santorini - Palea Kameni a Nea Kameni
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Před třemi a půl tisícem let se v této oblasti odehrála největší sopečná erupce, kterou kdy lidstvo zažilo. A právě tato erupce zahubila mínojskou civilizaci, vytvořila jednotlivé ostrovy a zatopila nově vzniklé kaldery. Bylo vyvrženo 60-100 kilometrů krychlových sopečného materiálu a nadlouho změnila podmínky života na okolních ostrovech. Na pirátské lodi jsme se vydali k horkým pramenům u ostrova Palea Kameni, kde jsou horké prameny zbarvené do hněda, nezapomeňte si vzít staré plavky, ať si nezničíte nové, voda je vysloveně rezavá. Že si půjdu zaplavat k horkým pramenům, to bylo jasné, alespoň na lodi, jakmile jsem hupsla do vody, už jsem ten názor neměla. Vlny se nezdály být velké, ale byly větší, než by se mi líbilo, směrem k pramenům mě odnesly raz dva a jak jsem správně usoudila, stačilo mi stoupnout si na první pevnou zem v hnědé, teplé vodě a pak šup nazpátek, abych měla na návrat dost sil. Nebylo to ani 30 metrů, prý tentokrát zastavila loď opravdu blízko pramenů, ale měla jsem co dělat, abych vlny přeprala, už mi to nebylo příjemné. Později jsem usoudila, že jsem si tenhle zážitek mohla nechat ujít, ale když já musím být u všeho :-D. A proto jsem si musela vylézt i na sopku :-) na Nea Kameni. Sopka je to činná, občas je vidět kouř, tentokrát nebyl, ale teplo jsme z ní cítili. Ačkoli kopec nebyl velký, chůze po sopečném štěrku byla jak za trest, po absolvování jsem vypadala, jak kdybych celou noc rubala v uhelném dole :-D a já si opět nadávala, že musím vylézt všude. Na druhou stranu, když tam nevylezu, nač bych vlastně na ten výlet jela? Konečný dojem z výletu dokonaly vlny, které byly pro takovouhle malou loď dost velké a tak jsme se vždycky přídí hezky vyhouply nad vlnu a prásk dolů do vody, zlilo nás to od hlavy k patě a tak jsem pro tento den od dalšího koupání upustila, ono taky nebylo kdy, čekal nás západ slunce nad Oiou.


Santorini - Oia
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
A je to tady, ten slavný západ slunce nad Oiou, není prý krásnějšího :-D Nejdřív musíte vzít na vědomí, že nejste sami, kdo chce západ slunce vidět, jsou to všichni turisté, kteří tady právě bydlí a pak všichni turisté z okolních městeček, kteří přijedou auty a autobusy, tak jako my a velice pravděpodobně i ti, kteří vystoupili z těch obrovských zámořských lodí. Takže masakr. Opět se nedejte zmást fotkami, fotila jsem scény bez lidí nebo jsem je vystřihla :-D, pokud mi moc překáželi. 20 minut před už byly na západní straně davy lidí, kteří se mačkali v úzkých uličkách, samozřejmě, že pohodlnější (ale dražší) to měli ti v restauracích a pohodové to měli ti, kteří na západním svahu bydlí v hotelu nebo je to jejich domov. Na radu paní průvodkyně, jsme někteří z nás, nezůstali nahoře na kopci, ale vydali jsme se kamenným chodníkem dolů, do přístavu. Zhruba tak do poloviny. A dobře jsme udělali, za prvé nás tam bylo jen pár, žádná tlačenice, nikdo nikomu nepřekážel při focení, za druhé jsme západ slunce viděli úplně stejně jako ti nahoře a za třetí, nikdy bych tak krásně nenafotila pohled na domečky na stráni, např. oba dva mlýny byly vidět ze shora minimálně, ale z chodníku to byl moc hezký pohled. A samotný západ slunce? Ale nic moc, byl mírný opar, žádný mráček, aby to udělalo trochu dramatickou scénu, a tak v dáli pomalu upadala červená kulička do moře a bylo po všem. Mým turistickým foťákem to ani nejde nafotit, fotky jsou jen tak pro představu a můžu vám říct, že mám z domova mnohem víc krásnějších západů slunce, než byl tento a že těchto slunečných, bez mráčků, bude v sezóně většina. Ale dokud to člověk neuvidí, neuvěří, v každém případě jsem moc ráda, že jsem u toho byla, určitě by to ale bylo zajímavější, kdyby byl na obzoru nějaký mrak anebo tak nějak podobně. Nakonec dávám pár fotek toho návalu lidí, byli na chodnících, byli na Benátské pevnosti, byli všude. Jsou tam i fotky z návratu, v jedné hlavní uličce jsme šli hodně pomalu, ale šli, dost často jsme taky stáli a čekali, až se lidi před námi dofotí a uvolní cestu, ale protože neustále fotili všichni, tak jsme místy víc stáli než šli..... nedalo se nic dělat, i my byli turisté a i my jsme fotili.


Santorini - Rudá pláž
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Santorini jsme opouštěli hned druhý den, ale po ránu jsme ještě zajeli k archeologickému nalezišti Akrotiri, které se nachází blízko slavné Rudé pláže. Já jsem tentokrát archeologii vynechala, měla jsem za sebou dvoje vykopávky a jedny před sebou, stačilo mi to, i když tyto jsou moc hezké. Tomuto nalezišti se přezdívá řecké Pompeje, jsou nejvíce zachovalé, po erupci město zasypal prach a tak se dochovaly až do současnosti. Pozůstatky lidí se tady ale nenašly, pravděpodobně stihli odejít, pokud je zlý osud nedohnal někde na moři. Ale nemůžu být všude a Rudá pláž lákala. Přišli jsme z té méně přístupné strany, takže jsme lezli cestičkou mezi rudým kamením, jen abychom ji viděli. Od té doby, co na Zakynthosu na pláži Navagio spadlo kus kamenné stěny, i tady se kus skály sesypal, což jsem ale zpočátku nevěděla ani neviděla, je tedy i na tuto pláž zpřísněný přístup a to na vlastní nebezpečí. V minulosti tam byly slunečníky a spousta lidí, v době naší návštěvy tam bylo liduprázdno, pravda, byli jsme tam brzy po ránu, ale i tak by tam něco zůstalo, nebylo tam vůbec nic. Prý je tam koupání zakázané, nevím, to jsem asi přehlédla :-) takže je vám jasné, že jsem se koupala :-) Moře bylo klidné, pláž posetá rudými a černými lávovými kamínky a pískem, do výšky se vypínala rudá skála, byl to velice impozantní pohled, jen po ránu byla celá ve stínu a tak fotky jsou nic moc. A až doma na fotkách jsem si všimla, že část skály je tady také vysypaná směrem k pláži, takže tam ten zákaz koupání jisto jistě bude. A pak už hurá do lodi a na Paros, opět jsme jeli na Santorini Palace.


Paros - hl. m. Parikia
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Po Santorini jsem nevěděla, co mám čekat od ostrova Paros, na kterém jsme měli strávit dalších pár dní, tudíž jsem se těšila tak přiměřeně. V přístavu byl chaos a ruch, to je všude, za pár minut po přistání přijela taková autokára :-) že prý naloží všechny naše kufry a odveze je do hotelu. Škoda, že jsem to nevyfotila, ale tam se všechny kufry zkrátka nemohly vejít. Skoro vešly, ale já jsem ten svůj raději těch 250 metrů do hotelu táhla za sebou na kolečkách, měl jen 10 kilo a jeho naložení na nejvyšší bod kufrové pyramidy mi nepřišlo jako rozumný nápad, chtěla jsem se s ním ještě v budoucnu setkat :-). Křižovatce v přístavu vévodí větrný mlýn, procházeli jsme úzkými uličkami a já jsem začala cítit to pravé Řecko. Tak tady to bylo ono :-) na tohle jsem se těšila. Na poklidné městečko plné bílých domečků s modrými okenicemi, kamennými uličkami a spoustou kvetoucích buganvilií, město, kde lidé ještě bydlí a není to jen letní letovisko, ano, přesně tohle jsem chtěla. Fotky jsou ze dvou pláží, které obklopují Parikii a z těch hlavních tras u moře a dvou hlavních kostelů, bílá zákoutí a další zajímavosti dám samostatně.


Paros - Parikia bílá
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Město Parikia má několik částí, staré město okolo původního hradu je plné úzkých uliček, všechno bílé, modré nebo zelené okenice a dveře, rozkvetlé buganvilie a oleandry, sem tam ibišek, klídek a pohodička. A protože v téhle čtvrti lidé i bydlí, tak se mi tam běžně stávalo, že jsem na svých ranních procházkách naprosto prázdnými uličkami potkávala řecké babičky a dědečky a bylo by opravdu neslušné, abych je nepozdravila, takže Kalimera a milý úsměv jsem si po ránu zopakovala několikrát. Dokonce i ty hlavní uličky, kde bylo více obchodů, byly sice přes den a večer plné lidí, ale nepůsobilo to na mě přecpaně a obchody nebyly tak výrazné a nebylo jich tolik, jako na Santorini, kde jsem si připadala jako v obchoďáku. Druhá část města je samozřejmě už trochu modernější, u pobřeží jsou vily s apartmány, to mi stačilo vidět jen jednou, ale do těchto uliček jsem se vracela kdykoli to bylo možné, tak se pokochejte se mnou :-) a všimněte si, že na těch fotkách opravdu nemám skoro žádné lidi. Ne, nečekala jsem, až zajdou za roh, zkrátka tam nikdo nebyl, tak klidné bylo město po ránu.


Paros - Parikia západy slunce
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Nejen na Santorini se dá zhlédnout krásný západ slunce, řekla bych, že krásné jsou všude, kde je jako kulisa moře, takže i na Parosu. Dávám dva, první jsem fotila v zátoce s mlýnem v pozadí a druhý z restaurace, kde jsme byli na večeři. Mám i třetí, ale ten bude součástí výšlapu ke klášteru a dám ho samostatně. A po pravdě, ten mlýn, který má v pozadí slunce, patří asi k mé nejpovedenější fotce západů slunce vůbec, i když na Santorini se mi mlýn také povedl, tenhle má pro mě větší kouzlo.





Paros - výlet po ostrově - mramorový důl a Piso Livadi
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Jeden den jsme věnovali výletu po ostrově Paros, začali jsme u starého, již v antice používaného mramorového dolu, dnes jsou tu už jen zbytky šachet a ruiny obydlí různého stáří. Pak jsme jeli do bývalého hlavního města Lefkes (dám samostatně), potom do městečka Piso Livadi a nakonec jsme se zastavili v městečku Naoussa (dám také jednotlivě). Takže tady je směs fotek z dolu a z Piso Livadi, protože jich moc nemám. V Piso Livadi jsme si udělali pauzu kvůli plavání, protože při poznávačkách se musí využít každého zastavení u moře, nemáme téměř žádnou možnost ležet celý den na pláži, a před odjezdem a po návratu z výletu jsme často už nestíhali koupání v Parikii. Městečko jsme nijak zvlášť neprošli, šli jsme se koupat :-) takže jen pláž u přístavu, tavernu na křižovatce (někdo víno, já pivo) a malý kostelík na vršku a za ním překvápko - malá, kamenná pláž, do které narážely vlny více, než do té v přístavu. To bylo moc romantické.


Paros - Lefkes
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Lefkes je původní hlavní město Parosu, neleží u moře, ale v centru ostrova a také si zachovalo svůj osobitý ráz a bílou kykládskou architekturu. Městu vévodí byzantský kostel Nejsvětější trojice (Agia Triada) a samozřejmě úzké, bílé uličky, malé taverny, kostelíky, olivové háje a větrné mlýny. Z kopců nad městečkem je krásný výhled na moře i na nedaleký Naxos, ale tak vysoko jsme nebyli, abychom na něj dohlédli, viděli jsme jen na moře.



Paros - Naoussa
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Poslední navštívené město na Parosu byla Naoussa, malebné, přímořské městečko, prý hezčí než Parikia. Možná ano, možná ne, ale určitě má hezčí přístav, který je obklopený bílými kostičkami malých domků a početnými tavernami a bary, večer to tam musí hezky žít. V přístavu se nachází zbytky benátské pevnosti, kterou kdysi dobyl slavný pirát Barbarossa (Rudovous). Dlouho jsme se zde nezdrželi, jen si prohlédnout centrum, přístav a pevnost, podruhé jsme odtud odjížděli na Mykonos, takže to bylo spíš ve spěchu, ale hned jsme zaregistrovali na náměstí pekárnu a cukrárnu, šli jsme tedy něco smlsnout. Pekárna byla úžasná, v jedné části prodávali i vařené jídlo, v druhé pečivo, dortíky a zmrzlinu. Ochutnala jsem croissant plněný višněmi a košíček s pudinkem a jahodou, obojí bylo skvělé. A proč jsem neochutnala třeba baklavu? Měli hodně druhů a tvarů, radost pohledět, ale protože ji znám, tak vím, že je pro mě moc přeslazená. Zpáteční cestou do Parikie jsme se zastavili naproti u kláštera Sv. Jana, který je naproti Naousse, za klášterem se nachází krytá klášterní zátoka s pláží.


Délos
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Další výlet byl na Mykonos, cestou jsme se stavili na ostrově Délos, které je na dohled od Mykonosu a má velice dlouhou historii. V antické řecké mytologii se stal Délos místem, kde se narodila Artemis a Apollón. Byli dětmi Dia a titánky Létó. Diova žena Héra se dozvěděla o záletech svého manžela a tak se stalo, že nikdo nechtěl poskytnout Létó útočiště, aby se nevystavil hněvu Héry. Zeus tedy zakotvil na ostrově a Létó porodila dvojčata, ale musela slíbit, že Apollón postaví na ostrově chrám. Ostrov se narozením Artemis a Apollóna stal svatou půdou - ženy zde nesměly rodit a také zde nebylo dovoleno umírat. Tolik mytologie a historie je dále taková, že Délos byl obydlen již 3000 let před n.l., žili zde Kárové, Mykéňané, Iónové... našlo se zde nadprůměrné množství mykénské keramiky a v antickém období byl významným náboženským a obchodním centrem. Od roku 1872 zde probíhají vykopávky a celý archeologický park je zapsán na seznamu UNESCO. Odkryté město je opravdu rozsáhlé, opět je potřeba několika hodin, než si to celé projdete, kdo chce, může si vylézt na nejvyšší horu Kynthos, kde se nachází zbytky Diova chrámu. Bylo horko jak v pekle, řekla jsem - nejdu, opravdu nemusím být všude :-) A jak to dopadlo, asi tušíte :-) pod kamenným chodníkem jsem si to rozmyslela a šla a nadávala jsem si, protože chodník byl z nepravidelných kamenů, člověk se musel pořád koukat pod nohy, aby se nepřerazil, dolezla jsem nahoru uhnaná, zpocená, žíznivá.... abych viděla jediný vztyčený sloup a spoustu kamení okolo. A dobře mi tak, měla jsem zůstat dole :-) jenže to bych pak neměla ten krásný rozhled po celém ostrově, nedohlédla na nedaleký Mykonos s nezanadávala si, když jsem lezla dolů, protože po těch nepravidelných schodech se šlo dolů ještě hůř než nahoru. V areálu se nachází i muzeum se spoustou nálezů a hlavně soch.


Mykonos - hl. m. Mykonos / Chora
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Mykonos - ostrov, který si oblíbili boháči a celebrity, od toho se odvíjí i ceny, ale samozřejmě, že zde najdete i dostupné zboží a služby, dát si zmrzlinu nebo sklenku vína vás neporazí. Hlavní město Mykonos jinak také Chora (jako na spoustě dalších ostrovů) je opět celá bílá, nejtypičtější fotkou z Chory je skupina mlýnů Kato Myloi, Z původních 20 je jich nyní 7, poslední z nich - Geronymos - mlel mouku ještě v šedesátých letech min. století. Na návštěvu Chory jsme měli, samozřejmě, omezený čas, a tak jsme šli tou nejkratší a nejlidnatější cestou a teprve tady jsou úzké uličky :-) plné obchodů a taveren, do toho proud lidí valící se proti sobě, kdy se opravdu vyhnete jen jeden proti jednomu, o nějakém předbíhání se vám může zdát, zkrátka se třetí vedle těch dvou už nevejde :-D. Když projdete touto nejstarší částí města, tak se dostanete do části zvané Malé Benátky a to už vidíte na kopečku slavné mlýny. Udělat fotku všech mlýnů bez lidí, to bych tam musela přijít v 7 ráno a ne ve 2 odpoledne, ale s tím jsem počítala. A abychom si na chvíli připadali jako ti boháči :-D :-) tak jsme si v té nejdražší benátské čtvrti, s výhledem na mlýny, dali nějaké to pití.... 7 euro na pivo to spravilo a asi to bylo moje nejdražší pivo v životě :-) ale proč ne, pravděpodobně jsem tam byla poprvé a naposledy. V Choře je hodně kostelů, jak ortodoxních, tak katolických, nafotila jsem jich jen pár, ale hlavně ten nejznámější - Paraportiani. Kostel Panagia Paraportiani se stal slavným daleko za hranicemi ostrova i celého Řecka. Kostel stával u vchodu do středověké pevnosti Kástro. Srdce komplexu tvoří kaple Agios Efstathios, kterou obklopují Agios Anargyros, Agios Sozon a Agia Anastasia. Na nich stojí pátá kaple Panny Marie, připomínající dóm. Jednotlivé kaple na místě vyrůstaly postupně napříč několika staletími. Nejstarší pochází ze 14., nejnovější ze 17. století. I díky tomu Panagia Paraportiani působí nesourodě a asymetricky - v komplexu se prolíná několik architektonických stylů. A i když se to moc nesluší, nedalo mi to a při odchodu v přístavu jsem nafotila nějaké soukromé jachty, na jedné zrovna personál naléval víno lidem na lodi, no řekněte, vy byste se nechtěli tak týden plavit od ostrova k ostrovu na takovéhle nádheře a užívat si pohodičky? Já hned :-D :-D Tak a zpět na zem... jo, ještě bych zapomněla, další atrakcí Chory je pelikán Petros, prý ho někdo zahlédl až kdesi za mlýny, my ho tedy neviděli, ale prý nějak nebyl v kondici, no už má taky svůj věk a ani se mu nedivím, celý den ho očumují stovky lidí, tak pelikána někdy příště. A mimochodem, není to ten původní z padesátých let, který tam asi zabloudil a zůstal, je to už asi pátá generace, ale to víte, atrakce je atrakce.


Antiparos
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Jak z názvu vyplývá, je to ostrov proti ostrovu Paros, tudíž Antiparos. Ostrov je velice poklidný, je na něm pár městeček a vesnic, uprostřed krápníková jeskyně, pár pláží a blízko něj malý ostrůvek Despotiko, kde se také nachází areál s vykopávkami. V městečku jsou zbytky starobylého kastra (hradu), který byl kvůli obraně postaven do čtverce, vysoké zdi po obvodu a obytné části přístupné pouze zevnitř dvoru. Uprostřed je kostelík, zřícenina věže, stará studna, vstupuje se tam kamennou gotickou bránou. A to bylo v podstatě všechno, co se dalo na Antiparu vidět, byla tady ale neskutečně líná pohoda, po návštěvě jeskyně a procházce městem jsme jen tupě seděli v taverně, pili pivo nebo vínko a těšili se na zpáteční cestu lodí, která byla taková ta malá, turistická, nahoře otevřená paluba, vítr vlál ve vlasech a po okolních skalách se to hemžilo osamělými kostelíky, zkrátka, naprostá paráda.


Antiparos - krápníkové jeskyně
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Zhruba uprostřed ostrova, který je malý, má cca 35 km čtverečních, se nachází jeskyně. Hledala jsem její název, ale když jsem si nechala přeložit nápis před jeskyní, přeložil mi to pouze jako jeskyně, takže asi žádný název nemá. Je hluboká téměř 100 metrů, až na dno se dostanete po 1330 schodech, vlhkost je extrémní, schody jsou mokré, zábradlí je mokré a než slezete dolů, tak budete mokří taky.... a co teprve nahoru :-D opět jsem si nadávala, že musím vlézt všude, že jsem už stalagnity a stalaktity ve svém životě viděla, no jo, jenomže ne v Řecku a proto jsem tam šla. Samozřejmě, že je zakázané krápníky jakkoli poškozovat, lámat nebo po nich čmárat, ale když vidíte nápisy z roku 1776 nebo 1888, pak už na vás, více než vandalství, dýchne historie. Od jeskyně, která je téměř na vrcholku kopce, je krásný výhled na krajinu a na moře, cestou jsme viděli hodně větrných mlýnů a zastávka byla i u ostrůvku Despotiko, ale vykopávky tam nejsou až tak zajímavé, abychom tam udělali zastávku.



Parikia - jak jsme šli ke klášteru
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Výlet na Antiparos nebyl tak dlouhý a tak byl před námi volný večer, paní průvodkyně navrhla, že kdo bude chtít, s tím dojde na kopec nad Parikií, kde shlédneme západ slunce a je tam i klášter, ve kterém je pouze jedna jeptiška. A tak jsme šli.... ono se to tedy dalo šlapat, já stále něco fotila a hlavně, šla jsem strašně pomalu, tudíž jsem byla poslední. Ke klášteru zbývaly tři části cesty se dvěma zatáčkami a už to bylo hezky do kopce. Najednou slyším za sebou zvuk auta nebo motorky, ohlédnu se, aby mě náhodou nepřejeli a motorka vedle mě zastaví. Na ní tak 30letý mladík a povídá, můžu vám nějak pomoci? No potěš, to musím teda vypadat zdrchaně, když už mi staví mladíci a nabízí mi pomoc... nebo že by si řekl, ejhle blondýna? :-D :-D inu, řekla jsem, že ne, a on, že mě sveze nahoru. A já, že se bojím, no uvažte, s cizím chlapem, na motorce, další helmu jsem neviděla a zatáčky jak na rallye, kde to bude muset klopit.... a vůbec, dokáže to se mnou vůbec do toho krpálu rozjet? Rychle jsem zhodnotila plusy a mínusy a řekla jsem si, ale což, zkus to, že by tě chtěl unést, to asi nehrozí a alespoň ti ušetří cestu :-) Tak jsem souhlasila, ale motorka byla docela veliká, nemohla jsem se tam vyškrábat ??ale i to se povedlo, dokonce jsme se rozjeli a cestou jsme míjeli náš zájezd, který se taky otáčel, cože to tam jede nahoru a ona Holubová s cizím klukem na motorce? Paní průvodkyně byla pohotová a zmáčkla spoušť, takže je i dokumentace a je to taky jediný snímek, kde mě uvidíte, jinak fotky s mojí osobou neuveřejňuji. Za všeobecného veselí všech přítomných jsme dorazili ke kostelu, tam jsem se nějak sesunula z motorky, poděkovala a na otázku co a jak jsem stručně sdělila: to víte blondýna, ta sbalí chlapa, kdy jí napadne :-D Je vám jasné, že jsem od té doby byla terčem vtípků, ale to mi nevadilo, hlavně, že byla sranda a zážitek jsem měla nejen já, ale i oni. Jo a vůbec to nebyl Řek, byl to Gruzínec. Nakonec jsme zaťukali na bránu a ona jeptiška sice zprvu nechtěla, možná se i bála, opravdu tam byla sama, ale pak nás pustila na rychlou prohlídku kostela, který zvenčí vypadá velký, ale uvnitř je jen malá kaple a dokonce nám tam pořídila i společnou fotku, tu nedávám, nejsem tam sama.


Naxos - hl. m. Naxos (anebo opět Chora, jako na dalších ostrovech)
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
A je tu poslední výlet a to na ostrov Naxos. Tentokrát jsme jeli osmipatrovým trajektem se 4 otevřenými palubami, byla to tedy báječná jízda, prošla jsem všechny paluby, levobok i pravobok, protože i ten byl částečně otevřený a skýtal krásné výhledy, a už jsme byli na ostrově. Z přístavu vidíte dobře dvě hlavní dominanty města, vpravo uprostřed města benátskou pevnost a vlevo, na malém ostrůvku spojeném s pevninou, zbytek Apollónova chrámu, takové vstupní dveře o rozměrech 6x3 metry, které se jmenují Portara. Naxos je největší z kykládských ostrovů, je poměrně hornatý, nejvyšší horu Zeus můžete vidět téměř odkudkoli (poslední snímek galerie, tyčí se za městem), je i hodně zelený a úrodný, pěstuje se zde zelenina, ovoce, víno, olivy... Řekové říkají, že je to proto, že se zde narodil a oženil bůh Dionýsos, patron úrody, plodnosti a vína. Na ostrově prý také trávil mládí nejvyšší bůh Zeus společně s Dionýsovým otcem. I zde najdete úzké uličky, bílé domečky, nicméně benátský vliv zde byl asi trochu větší, alespoň co se stavebnictví týče, a hodně domů okolo pevnosti je z tmavého kamení, jsou tam různé kamenné brány a průchody, už to nepůsobí zas až tolik řecky, spíš italsky. Na promenádě je opět spousta taveren, před ostrůvkem s Portarou se můžete vykoupat, z levé strany je tam takový klidný záliv vhodný na plavání, z pravé jsou mírné útesy a voda je tam mnohem divočejší. Zaplavali jsme si a hurá zpátky na Paros, kde jsme měli strávit poslední noc.


Kyklády - jídlo
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Vzhledem k tomu, že jsme měli poznávačku jen se snídaní, oběd a večeře byla v naší režii a tak já to mám ráda, protože jím výhradně místní jídlo. Chci okusit jiné chutě, jiné kombinace, cestování pro mě není jen poznávání památek a jiných krajů, ale i místní kuchyně. Protože jsme stále cestovali, většinou nebyl čas na oběd, ani jsme po tom netoužili, spravila to něčím naplněná placka do ruky a stačilo to. Byly výborné a plněné byly různými druhy sýrů, šunky, hub, špenátem nebo masovou směsí a cenově tak do 3 euro za porci. Na Santorini jsem nám dokonce namazala bagetu, protože jsme tušili, že při takovém skluzu a nacpaném programu, nebudeme mít možná čas si něco koupit, a taky že ne! Jak rády jsme snědly bagetu a večer jsme si daly pořádnou večeři v restauraci. Na fotkách uvidíte naprostou klasiku, musaku, ryby, plněné lilky, cuketové závitky, plněné vinné listy, suvlaki, mořské plody, saganaki (smažený sýr), tzatziki a jiné pomazánky, řecký salát, k tomu jsem ochutnala různé typy piv a ostatní zase spíš vína. Často jsem si dala dva různé předkrmy, než jednu velkou večeři, nesním toho najednou tolik a navíc jsem ochutnala více jídel, které jsem třeba ještě neznala. A jak už jsem psala níže, moc se mi líbily jejich pekárny - cukrárny v jednom, něco sladkého jsme i ochutnaly a zmrzlina také nesměla chybět, super to bylo :-) Vlastně si ani nedovedu představit, že bych se spoléhala na celodenní stravu v hotelu, nikdy nevíte, jestli to bude ono.... od svých známých, kteří to tak dělají, jsem slyšela už i stížnost, že v hotelu se vůbec nevařilo řecky, koupili ho Italové, takže spíše evropsky, a proto tam oni nepřijeli... ale co mohli dělat. Tak tohle já zažívat nechci, já vím, že all inclusive mě vyjde cenově lépe, ale pro mě je hezčí ten pocit přijít do té své taverny k tomu svému číšníkovi, který si nás už pamatuje a při příchodu na nás volá Dobry večer :-), ano, je to také jen obchod, ale velice příjemný, osobní, dělají to tak nějak od srdce.


Kyklády - kočky, kam se podíváš
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Nemám vůbec nic proti kočkám, ale v Řecku je jich opravdu hodně. Kdybych měla fotit každou kočku, kterou jsem potkala, tak se mi do foťáku už nic jinýho nevejde :-) a tak dávám jen pár obrázků pro potěšení. Ty, které jsme museli odhánět od stolu, poněvadž s větším, či menším úspěchem, žebrali o něco k snědku, ty jsem nefotila.....




Paros - Parikia - hotel Galinos
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Nejdelší dobu jsme strávili na Paru, v Parikii, v hotelu Galinos. Podávaly se jen snídaně, pro cestovatele nemá smysl plná penze, někdy má smysl polopenze, ale v Řecku ani to ne, alespoň pro mně, viz. článek o jídlu. Hotel Galinos se nachází asi 250 metrů od přístavu a těsně sousedí s uličkami starého města, kterými jsem se tak ráda toulala. A protože se mi v něm moc líbilo, tak dávám pár fotek, všechno bylo čisté, bazén na dvorku :-), naprostá spokojenost i s personálem. My bydlely v nejvyšším patře, kde je asi 6 pokojů a tak jsme dohlédly i na moře a na mlýny, po ránu to byl moc hezký pohled. Nenapadlo mě udělat fotku, když bylo první den ustláno, takže ustláno není, jen pro představu, jaké bylo vybavení. Hned vedle nás byl ale další zajímavý hotel, jmenoval se Margarita a byl krásně barevný, uvnitř jsem nebyla, ale zvenku byl takový optimistický a měl krásnou letní atmosféru.


Paros - Parikia - domečky a miniatury - suvenýry
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Jak asi většina z vás ví, věnuji se výrobě miniatur a tak nemohly mému zraku ujít malinkaté domečky, které jindy docela míjím, ale ty řecké, ty jsou zkrátka roztomilé, tak roztomilé, že jsem si jeden musela koupit :-) a protože už z minulých cest mám dva doma, tak tuším, že z nich za chvíli dám dohromady celou vesnici. Domečky jsem nafotila v Parikii, ostatní miniatury v Heraklionu, na Krétě. Škoda, že měli zavřeno, asi bych si stejně nic nekoupila, vypadalo to spíše jako starožitnosti a to by asi bylo drahé, ale mohla jsem se alespoň porozhlédnout po obchodě, co všechno tam mají, takto fotky pouze přes výlohu.



Kyklády - a jedeme domů
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
A jede se domů. 10 dní uteklo jako voda, na Kyklády budu vzpomínat dlouho. Letiště v Heraklionu na Krétě je poměrně velké, ale není to žádný luxus a záchody jsou doslova tragické, to už jsem psala u příletu. Tak nějak jsem si myslela, že by mělo mít letiště nějakou úroveň, tady to splňoval akorát Duty free shop, tam bylo všechn krásné :-) dávám baklavu na sto způsobů, jinak nic moc. Ale ta poloha :-) Startovací dráha je souběžná s mořem, takže je na ni krásný výhled. A doslova za pár minut jsme pod sebou viděli celé Kyklády, fotky nemám nic moc, neseděla jsem u okýnka a nechtěla jsem stále obtěžovat spolusedícího, takže fotek je málo. Nicméně, uvidíte to hlavní, hned po startu část ostrova Dia, vypadá jako kamenný ještěr a říká se, že Zeus, který se na Krétě narodil, se velice rozčílil na Kréťany, kteří lovili jeho oblíbené kozy a stvořil tuto příšeru, která Kréťany požírala. Ostatní bohové se snažili zmírnit jeho hněv a připomněli mu, jak mu Kréťané v dětství pomáhali, když plakal a tak tuto příšeru nechal zkamenět. Je to také ostrov, kam uprchl Theseus s Ariadnou poté, co hrdina zabil obávaného Minotaura. Na dalším snímku je Santorini a na dalším všechny hlavní ostrovy od největšího vzadu - Naxos, Paros, Antiparos, po nejmenší v popředí Despotiko. A tímto pohledem jsme se s Řeckem téměř definitivně rozloučili, ale v mém srdíčku zůstává Řecko stále jednou z nejoblíbenějších destinací, zvláště tenhle kout a Paros nejvíce. A víte, kdo pilotoval zpáteční let? Říká vám něco jméno Jirmus? Ano, Petr Jirmus býval náš špičkový akrobatický pilot a s námi letěl jeho bratr Jiří Jirmus, klobouk dolů, přistání bez jediného drcnutí jsem ještě nezažila, tak dobře letěl a ještě nás cestou upozorňoval, kde se právě nacházíme a co vidíme pod sebou. Kromě vyjmenovaných ostrovů to bylo například athénské letiště a část Athén. Tak sbohem Řecko, snad zase někdy.....


Malta 12. 9. - 19. 9. 2018

Malta - sama od sebe bych si tuto dovolenou asi nevybrala, ale někam jsem jet chtěla a tak jsem tentokrát nechala výběr na kamarádce, která už dlouho chtěla je na Maltu. A proč ne? Nakonec to byla moc hezká dovolená, zaplněná historií ostrova a památkami, užily jsme si jí.
Architektura: Architektura Malty barokní, neoklasicistní a moderní, a to především v hlavním městě Valetta, ale všude natrefíte na typický maltský styl - kamenné domy s arkýřovými okny, jsou ve všech barvách, ale nejčastěji zelené, modré a červené. Ulice tak hýří všemi barvami, jsou to moc hezké pohledy. A protože historie Malty sahá až 7500 let zpátky, je zde mnoho vykopávek megalitických chrámů, nejstarší cca 5500 let.
Čistota měst: Na Maltě bylo čisto, uklizeno, neviděla jsem nějaký velký nepořádek, vše bylo udržované. Asi je to dané i architekturou, některá města mi přišla taková ošuntělá, zaprášená, ale špinavá bych neřekla, spíš taková smutnější.
Jazyk: Oficiálním jazykem Malty je maltština, taková směs arabštiny, italštiny a angličtiny. Píše se latinkou, ale snad úplně všichni zde mluví anglicky, nepotkaly jsme místo, kde by nám nerozumněli, italsky se domluví prý až 66% obyvatel, není divu, Sicíle je jen kousek a Itálie ovlivnila i maltskou kuchyni.
Ceny a vstupné: Vstupy nejsou nejlevnější, ale řekla bych, že už je to poslední dobou takový standard. Běžné vstupné bylo 5-15 euro, ale dalo se pořídit levněji. Mají tam totiž takovou šikovnou slevovou kartu Multisite Pass, stojí 50 euro a je na ní vyobrazeno 24 muzeí, vykopávek, chrámů, paláců a pevností po celé Maltě i na ostrově Gozo, pokud navštívíte všechny, vstupné vás vyjde na 2 eura do každého. My jich navštívili 16, tudíž naše cena byla 3 eura a něco za jeden vstup. Počítejte ovšem s tím, že ty nejcennější památky v tomto pasu nejsou, je to megalitický chrám Hypogeum a nejzdobnější a největší katedrála Sv. Jana ve Valettě.
Doprava: Dopravu obvykle nekomentuji, ale tady musím, protože jsme na přesuny používaly místní autobusy. Náš zájezd byl letecký a cestovky mívají na ostrovech nasmlouvané vlastní autobusy, ale tady to bylo zcela zbytečné. Ostrov je malý a síť autobusů je velká, po Angličanech jim zbyla jízda vlevo, takže první dny jsme měly tendence stát na opačné zastávce, ale člověk si za pár jízd zvykle. Opět tady mají pro turisty velice příjemnou 7 denní jízdenku, za 20 euro dostanete krásnou, plastovou kartičku a můžete na ni jezdit křížem krážem celým ostrovem, pokud projezdíte všech 7 dní jako my, pak se vám to neskutečně vyplatí, jednotlivá cesta stojí asi 2 eura. A jací jsou maltští autobusoví řidiči? Úžasní, obdivovala jsem je. Autobusák při odjezdu je schopen zastavit i 5x, když mu někdo zaťuká na okno nebo dobíhá a je příjemný i když se ukáže, že se chce cestující jen zeptat, že do autobusu ani nenastoupí, nezažila jsem tam jediného protivného řidiče. Jsou tam ale zvláštnosti, které je dobré vědět před odjezdem, protože můžete být dost překvapeni, když stojíte na zastávce a autobus vám nezastaví. Je to proto, že jede ve špičce a je plný, pak je jedno, kolik lidí je na zastávce, pokud si nikdo v autobudu nezazvonil (musíte zvonit před každou zastávkou), že vystupuje, pak autobus profrčí okolo lidí, kteří nevěřícně koukají (pravděpodobně turisté), že nezastavil. Taky jsme koukaly, ale já jsem si o tom přečetla, tak jsem věděla, že když se to stane, tak jednoduše stačí počkat na další autobus, jede za pár minut. A na druhou stranu, v odlehlejší oblastech, třeba u útesů Dingli, šli dva mladíci, mávli na autobus mimo zastávku a on jim stejně ochotně zastavil, i když nemusel. Inu, jiný kraj, jiný mrav. A ještě jsem zapomněla, někteří řidiči jezdili neskutečně rychle, uličky ve městech jsou úzké, ale oni to zvládali, vůbec jsem nepochopila, jak se můžou ještě vyhnout s protijedoucím autem, vyhli. A ještě jedna věc, na kterou si musíte dávat pozor, Malta je malý ostrov a města se přelévají jedno do druhého, vlastně ani pořádně nevíte, v jakém městě jste. To mají dobře vyřešené na zastávkách autobusů, kde na ceduli je nejdříve napsáno jméno města a pod ním jméno zastávky. To se hodilo sledovat, protože si jinak vůbec nevšimnete, že jste přejeli z jednoho města do druhého, poněvadž jedete pořád stejnou ulicí, plnou domů a ejhle, už jste jinde, žádný předěl nebo kousek pole mezi tím, někdy ano, ale u těch měst v centru často ne.
Naše počasí: Počasí bylo tentokrát na jedničku. V té době byly i u nás v Čechách třicítky, tudíž tam byly čtyřicítky. Horko jak v pekle, po 5 krocích od hotelu už mi tekly čůrky potu po zádech, ale tak nějak se to tam lépe snášelo, od moře bylo větrno, ve městě jsme chodily ve stínu domů.... s dostatkem vody se to dalo zvládnout, kupovaly jsme vodu snad každou hodinu.
A teď už blíže k jednotlivým místům:


Přílet a náš dočasný domov Bugibba
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Na Maltu jsme doletěly okolo poledne, tudíž po ubytování následovalo seznámení s městem (čti Budžiba), hlavně jsem obešli autobusové zastávky, protože ráno už se vyráželo na první výlet. Město se nachází v severní části ostrova v zálivu St. Paul´s Bay, je to oblíbené turistické letovisko, pořádá se zde hodně kurzů angličtiny, ale příjemné koupání zde nehledejte. Hodně útesů, kamenné pláže, jestli se to dá nazvat plážemi, do vody se vstupuje většinou z vybudovaných schůdků, moře je tady divoké, jen jedna pláž ve městě byla příjemná, sice kamenná, ale byla v zálivu u akvária a bylo tam klidné moře. Z historie zde zbyly zbytky opevnění a starodávného prehistorického chrámu, který se nachází v hotelu Dolmen Resort. Dále v galerii uvidíte pohled na náš hotel zvenčí i ze dvora, kde byl bazén a venkovní bar, který otvíral každý večer a byla zde živá nebo reprodukovaná hudba k tanci a taky se dost tančilo. Dále kostel ztroskotání Sv. Pavla, Wignacourtovu věž, nejrušnější noční ulici Sant Antnin, kde je spousta barů, obchůdků a vyhlášená zmrzlina, výborná, hutná, 2 kopečky, že se nemohly vejít do kelímku, na tři hodiny jste najezeni. Na konci galerie jsou ukázky z míst, kde se dá plavat, zaplavala jsem si na všech třech, ale v moři u útesu jen chvíli, tam se moc plavat nedalo, vlny mě vždycky hodily na skálu, jen tak tak jsem se tam udržela nad vodou, takže honem raději ven. Nicméně, pár písečných pláží na ostrově je.

Bugibba - akvárium
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Na konci poloostrova, kde leží Bugibba, se nachází Národní maltské akvárium. Není obrovské, ale je pěkné a je to jedno z míst, na kterém jsme si zakoupily Multipass na vstupy. Fotek by bylo víc, kdyby ty ryby chvíli postály, ale ony ne, pořád si plavaly tam a zpátky, tudíž mám na většině z nich rozmazané šmouhy. Takže dávám jen ty lepší, ono je totiž to akvárium v podzemí a ve tmě a to se špatně fotí.




Výlet č. 1 - Mdina neboli Tiché město
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Mdina (první galerie) je bývalé hlavní město Malty a to až do 16. století, je důkladně opevněné a město se nachází pouze za hradbami, jakmile vyjdete z brány, jste v Rabatu. V celém městě je pěší zóna, až teda na výjimky, pár aut se zásobováním tam projelo. V hlavní ulici bylo turistů dost, ale ve vedlejších uličkách už bylo vylidněno. Mdina je plná pamětihodností, jsou tam kostely, muzea, paláce a je celá kamenná. Protože se v něm vlastně nebydlí, celé je to historická památka, proto je velice tiché. Navštívily jsme ji i večer, z hradeb Mdiny je totiž na dohled Valetta a měl tam být velký ohňostroj, no... čekaly jsme asi 2 hodiny a když už bylo po desáté, tak jsme to vzdaly a šly na autobus. Bugibba je totiž na severu ostrova, musely jsme do Mdiny dojet a v podstatě na každé místo, které jsme chtěly vidět, prima bylo, že se to vešlo do 10-30 minut.
V druhé galerii jsou za sebou seřazeny tyto památky - karmelitánský kostel, kaple Sv. Agáty, Katedrála Sv. Pavla a katedrální muzeum, palác Falson. Téměř všechny kostely na Maltě jsou obrovské a mají kupoli, jsou vidět na dálku, protože městská zástavba není obvykle vyšší než 3 patra (výjimka je Sliema - moderní město). Kostely jsou bohatě zdobené, plné fresek, malovaných stropů, vykládaných podlah a zlatého zdobení, samozřejmě hlavně ve Valettě, ale i ve Mdině byla katedrála moc hezká. Malťané jsou silně věřící a tak není divu, že v tak malé zemi se nachází 366 kostelů. Palác Falson je nejzachovalejší středověká budova a momentálně slouží jako muzeum.





Výlet č. 1 - útesy Dingli
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Výlet dále pokračoval autobusem na útesy Dingli, hned první den jsme se odpojily, protože Mdinu jsme si chtěly prohlédnout více, než naši spolucestující a tak jsme jely na útesy později. Jižně od Mdiny se tedy nachází útesy Dingli, jedná se o pás až 200 m vysokých útesů, na kterých lze nalézt pravidelné koleje vyježděné starodávnými kárami v době bronzové. Vystoupily jsme sice na avizované zastávce, šly poměrně daleko pěšky, ale rýhy se nám nepodařilo najít, možná jsme je jen neviděly, což nám až tak nevadilo. A protože bylo horko a krajina suchá, bezútěšná, byť s krásnými výhledy na moře, po hodince procházení jsme nasedly na autobus a uháněly zpátky do města a to do té části za hradbami Mdiny, do Rabatu.


Výlet č. 1 - Rabat
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Rabat je živé město naproti historické Mdině, hned za hradbami je autobusové nádraží, sice tady už jezdí moderní autobusy, ale můžete zahlédnout i ten historický, žlutý nebo červený, jimiž byla Malta typická. Hned u autobusů je Římská vila - archeologické muzeum, z něj jsou první snímky, dále pak Katakomby Sv. Agáty, Sv. Pavla a Sv. Katalda, a v Rabatu se nachází i několik dalších kostelů a muzeí. V malebných uličkách je spousta domů s arkýřovými okny nebo spíš uzavřenými balkóny, jak jsem psala výše, ty jsme potkávaly na Maltě všude, ale právě tady jsem je viděla poprvé v tolika barvách a provedeních, že jsem nefotografovala nic jiného.


Výlet č. 1 - Mosta
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Z Rabatu jsme se vracely poměrně brzy, tak jsme se na poslední chvíli rozhodly vystoupit v Mostě, protože když jsme tudy jely ráno, zaujala nás katedrála s obrovskou kupolí a jelikož jsme už znaly její příběh, věděly jsme, že ji chceme navštívit a tady je pár faktů. Mosta je jedno z největších měst Malty a kupole kostela Nanebevzetí Panny Marie patří k 5 největším na světě, pořadí se stále mění, někdo říká druhá největší, někdo třetí, v každém případě, je jedna z největších a uvnitř nenajdete žádné podpůrné sloupy.... K tomuto kostelu se váže i jedna historka, je otázka, do jaké míry je pravdivá. Sami Malťané to považují za zázrak, protože jsou silně věřící, takže tuto historku od nich neuslyšíte, ale pravda bude asi zcela prozaická. V dubnu 1942 prolétla střechou kostela německá bomba a ta nevybuchla. Prý to byla práce českých dělníků ve Škodovce, kteří do ní nenamontovali rozbušku a tak byl kostel zachráněn. Ať tak nebo tak, střechu opravili a je prima, že se Rotunda zachovala, protože je nádherná.


Výlet č. 2 - hlavní město Valetta
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Původní plán cestovní kanceláře byl, že se do Valetty podíváme jen jednou a na celý den. Ale... my měly koupené lístky do Hypogea (dám samostatně) a tak jsme ve Valettě strávily jen půl dne a vrátily jsme se tam opět poslední den. Vstupu do města dominuje Tritonova kašna s fontánou a hned za branami je nová, moderní budova Parlamentu. Ve Valletě je opravdu hodně pamětihodností, muzeí, budov a kostelů, dá se to obejít za 2 dny, ale taky tím můžete strávit celý týden. Valletta je hodně kamenné město obehnané hradbami, ale přece jen se tam trochu zeleně najde, jsou to hlavně zahrady Upper Barrakka gardens a Lower Barrakka gardens a Park Hastings. V Upper Barrakka se každý den v poledne střílí z děla, celou akci mám natočenou, ale udělala jsem alespoň tři fotky z videa, abyste viděli, že se tam opravdu střílelo. Myslela jsem si, že Valletta je placatá (asi že je to původní pevnost) a hodně mě překvapilo, že není, takže mě uchvátily úzké uličky, které se svažovaly k moři nebo spíše na konec útesu, pod kterým je moře a jako správná pevnost je to celé obehnané tlustými hradbami. Na hlavní třídě visely barevné vlaječky, bylo zde spousta obchodů a restaurací a cestou jsme potkaly Národní knihovnu. Protože moje kamarádka pracuje v Národní knihovně v Praze, byla ohromně zvědavá na tu jejich, ale vůbec jsme nevěděly, jestli se do ní dostaneme. Zkusily jsme to, předložily jsme na vrátnici pasy, dostaly návštěvnické karty a mohly vejít. Fotit se nesmělo, ale to bych nebyla já, abych jeden snímek neudělala. V galerii jsou také fotky z archeologického muzea, kdysi v této budově sídlili Maltéští rytíři a dnes jsou tam vykopávky a nálezy z doby až 5200 let p.n. letopočtem. Vystaveny jsou různé sarkofágy, figurky a sošky, ty nejcennější jsou Spící dáma (nalezena v Hypogeu) nebo Maltská Venuše (nalezena v Hagar Qim).


Výlet č. 2 - hlavní město Valetta - Velmistrovský palác
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Velmistrovský palác je bývalé sídlo hlavy řádu Johanitů, dnes se zde nachází Vojenské muzeum se zbrojnicí, sídlí zde maltský parlament a prezidentský úřad. Je to 95 metrů dlouhá, celkem nenápadná budova, kdyby se před ní právě neměnily stráže a nešly jsme vedlejším vchodem do paláce, asi by mě nijak zvlášť nezaujala. V muzeu můžeme vidět řadu sálů a chodeb s vysokými, zdobenými stropy, Gobelínový sál s 10 vzácnými gobelíny, ale je tam taková tma a fotit se mohlo jen bez blesku, tak nemám žádnou použitelnou fotku, dávám jednu z webu. Na věži jsou hodiny se čtyřmi ciferníky, které ukazují čas, den, měsíc a fázi Měsíce. Zbrojice je zajímavá opravdu velkým množstvím zbraní, děl a brnění, děla jsou krásně tepaná různými vzory, nezvyklou zbraní je pak kombinace střelné zbraně a meče.


Výlet č. 2 - hlavní město Valetta - Katedrála Sv. Jana
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Katedrála Sv. Jana je nejvýznamnější a nejhonosnější kostel na Maltě, zvenčí tak sice nevypadá, ale uvnitř je bohatě zdobený, stěny, fresky na stropech, mozaiky na podlaze... a všechno září zlatem. Katedrála byla dostavěna v roce 1578 jako hlavní místo pro rytíře řádu Johanitů. Po stranách má 8 kaplí, každá náleží jiné národnosti v řádu Johanitů, každý národ si zvolil svoji výzdobu i patrona. Ke katedrále patří muzeum, kde můžeme obdivovat nástěnné malby od Caravaggia. Teto kostel je zpoplatněn, není zahrnutý v té celkové vstupence a v roce 2018 stálo vstupné 10 euro. Návštěva ale stojí za to, už jsem viděla desítky kostelů a katedrál, někdy hodně nazdobených, ale tahle v mém žebříčku vede, ta je zkrátka celá zlatá a to jsem ještě nikdy nikde neviděla. A přesto, že zářila zlatem, vůbec mi nepřipadala přezdobená, tak nějak to tam patřilo.


Výlet č. 2 - hlavní město Valetta - Pevnost S. Elmo a Válečné muzeum
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Na druhém konci Valletty je pevnost St. Elmo, nyní je v ní umístěno Válečné muzeum, protože jsme měly koupenou kombinovanou vstupenku, tak jsme navštívily i toto muzeum. Nebylo pro mě úplně nejzajímavější, nejsem fanda válečného období, ale nebylo špatné to vidět, měli ho hezky uspořádané a výhledy z pevnosti na protější město a pevnost byly kouzelné. Nejfotoginečtější byl oblouk v takové chodbě, tam se fotil každý, tak jsme si musely chvíli počkat, než se okno uvolnilo. Jaké bylo moje překvapení, když jsem asi za půl roku zhlédla nově zpracovaný film Vražda v Orient Expresu a právě u tohoto oblouku se odehrával kus děje. Hned jsem poznala, kde to je, i když ve filmu se tato oblast vydávala za úplně jinou zemi.


Výlet č. 2 - hlavní město Valetta - Muzeum hraček a miniatury
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Kamkoli jedu na dovolenou, podívám se, jestli v tom místě není nějaké muzeum, které by mě zajímalo víc, než ty ostatní, což znamená hračky, panenky a miniatury. Ve Valettě je muzeum hraček, dokonce je na hlavní ulici Republiky, ale ne v té frekventované části, ale když se začne svažovat z kopce dolů, touto ulicí také dojdete až k pevnosti Elmo a k moři. Muzeum je to maličké, přesto je umístěno ve 3 patrech, v každém v malé místnosti. Nachází se v něm hlavně sbírka historických hraček, asi nic, co by mě nějak překvapilo. V prvním patře bylo přístupné i arkýřové okno, tak jsme do něj samozřejmě vlezly a porozhlédly se. Cestou bočními uličkami jsme narazily na obchod s náboženskými věcmi a to nejen dospěláckými, ale také s miniaturami. Kdo byste měl chuť si postavit svůj kostel, tady byste si ho skvěle vybavili, ale stálo by vás to dost peněz, miniatury byly dost drahé, což se ani nedivím, byly krásně provedené, jako opravdové.


Výlet č. 2 - Paola a Hypogeum
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Ve městě Paola se nachází 5,5 tisíce let starý megalitický chrám Hypogeum a byly jsme s kamarádkou jediné, které jsme měly od dubna do něj koupené lístky, jinak, než předem, přes internet se koupit nedaly, na místě je prodávali v tu dobu (v září) na listopad. Takže jsme se s Valettou rozloučily a okolo jedné hodiny jsme musely najít na poměrně velkém autobusovém nádraží autobus do Paoly, naštěstí jsou tam velice ochotní lidé, tak nám poradili. Ne, že bychom neuměly číst v jídních řádech, ale oni tam nepíšou všechny zastávky, ale tak každou třetí a my se musely ujistit, že stojíme správně, prohlídka byla totiž na přesný čas. Měly jsme štěstí, pán řekl, že tam taky jede a dovedl nás až před chrám, který se zcela netypicky nachází v obytné budově v normální, nenápadné ulici, okolo se normálně bydlí. Prohlídky se konají jednou za hodinu, jsou pro skupinu max. 10 lidí a trvají tak 45-50 minut, celé probíhají v angličtině. V podstatě se jde do sklepa, kde jsou odhalené zbytky chrámu, fotit se tam nesmělo, dávám pár ilustračních fotek z webu a povídání ze stránek magazin.travelportal.cz . Samozřejmě, že jsme nahlédly i do kostela na náměstí, právě byla mše, takže jen 2 obrázky. A ještě jsme v tomto městě vynechaly chrám Tarxien (čti Taršín), kam zbytek skupiny jel, bylo to z toho důvodu, že jsme měly za sebou už dva povrchové chrámy a protože nás tato část historie až tak neoslovuje, raději jsme jely jinam. Opět dávám jednu fotku z webu pro představu, ja Tarxien vypadá.


Výlet č. 3 - Blue Grotto
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Na jihu Malty se nachází krásná jeskyně Blue Grotto, pokud vím, pod tímto jménem se na světě najde hodně podobných jeskyní. Přijíždělo se k ní zhora, takže se dala moc hezky nafotit z útesu, ale bylo možné do ní zajet i na loďce, což jsme udělaly. V přístavu jsou připravené loďky, do nichž se vejde asi 8 lidí, zaplatíte 8 euro (v 2018) a plavíte se. Výlet trvá asi 15 minut, ona se ta jedna jeskyně objede docela rychle, projedete obloukem a částečně i kamennou chodbou, kde je to docela strašidelné. Po výletě jsme měli domluvený oběd v místní restauraci a byly to hlavně čerstvé ryby, které jsme ochutnaly, uvidíte je ve vitrině a na talířích před přípravou. Já s kamarádkou jsme ještě projevily přání ochutnat typickou maltskou polévku aljotta, je také z ryb, ale je úplně jiná, než ta naše a moc dobrá, od té doby ji vařím i doma. Ryby byly také moc dobré, i víno, i pivo, ale byl nejvyšší čas vyrazit dál a to za nejznámějšími vykopávkami Malty.


Výlet č. 3 - Mnajdra a Hagar Qim
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Mnajdra a Hagar Qim jsou asi nejznámější vykopávky megalitických chrámů na ostrově. Obě památky jsou zastřešené a jsou na okraji útesu, takže tady byl moc hezký rozhled. Stáří Hagaru je 2400-2000 př.n.l. a Mnajdra je dokonce z 3400 let př.n.l. Uznávám, že je to úžasné najít takhle staré chrámy a dokonce v nich rozeznat chodby, místnosti a dveře, ale pro mě to tak zajímavé není, není tam na co koukat, zkrátka šutr, šutr a zase šutr, i když tolik let starý. Je úžasné vědět, že se tohoto kamene dotýkali lidé před tisíci let, já se ráda podívám, ale spíše zběžně, což mi nebrání v tom, abych opět nenafotila desítky fotek. Ale koho v z vás to oslovuje, tak na Maltě je takových chrámů hned několik, určitě by se vám to líbilo a strávili byste tady o hodně víc času, než já.


Výlet č. 4 - Marsaxlokk
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Přístavní město Marsaxlokk (čti Marsašlok) je úplně na jihu Malty, jely jsme ze severu ostrova a tak bylo nutné se nejdříve dopravit do Valetty a tam pak přestoupit na další autobus, který nás dovezl do města. Povedlo se, dojeli jsme všichni, byť byly autobusy zrovna docela narvané. Město je proslulé svými barevnými loďkami, které mají na přídi namalované oči. Prý proto, abych chránily rybáře před nebezpečím. My jsme tam vyrazili v neděli, protože to je tam velký trh na nábřeží. Bylo to trochu škoda, protože se mi nepovedlo vyfotit hezké fotky bez stánků, takže jen pár fotek barevných loděk a Farní kostel (Parish church), opět moc krásně vyzdobený. Nicméně, na trhu se prodávalo kdeco a tak jsme koukaly na různé druhy ryb, na sladkosti, kterých byly plné vitriny, na pytle s luštěninami, no byla to podívaná.


Výlet č. 4 - Birgu neboli Vittoriosa
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Vittoriosa, původním jménem Birgu, bývalo také hlavní město Malty, nachází se přímo naproti Vallettě, na svém konci má také pevnost St. Angelo a hned vedle, v Kalkaře, je ten druhý maják, koukaly jsme na obojí z Valletty z pevnosti Elmo.
V historickém centru se nachází zachovalý Inkvizitorský palác s vězením, nafotila jsem hlavně výstavu vánočních miniatur, které se tam vystavovaly, zbytek jsou fotky z vězení a kuchyně. Poslední dva obrázky jsou z Normanského domu (toho, co zbylo), co mě na něm překvapilo je, že byl volně přístupný, bez vstupného, ale i bez jakékoli ostrahy, zkrátka otevřené dveře, a přesto je tam všechno vybavení, je vidět, že přemýšlím jako Čech, ale obávám se, že u nás by se to muselo hlídat.... smutné. V první galerii je pevnost St. Angelo, kde je také muzeum, jak to tam kdysi vypadalo, když tam žili vojáci. A potom Námořní muzeum, které je rozlehlé a kupodivu mě docela zaujalo. Ve druhé galerii je Inkvizitorský palác.




Výlet č. 5 - Gozo
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Maltská republika se skládá z několika ostrovů a ostrůvků, druhý největší je Gozo. Je také zelenější a úrodnější, většina ovoce, zeleniny a koření pochází právě odtud. Trajekt jezdí každou půlhodinu tam a zpátky, na Maltě se nasedá úplně na severu, v Cirkewwě, na Gozu se vylodíte v městečku Mgarr. My jsme vylezly v tom horku na kopec s Lurdskou kaplí, dalo se jen nahlédnout dovnitř, ale byl odtud krásný výhled na zátoku a přístav. Hlavní město se původně jmenovalo Ghavdex, ale na počest královny Victorie ho přejmenovali na Victoria. Uprostřed města na kopci se tyčí Citadela se starou věznicí, národopisným a archeologickým muzeem, katedrálním muzeem a katedrálou Nanebevzetí Panny Marie, která má jednu zajímavost. Při její dostavbě došly peníze na kupoli a tak to vyřešili šalamounsky, kupoli si zkrátka namalovali. A jak můžete vidět na obrázku katedrály zvenčí, opravdu tam kupole není, strop je plochý. Fotky jsou postupně z katedrály, z katedrálního a národopiského muzea. Cestou domů jsme, kromě pirátské lodi, potkávaly ohromnou spoustu medůz, celá hejna nebo stáda? :-)


Výlet č. 6 - Naxxar - Parish church a Parisio Palace
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Nenápadné městečko uprostřed Malty mě zaujalo až v letadle, když jsem si četla reklamní materiály. Prý je tam palác v pařížském stylu, byly u toho fotky a opravdu, sál vypadal jako sály ve Versailles. Takže bylo jasné, že kdyby to šlo, chci to vidět. Informace jsme tudíž sháněly až na místě a cestou z Mnajdry jsme se tam stavily. Na poprvé se nám ho nepodařilo navštívit, byla tam svatba a tak nás dovnitř nepustili, ale říkali, ať přijdeme jindy, po ránu, to že nebývá problém. Když už jsme byly na místě, tak hned naproti je katolický farní kostel Panny Marie neboli Parish church, který opět nezklamal, byl krásně vyzdobený. Poslední den, hned ráno, jsme se vydaly opět do Naxxaru (čti Našar) a to se nám už podařilo si palác Parisio prohlédnout. Je hned naproti kostelu Panny Marie a je to zvenčí velice nenápadná, kamenná budova. Ale uvnitř je to krásný palác s velkým plesovým sálem alá zámky ve Versailles. Původně loveckou chatku dal postavit v roce 1733 Paolo Parisio pro velmistra de Vilhena, pak byl v majetku rodiny Parisiových, současnou podobu mu dal další majitel markýz Scicluna, takže palác se také nazývá Palazzo Scicluna, ale více je známý pod jménem Parisio. V paláci není jen nádherný taneční sál, ale i další místnosti a také krásná zahrada - oranžérie. Je plná citrusů, granátových jablek a květin, a i když jsme ji asi neviděly v plném květu, tak se nám moc líbila.


Jídlo
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Na Maltě nám chutnalo :-) Malta má svojí národní kuchyni, ale je hodně ovlivněna italským vlivem, je to její nejbližší soused a Římané Maltu kdysi i obývali. Pak přišli Arabové a ti hodně ovlivnili jak maltský jazyk, tak i kuchyni, po nich následovali Maltézští rytíři. A nakonec na necelých 200 let Britové, jestli po nich zůstala nějaká stopa v maltské kuchyni, to nevím, ale i když už přes 50 let nejsou britskou kolonií, stále se zde jezdí vlevo a klasické červené telefonní budky jsou také k vidění. V galerii jsou následující pochutiny - Pastici - rychlé občerstvení, jsou to hlavně ty kapsy na třetím tácu vdole zleva, plněné jsou sýrem, kuřecím masem nebo hráškovým pyré. Arancini - to jsou ty koule, typické sicilské jídlo, které je rozšířené po celé Itálii a čím blíž k Itálii jsme na Maltě cestovaly, tím víc bylo vidět v rychlém občerstvení. Je to vlastně koule z rýže, zeleniny, plněná může být masovým ragú, mozzarellou nebo rajčaty, tahle varianta byla se sýrem a na pikantnější způsob, jedla jsem i masovou, nepikantní. A potom prý nejlepší zmrzlina na ostrově, ve městě Bugibba, kde jsme náhodou bydlely. Když před pár lety začínali, otevřeli si ji v garáži, teď už je z garáže slušná cukrárna a zmrzlina byla výborná a obrovská, sníst ty dva kopce dalo docela práci a hlad jsme neměli tři hodiny. Maltská polévka Aljotta - v podstatě rybí polévka se zeleninou, česnekem, rajčaty a trochou rýže. Byla výborná a jak už jsem psala, už jsem ji uvařila i doma. Rybí oběd u Modré jeskyně, všechny ryby nevyjmenuji, ale řeknu vám, která byla nejchutnější, ano, ta nejošklivější, oranžová :-) jmenuje se ropušnice a byla výtečná. A na dalším obrázku jsou už upravené ryby, ochutnaly jsme 3, každá byla trochu jiná, ale všechny moc chutné. Klasický maltský chleba ftira s čočkovou pomazánkou z hnědé čočky. Čočková pomazánka, která je moc dobrá, se prodávala na každém rohu, tady nahoře vlevo, na trzích v Marsaxlokku. Fenek neboli králík. Toho dělají na spoustu způsobů, nejklasičtější je - Stuffat tal-fenek - pečený králík na červeném víně a na zelenině, podávaný s brambory. I toho jsem si už doma vyzkoušela a povedl se a je to opravdu výborné jídlo. Kdo máte rád olivy, tak na Maltě si přijdete na své, bylo tam hodně druhů. Ve Valettě jsme navštívily i klasickou tržnici v centru, takhle vypadá jejich malé občerstvení. A protože je italský vliv silný, tak těstoviny na všechny způsoby, pizza na každém rohu.... A cukrárna, už je to trošku mezinárodní, naše koblihy, donuty, ale samozřejmě tam bylo i dost jiných cukrovinek, které jsme neznaly, ochutnaly jsme mandlové košíčky, na mě to bylo moc sladké. A nakonec jsem něco přivezla domů k ochutnání - maltský nugát, něco jako turecký med, ne tak tahavý a uvnitř jsou mandle nebo ořechny, co barva, to jiná příchuť, v pozadí maltské pivo Cisk. Klasické maltské pití, nealkoholický nápoj z hořkých pomerančů Kinnie, ten u nás vyhrával, protože nebyl tak sladký a dobře hasil žízeň a dodával energii v tom vedru. A co je na tom nejlepší, dá se koupit i u nás, jeden pán se do něj taky zamiloval a dováží ho, první objednávku už mám za sebou :-D. Dále pivo Cisk a všudypřítomné plody kaktusu opuncie, zpracovávají se do národního likéru, ale také se z něj dělají marmelády.


Návrat
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Nakonec nám ten týden na Maltě tak utekl, že mi bylo docela líto, že už jedeme domů, stále jsme tam měly co objevovat, jen na to nezbyl čas, i když to hlavní jsme viděly. Návrat byl v brzkých ranních hodinách, takže v 9 jsem už byla doma, let z Malty trvá jen 2,5 hodiny. Letěly jsme opět s maltskými aerolinkami, moc se mi líbilo, jak nás na monitoru informovali o výšce, teplotě a vzdálenosti cesty, když jsem si ale představila, že jsme v 11 kilometrech a je tam mínus 60 a já mám na sobě letší šatičky :-) tak to nebyla příjemná představa. Před Prahou jsme udělali velký oblouk, takže jsme přilétli od východu a byli jsme už tak nízko, že byla vidět Praha jak na dlani, nejdříve pankrácká pláň s výškovými budovami, pak Pražský hrad, Vltava s mosty a nakonec Motolská nemocnice. A to byl konec výletu, i když jsem od Malty nečekala něco konkrétního, nakonec jsem byla velice spokojená, asi už tam nepojedu, ale někdy si zase říkám.... klidně, ještě bych objela to, co jsem neviděla a nakonec, mohla bych jet i sama, bez cestovky, stejně jsme tam cestovaly celý čas samy s kamarádkou, vždycky jen ráno první nástup do autobusu se skupinou a pak jsme jely sólo. Mám pocit, že to tam teď už znám a neztratila bych se, proto mě myšlenka na návrat tak láká, uvidíme.



Plzeň - 19. 7. - 21. 7. 2018

Plzní jsem projížděla cestou domů léta, ale vlastně jsem ji moc neznala a byla jsem příjemně překvapená. Už to není to špinavé, nehezké město plné fabrik, popílku a kouře, ale je to krásně zrestaurované město se spoustou věcí k vidění, nakonec jsem si ty 3 dny moc užila.


Plzeň město
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Na plzeňském náměstí a v jeho okolí se nachází většina zajímavých historických budov, muzeí a kostelů. Na hlavním náměstí se nachází katedrála Sv. Bartoloměje, na kterou jsme samozřejmě opět vylezli, rozhled jsme měli krásný, vyšlo počasí, bylo vidět i vzdálená sídliště, ale hlavně celé historické centrum a okolo něj krásné parky, je jich tam hned několik. Prošli jsme náměstím, přilehlými ulicemi, okolo divadla a jeho nové scény (to je ta budova s dírami na fasádě) a nakonec jsme došli až do Velké synagogy. Velká synagoga se nachází na rušné ulici Sady Pětatřicátníků, jde o největší synagogu v Čechách a po budapešťské i druhou největší v Evropě. Postavena byla mezi lety 1888-1892, využívána byla do roku 1973, pak chátrala, po rekonstrukci v devadesátých letech byla v roce 1998 znovu otevřena.


Plzeň - Technománie a exkurze do Prazdroje
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
V Plzni, stejně jako v několika dalších městech v Čechách, je zajímavá technicko-vědecká expozice, zde nazvaná Technománie. I když jsme věděli, do čeho jdeme, i tak jsme tam vydrželi několik hodin, než jsme si to všechno vyzkoušeli, hlavně všechny možné fyzikální zákony a další zajímavosti. A co by byla návštěva Plzně, kdybychom nešli na exkurzi do pivovaru, takže pár snímků z provozu a z velmi chladného podzemí, kde se dodnes chladí pivo.


Plzeňská muzea a podzemí
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
V poslední galerii jsem uveřejnila hned 4 muzea za sebou. První fotky jsou z plzeňského podzemí - dvou až třípatrové sklepy s mnoha studnami a téměř 18 km chodeb. Budovány byly od 14. století a sloužily hlavně jako lednice pro potraviny, později piva, které zde kvasilo a zrálo. Prohlídková trasa pod náměstím je dlouhá 800 metrů. Další muzeum bylo Pivovarské, to se nachází nad podzemím a je tam vše z historie piva v Plzni. Z Plzně pocházel pan Skupa a jeho světoznámé loutky - Spejbl a Hurvínek, tudíž je přirozené, že je tady i Muzeum loutek, které mapuje historii loutkářství v Plzeňském kraji. A poslední muzeum, které jsme navštívili bylo Národopisné muzeum, kde je zase historie Plzeňska a jeho obyčejného života - jak vypadaly domovy, lékárna, krámek, ale i spousta krojů a fotek z Plzně a okolí. Takže závěrem můžu říct, že jsme viděli z Plzně to nejzajímavější a určitě jsme něco nestihli nebo zapomněli, nevadí, někdy příště.



Prachatice a výstava miniatur v Bavorově - 18. 8. - 19. 8. 2018
Galerie fotek z výstavy a z Prachatic (klikněte na obrázek)


Prachatice jsou malebné město v Jihočeském kraji, v Šumavském podhůří, na úpatí hory Libín, kde se nachází i rozhledna. Na historickém náměstí naleznete starou radnici, hned vedle novou, krásně zdobenou s věží, okolo náměstí jsou zachovalé hradby s branou a proti radniční věži se tyčí kostel Sv. Jakuba, kam jsem samozřejmě vylezla, abych se na město podívala z výšky. Ve staré části města je Muzeum krajky, povečeřela jsem v příjemné indické restauraci, která je zde vyhlášená a bez rezervace bychom se asi nenavečeřeli, pak se prošli historickými uličkami, na kterých je sympatické, že se v nich stále bydlí. Za hradbami se už nachází nové, panelákové město, ale i to je docela sympatické, rozhodně toto město a jeho okolí za návštěvu stojí.
Druhý den jsem navštívila výstavu miniatur v Bavorově paní Gil Bomber. Je to Angličana s českými kořeny a celý život se věnuje své velké zálibě - miniaturám. Hodně jí pomáhá i její dcera, která tvoří s ní a zapojí do výroby miniatur i své známé, to když někdo umí něco, co ona ne, např. uplést svetřík pro malou panenku. Ve sbírce má jak autorské domečky, tak i sériově vyráběné třeba v 70tých letech minulého století. Adresa je Dr. Mareše 370, 387 73 Bavorov, st-ne od 11-16 hod. nebo po domluvě na tel. 608233310. Paní Gil mluví částečně česky, na to, že je druhou generací narozenou v Anglii, je to obdivuhodné, že česky vůbec mluví, samozřejmě i anglicky, pokud tolik neumíte, zpomalí a moc hezky vám všechno vysvětlí, bylo jí krásně rozumět.


Národní parky Chorvatska a Makarská riviéra - 15. 9. - 24. 9. 2017

Tenhle rok jsem neměla vybranou dovolenou předem, protože jsem v lednu nastupovala do nové práce a co kdybych na podzim byla v situaci, že si dovolenou nemůžu dovolit z jakéhokoli důvodu, tak jsem to nechala hezky uležet. Asi 3 týdny před plánovaným termínem jsem začala shánět někoho, kdo by jel se mnou :-), i když zatím neví kam :-D. Padlo pár návrhů a nakonec to vyhrála poznávačka po Chorvatsku, byla jsem tam poprvé a líbilo se mi tam.

Architektura: Velká část Chorvatska bývala kdysi pod nadvládou Benátské republiky, některé části i 400 let, a tak není divu, že historická architektura měst vypadá tak trochu italsky. Staré části měst jsou plné kamenných domů, červených střech, úzkých uliček, jen kostely tam mají jiné a hlavně zvonice, ty bývají uvnitř duté, po vnitřním obvodu vedou nahoru schody a okna jsou vysoká a otevřená, bez zasklení, no.... někdy to byl docela adrenalin, copak, vylézt nahoru, to ještě šlo, ale dolů.... z jedné strany hloubka, z druhé otevřená okna, tak jsem kolikrát říkala, že někdo uklouzne a projede zábradlím a oknem až dolů na ulici. Asi se to ještě nestalo, ale dolů jsme šli opravdu opatrně.
Čistota měst: Jak historická města, tak promenády u moře v malých městech byly čisté, udržované, asi by se našla místa s nepořádkem, ale v turistických částech jsem ho neviděla.
Jazyk: Kdo jezdí do Chorvatska často, tak potvrdí, že domluvit se tam není žádný problém. Za prvé je jim docela rozumět, za druhé umí kapánek česky, hlavě na Makarské, tam jezdí Čechů hodně a když už náhodou je problém, tak jsme se domluvili i anglicky.
Ceny a vstupné: Opět musím říct, že vstupy nejsou nejlevnější, rostou každý rok, navíc se ještě pohybují podle sezóny, září bohužel ještě patřilo do sezóny, takže např. vstup na hradby v Dubrovníku stál 150 kun. Lidem ze zájezdu se zdály všechny vstupy drahé, já myslím, že byly srovnatelné s Itálií, Francií, Německem, sem tam byly levnější. I ceny potravin šly nahoru, když jsem se připravovala na cestu, tak jsem si pročetla pár webů a uváděly se tam úplně jiné ceny, než za které jsme nakupovali my, pivo bylo v restauraci běžně za 16-20 kun, v obchodě okolo 10, což bylo zase asi o čtvrtinu více než vloni. Musela jsem zkonstatovat, že Chorvatsko už není zas tak laciná destinace.
Naše počasí: Počasí jsme očekávali všelijaké, letošní září se nepovedlo v celé Evropě a i když jsme byli na jihu, tak bylo i chladno. Hned první den na Plitvicích pršelo a pršelo asi i pátý den, jinak se to vytáhlo max. na 24-25 stupňů, moře tím pádem nebylo zrovna jako kafe, ale znáte Čechy :-) jsem u moře, tak i kdyby padaly trakaře, tak já se koupu :-) a toho jsem se držela, dokonce i opálená jsem přijela. V rámci možností jsme byli spokojeni, mohlo být i hůř.
A teď už blíže k jednotlivým místům:


Výlet č. 1 - Plitvická jezera
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
V podvečer jsme vyrazili z Pardubic, to proto, že jsme jeli s cestovní kanceláří Kalousek z Ústí nad Orlicí a nezajíždělo se do Prahy, ale to nebyl problém, v Pardubicích jsme byli za hodinku vlakem. Cestou začalo pršet a pršelo a pršelo až do rána. V 6,30 jsme byli na Plitvických jezerech a stále pršelo. Tak jsme si zanadávali, vyndali bundy, pláštěnky a deštníky a vyrazili. V 7 se park otvírá, na chvíli přestalo pršet, ale ouha, na první vyhlídce na největší vodopád Veliki slap, byla mlha jako mléko, tak jsem si vyfotila mlhu, opět jsme si zanadávali a šlo se dál. Bylo ošklivě asi do 11, dokonce jsme museli asi 3/4 hodiny počkat v hospůdce, než přejde liják, abychom mohli přejet po jezeru Kozjak na druhou stranu a pokračovat až k hornímu Prosčansko jezeru. Po přejetí Kozjaku se konečně vyčasilo, dokonce i sluníčko vysvitlo, takže už to bylo veselejší a fotky optimističtější. A teď k té zásadní věci a to byly dřevěné chodníky po celém parku. Byly moc pěkně udělané, tak, aby co nejméně rušily přírodní scenérii, tudíž většina z nich neměla zábradlí, to bylo jen tam, kde byla výška nebo pod námi vodopády a tak podobně. Inu, šli jsme dost opatrně, pomalu, s deštníkem v jedné, s foťákem v druhé ruce a zastavovali jsme na každém kroku, abychom si pořídili snímek, rychleji se nedalo, zkrátka jsme se báli :-) Ale jinak je pak krásný, sice jsme měli horší počasí, ale zase málo lidí a tak mám na fotkách hodně chodníčků úplně prázdných :-). Ale jakmile se vyčasilo, tak bylo lidí, že jsem měla často obavu, jestli se vyhneme, v návalu tam není příjemné chodit.

Výlet č. 2 - Makarská
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Druhý den jsme měli volno a po ránu bylo větrno a zataženo, inu vydali jsme se pěšky do Makarské, bylo to asi 7 km po pobřeží, místy po pěšince na okraji skály nad mořem, místy lesíkem, byla to moc pěkná procházka. Město Makarská dalo název celé přímořské oblasti Makarská riviéra, ta se rozkládá od Brely po Gradac, oblast je dlouhá 60 km a lemuje ji pohoří Biokovo. Stará část Makarské je historická, ta se mi líbila, ale ta nová, ta už vůbec ne. Je to tím, že se z něj stalo živé, turistické centrum a velká část Makarské směrem k Promajně, je nově vystavěna, najdou se tam i výškové hotely a turistické komplexy, naštěstí byly v září už poloprázdné, ale dovedu si to živě představit o prázdninách, musí tam být narváno. Historické části dominuje kostel Sv. Marka na Kačićově náměstí, zde je i socha rodáka A. Kačiće-Miošiće, básníka a mnicha,  který žil v 18. století a psal chorvatsky. Navštívili jsme ještě františkánský kostel Sv. Panny Marie, ve vedlejší budově je Malakologické muzeum (Malakološki muzej) s největší sbírkou mušlí na světě. Na zalesněném poloostrůvku Sv. Petra naproti promenádě, se nachází nově zrekonstruovaný kostel stejnojmenného světce, socha Sv. Petra hledí z výšky na město, je od ní hezký rozhled na historickou část Makarské.


Výlet č. 3 - Národní park Krka
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Druhý národní park Krka , který jsme navštívili, je pojmenovaný po řece Krka. Je známý hlavně svými kaskádovitými vodopády, které se chorvatsky jmenují Skradinski buk a tvoří je 17 teras, které padají do hloubky 46 metrů. Zajímavostí je, že pod tímto vodopádem se můžete i koupat, čehož využije hodně lidí, ale je dobré být na to připravený, což znamená mít s sebou plavky a určitě boty do vody. Jen vlézt do této řeky je náročné, není tam žádný upravený vstup, leze se přes kameny a v samotné řece je také hromada kamenů, původně jsem si myslela, že do toho půjdu, ale když jsem to viděla naživo, tak mě to vůbec nelákalo, byť bylo zrovna krásné počasí. Obešli jsme hlavní, asi 5 kilometrový úsek, opět se jde po dřevěných lávkách bez zábradlí, jsou kapánek širší, ale když jdete v protisměru, tak si stejně musíte dávat pozor jako my. Oproti Plitvicím je tam méně kaskád, peřejí a jezer, ale i tak je to krásná procházka v přírodě. Protože bylo hezky, tak se park rychle zaplnil, byla jsem docela ráda, že se ve 12 odjíždělo, to se tam teprve řinuly davy.


Výlet č. 3 - Šibenik
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Po návštěvě národního parku Krka jsme se přesunuli do nedalekého města Šibenik. První zmínky o městě jsou z roku 1066, ale nepravidelně bylo obýváno již předtím. Na rozdíl od jiných měst, Šibenik je od svého založení chorvatský, za uhersko-chorvatských králů získal autonomii, tu ovšem neudrželi, vládci okolních států si jej střídavě podmaňovali, až v 15 stolení získala město Benátská republika a to na celých 400 let. Po pádu Benátské republiky převzalo vládu Rakousko-Uhersko zhruba na 100 let. Po první světové válce vládu převzalo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, pak se stalo součástí sjednocené Jugoslávie a od roku 1993 patří pod správu samostatného Chorvatska. Tato historie se dá napsat u většiny dalmáckých měst, takto podrobně jsem to rozepsala jen zde, u Šibeniku, dále už to zmiňovat nebudu. Historické jádro města si zachovalo starobylý ráz, je celé kamenné, s úzkými, křivolakými uličkami, klenbami a průchody, je zde vidět benátský vliv. Nad městem se tyčí jedna ze tří obranných pevností, pevnost Sv. Jana, ze které je krásný pohled na město a okolí. Katedrála Sv. Jakuba se nachází na ústředním šibenickém náměstí, kde je také renesanční radnice s lodžiemi, je to nejcennější goticko -renesanční objekt v Chorvatsku. Postavená je z kamene, tyčí se do výše 32 metrů a strop je pozoruhodný tím, jak je zaklenutý a spojený prostřednictvím těsně zapadajících kamenných desek. Velmi cenný je také inventář katedrály a památka je zapsána na seznam UNESCO. V Šibeniku je 24 kostelů, velký počet paláců, hned vedle Biskupského paláce je Mořská brána * vchod do přístavu. Kaváren a restaurací tady najdete bezpočet, ať už na promenádě na nábřeží, tak v uličkách a na každém volném kousku náměstíčka ve městě.


Výlet č. 4 - Dubrovník
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Dubrovník je od Promajny vzdálený asi 120 km na jih, a na cestu se doporučuje mít u sebe pas. Proč? Protože malou část pobřeží získala Bosna a Hercegovina, která není členem EU, tak nás čekala cesta přes 2 přechody. Dopadlo to dobře, nebyli v našem případě důkladní, stačili jim doklady od řidičů a průvodce, ale prý se tam na hranicích dá stát i nějakou tu hodinku.
Dubrovník se nachází v jižním cípu Chorvatska a patří k nejkrásnějším a nejnavštěvovanějším městům Jadranského pobřeží, nazývá se také perlou Jadranu. Je to poměrně velké město s 50 tisíci obyvatel, část z nich žije i ve starém Dubrovníku, který je po celý rok plný turistů, už si zvykli na to, že jim lidé koukají z hradeb přímo do bytů, kanceláří a škol, i my jsme nakukovali . Historické jádro není velké, celé je skryté za hradbami, které jsou místy vysoké až 23 metrů a na délku měří až 2 km. Na hradby se samozřejmě vybírá vstupné, v září 2017 bylo 150 kun, což je dost, ale zase na druhou stranu, je to poměrně výjimečná stavba, tak je jasné, že na tom chtějí vydělávat. I přes vysoké vstupné bylo na hradbách nacpáno, než jsme je celé v klidu obešli, trvalo nám to 2 hodiny, končili jsme u nejvyšší věže Minčeta, celkem je jich na hradbách 15. Pak jsme se vydali po hlavní ulicí Stradun, hned vlevo za vchodem a vstupem na hradby se nachází renesanční kostel Sv. Spasitele, na konci ulice je vlevo Knížecí palác a vpravo náměstí Luža s Onofriovo kašnou a barokním chrámem Sv. Blažeje. Oba dva kostely jsme zhlédli, ale lidí už bylo poměrně dost, chození úzkými uličkami bylo stále složitější na vyhýbání se, a tak jsme po nákupu suvenýrů prošli město docela rychle, vyšli jsme bránou Pile a zbylý čas jsme strávili v zahradě na druhé straně hradeb s výhledem na pevnost Lovrijenac, která je naproti starému městu na malém útesu. Ještě se vrátím k cenám uvnitř hradeb, jsou několikrát vyšší, než obvykle, za polévku dáte i 50 kun, místo obvyklých 15-20, za pivo mezi 50-60, na zbytek jídel jsem se ani nedívala, suvenýry byly naopak vcelku přijatelné, kupovala jsem triko asi za 100 kun a to byla na tak předraženou oblast slušná cena, za takovou cenu koupíte turistické triko i u nás v centru Prahy.
Historie Dubrovníku byla ale jiná, než ve většině dalmáckých měst, založili ho zřejmě řečtí uprchlíci na ostrůvku Lause, který od pevniny dělil úzký průliv, který nazvali Ragusium, později Ragusa. Na pevninské části vznikla osada Dubrava a obě osady se ve 12. století spojily v jedno město. Dubrovník vždy usiloval o samostatnou politiku a i v období, kdy měla nadvládu Benátská republika si udržel samostatné rozhodování, ve 13. století pak vznikla Dubrovnická republika (předtím Republika Radusa), která byla vedena Velkou radou. Ve své době patřila k nejpokrokovějším státům středověké Evropy, např. měli bezplatnou zdravotní péči, založili starobinec, lazaret, lékárnu i nalezinec. V 15.-16. století se Dubrovník stal významnou námořní a obchodní velmocí. Objev Ameriky přesunul obchodní a námořní cesty ze Středomoří do Atlantiku, následně morová epidemie v roce 1526 a ničivé zemětřesení v roce 1667 zapříčinily zánik Dubrovnické republiky. To co z ní zbylo, si podmanil Napoleon, pak přešla pod Rakousko-Uhersko, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, Jugoslávii, až po novodobé Chorvatsko. Dubrovník je zapsán na listině světového kulturního dědictví UNESCO, ale ani to nezabránilo v době války v Jugoslávii, aby bylo město uchráněno před ostřelováním, dnes jsou již všechny škody opraveny.


Výlet č. 5 - Baška Voda
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Tenhle den po ránu opět pršelo, ne moc, ale na koupání to nebylo. Tak jsme nahodili bundy a hurá na výlet :-), tentokrát do Bašky Vody. Městečko leží 4 km severně od Promajny a dá se k němu velice pohodlně dojít po betonovém chodníku mezi olivovými háji a piniovými lesy. Baška Voda je větší než Promajna, má hned několik pláží a je to také takové milé městečko, alespoň v září bylo, ale v sezóně je to jedno z nejnavštěvovanějších míst na Makarské riviéře. Už před 4 tisíci let zde vznikla osada, protože se tu nalézal pramen pitné vody, ale v 7. století zanikla na dlouhých 1000 let. Koncem 17. století se opět oživila, lidé se živili rybolovem a námořnictvím, ve 20. století se z Bašky Vody stává vyhledávané turistické středisko. Památek moc nemá, sochu Sv. Mikuláše, 2 kostely a pozůstatky byzantské osady. Sem se ale nejezdí za historií, sem se jezdí za zábavou a odpočinkem, je zde spousta slavností a přes léto i hodně diskoték pro mladé. A odpoledne, po návratu, už zase svítilo sluníčku a došlo i na koupání.


Výlet č. 6 - ostrov Korčula
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Na Korčulu jsme původně měli jet o den dříve, ale bylo chladno, deštivo a větrno, kapitán zkrátka na moře vyjet nechtěl v tomhle počasí. Další den bylo po ránu sice taky chladno, první půlhodinku to na moři hezky házelo a foukalo, ale pak vyšlo sluníčko a moře se uklidnilo, takže to byl nakonec hezký výlet. Jeli jsme do hlavního města Korčuly, které je proslavené hlavně tím, že se zde narodil Marco Polo. Jinak je to i oblíbená turistická destinace, je zde hodně slunečního svitu a příjemné klimatické podmínky. A dobré bílé i červené víno a spousta ovoce. Prvními historickými obyvateli byli Ilyrové, ti obývali převážnou část jadranského pobřeží, pak přišli na řadu Řekové a Římané, Benátčané atd. jako v ostatních městech. A opět je zde vidět benátský architektonický vliv, městečko je namačkané na malém, kulatém poloostrůvku, má úzké, křivolaké uličky a starobylý, téměř nedotčený ráz. Z rodného domu Marca Pola se zachovala jen věž a několik ruin, ale spolu s katedrálou Sv. Marka jsou to nejnavštěvovanější památky hlavního města. Velmi zachovalé je i opevnění města se čtyřmi nárožními věžemi, vstupuje se do něj z přístavu Mořskou bránou a z druhé strany pevninskou bránou Revelin. Historické jádro je velice malé, obejdete ho procházkou za hodinu, a pokud si budete chtít chvíli posedět u skleničky vína a pozorovat moře a lodě, celá protější polovina ostrova má po svém obvodu promenádu plnou vináren. Při odjezdu na Korčulu jsme dostali na uvítanou panáka rakije, na zpáteční cestě byla připravena ryba se zelným salátem, lahví limonády a lahví červeného vína. Jak jsme začali jíst, rackové hned ucítili rybu a provázeli nás možná do poloviny cesty, v podstatě snědli všechny zbytky z ryb, někdy je chytili ve vzduchu, jindy až na hladině, ale pokaždé se střemhlav do vody vrhlo 10 racků a každý se snažil ukořistit kousek jídla. S vínem už nám nepomáhali, tam jsme si vystačili sami a tak jsme v lehkém ovínění dojeli zpět do městečka Drvenik, odkud jsme ráno vyjížděli. S výletem jsme byli spokojeni, i když jsme prošli jen centrum města, prohlídli si kostel a vylezli na kostelní věž, mohli jsme jít ještě do některého z muzeí, ale nějak se nám nechtělo, jen tak jsme se líně poflakovali, fotili a užívali si hezkého dne.


Výlet č. 7 - Split
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Poslední výlet našeho putování po pobřeží Chorvatska byl do Splitu a do Trogiru. Když se řekne Split, hned si vybavím hlavní promenádu Riva, má totiž nezvyklé osvětlení, vysoké, zahnuté kovové sloupy, pro mě se nehodící na promenádu, na kterou ústí vchod z Diokleciánova paláce a všechny další budovy na nábřeží jsou spíše historického rázu, to světlo je pro mě moc výrazné, moderní, na žádné jiné promenádě jsem se s tak výraznými světly nepotkala. Ale je pravda, že je to jedinečné a snadno zapamatovatelné. Úchvatný palác nechal postavit římský císař Dioklecián v roce 305, je opevněný hradbami, do dnešních dnů se dochovaly tři brány - Zlatá, Stříbrná a Železná, Měděná brána se nedochovala. Pod palácem jsou dochované podzemní chodby, které představují největší krytý římský prostor na světě. My jsme jím jen prošli, uvnitř se nyní částečně nachází obchody. Katedrála Sv. Dominia dominuje celému paláci, je u něj vysoká, bílá zvonice, která se mi zezdola zdála taková moc děravá, myslím tím, že měla velká okna bez skel a uvnitř byla dutá. Bylo jasné, že na zvonici musím vylézt, i kdyby to bylo sebehorší. A skoro bylo, je opravdu dutá od spodu až nahoru, na vnitřním obvodu má kovové schody a zábradlí, ale*. já výšky snáším dobře a cestou nahoru to šlo, ale cestou dolů, když hledíte do té díry, jako zábradlí vám z obou dvou stran schodiště slouží akorát 2 kovové tyčky, tak to jdete opravdu pomalu a na každé focení jsem se zastavila hezky v rohu a byla jsem moc opatrná, protože první věc, co mě napadla bylo, že mi ujede noha, zakopnu a sletím ze schodů tak nešikovně, že prolítnu mezi zábradlím do otevřeného okna přímo na ulici. Asi se to ještě nikdy nestalo, ale já bych v rámci bezpečnosti ty tyčky na zábradlí udělala hustější. Výhled ze zvonice byl krásný, jak na historickou část s promenádou, na starodávný přístav, tak i na moderní část na opačné straně, za kterou se vypíná pohoří Kozjak a Mosor. Ke katedrále patří i baptisterium, klenotnice a krypta, před katedrálou se rozkládají zbytky římského peristylu, kde kdysi býval i trůn. Když projdete z pevnosti ven Zlatou bránou, tyčí se zde do výšky socha biskupa Řehoře Ninského. Diokleciánův palác byl zařazen na seznam kulturního dědictví UNESCO.


Výlet č. 7 - Trogir
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Trogir je od Splitu vzdálený asi 30 km, z věže kostela je Split v dálce i vidět. Opět jedno z dalších měst, které je zapsáno na seznamu UNESCO, je starobylé, historické jádro je zachovalé, často se nazývá městem - muzeem. Historii má podobnou jako všechna města, která jsem vám přiblížila, opět byl přes 400 let pod benátskou nadvládou a proto je architektonický styl podobný italskému. Centrum leží na malém ostrůvku, hlavní památkou je románská katedrála Sv. Vavřince, na jejíž věž jsme opět vylezli. Dále se tam nachází několik dalších kostelů a klášterů, na konci promenády pak kamenná pevnost Kamerlengo. A to byl poslední náš výlet po pobřeží Jadranu, ještě před odjezdem jsem měla hrozný hlad, tak jsem si řekla, že si dám jen nějakou bagetu pro zahnání hladu, než dojedeme na večeři. Tak jsem si jí dala.... měřila asi 40 cm, asi 15 cm byla široká a absolutně se nedala sníst, musela pomoct kamarádka a nechutně jsme se nacpaly :-D. No a pak si řeknete bageta, ta bude všude podobná, tady se při objednávce nemůžu splést, vím do čeho jdu...


Místo pobytu - Promajna
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Když jsme přijížděli do Promajny, tak jsem si říkala, no, to je ale díra, nevelké městečko, spíš větší vesnice, nevím proč, ale čekala jsem něco jiného. A opravdu to vesnice je, jsou tam hlavně ubytovací kapacity, pár menších hotelů, vily s apartmány, pár obchůdků, směnárna, pošta, několik hospůdek a na pláži byl otevřený poslední z několika barů. Ale jak jsem poznala okolní města, hlavně Makarskou, tak jsem zjistila, že v Promajně je ta nejhezčí pláž ze všech, krásně lemovaná piniemi, za nimiž vykukuje jen věž kostela, zbytek budov není z pláže vůbec vidět, vše to působí takovým klidným dojmem, musela jsem přiznat, že kdybych si z Makarské riviéry měla vybrat místo na dovolenou, bude to právě tohle. V Promajně je, jako na celé Makarské, oblázková pláž, takže doporučuji boty do vody, bez nich to jde taky, ale jak komu, já jsem u toho trpěla, můj vstup do moře vypadal jako bojový manévr, ale jinak bylo moře krásné, průzračné, i 20-30 metrů od břehu bylo vidět na dno, rybky plavaly okolo nás.... Na celé riviéře měli výbornou zmrzlinu, na tu naši jsme chodili do hospůdky, kde jsme občas obědvali nebo si večer dávali vínko a někteří z nás i v 10 večer zmrzlinu :-). Ještě k ubytování a jídlu, měli jsme polopenzi v nedaleké restauraci, snídaně byly formou švédských stolů, všeho bylo dostatek a večeře byly spíš evropské, aby chutnaly všem a mě tedy osobně chutnaly moc. V ceně byl i jeden nápoj, voda, pivo nebo sklenka vína, a dokonce i zákusek. Za cenu 7.124,- Kč za ubytování v nových apartmánech, cestování a jídlo, to byla neskutečně levná cena. Samozřejmě musím připočítat všechny vstupy a jídlo přes den, ale to už se dalo ovlivnit, já osobně jsem se moc neomezovala a viděla vše, o co jsem měla zájem, ale i tak vyšla tahle dovolená velice přijatelně.
A bylo po dovolené, poslední den bylo samozřejmě počasí nejhezčí, takže jsme skoro celý den strávili u vody a odpoledne jsme vyrazili směr ČR.




Budapešť, Szentendre, Visegrad, Ostřihom - srpen 2017

Budapešť není tak daleko od Prahy a přesto jsem v ní byla letos poprvé. Byl to krátký, třídenní výlet, 2 dny jsme strávili v Budapešti a poslední v Szentendre, Visegradu a Ostřihomi. Myslím, že 2 dny stačily na to, abychom z tohoto města viděli to nejdůležitější, nejkrásnější, nejslavnější.... a líbilo se nám tam, všude jsme se domluvili anglicky, platit se dalo na mnoha místech jak forinty, tak eury, zkrátka to byl příjemný výlet. Ještě k těm forintům, chvíli mi trvalo, než jsem si na ně zvykla, kurz je cca 9 korun a něco za 100 forintů, takže jsem měla v peněžence stále několik tisíc forintů, pak už jsem se naučila, to musím zhruba vydělit deseti, abych měla přehled o cenách a nekupovala úplně zbytečné třeba předraženou vodu. Jinak jsem nepřepočítávala, spíš jsem nedokázala odhadnout, kolik forintů budeme potřebovat a pro jistotu jsem brala i ta eura, ty se dají v Evropě vyměnit všude.


Tržnice
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Budapeští protéká Dunaj a dělí ji na Budu a Pešť, my začínáme v Pešti. A co je neznámější věcí v Maďarsku? No přece čabajka a klobásky :-), takže první zastávka byla ve vyhlášené Velké tržnici (Vásárcsarnok). Koupíte tam všechno, zeleninu, maso, klobásky, oblečení, dárky, je tam spousta stánků s lidovou tvorbou i typickými maďarskými pochoutkami rychlého občerstvení. Každá čtvrť Budapešti má svoji tržnici, ale tato je nejznámější a největší.


Bazilika Sv. Štěpána (Szent István-bazilika)
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
V Pešti je také Bazilika Sv. Štěpána a je pojmenována na počest prvního uherského krále Štěpána, jehož mumifikovaná ruka je uložena v relikviáři. Se stavbou se začalo v roce 1851, ale dokončená byla až roku 1905. Kupole je vysoká 96 metrů a je z ní krásná vyhlídka na Budapešť. Interiér je od známých maďarských umělců, v době naší návštěvy zde byla svadba, takže byl částečně uzavřený, proto z interiéru jen pár fotek. Při výlezu na kupoli jsem poprvé viděla, že kupole z kostela není ta kupole, kterou vidíme zvenku, ale je uvnitř ní, ještě je okolo ní prostor, a tak to bylo i v Ostřihomi.


Cestou k parlamentu a metrem na Náměstí Hrdinů
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
A stále pokračujeme procházkou po Pešti, ve svém osobním volnu jsme se šli podívat na nábřeží k parlamentu, to jsme nesměli vynechat. Je to úžasná budova, inspirovaná londýnským parlamentem a zboku se opravdu špatně fotí :-D, nejlepší fotky jsou z protějšího břehu nebo z lodě, ty mám samozřejmě taky, přidám samostatně. Dále jsme šli na výstavu mašinek, to také přidám samostatně a pak už se jelo druhým nejstarším metrem v Evropě, vypadalo opravdu starodávně. Dojeli jsme až na Náměstí hrdinů (Hősök tere), náměstí bylo postaveno k oslavám tisíciletí obsazení Karpatské kotliny Maďary, hlavní dominantou je Památník Tisíciletí. Po obou stranách památníku se nachází 2 muzea, Muzeum krásného umění a Palác umění. Za náměstím se rozkládá park Városliget (Městský lesík), který vznikl ke stejnému tisíciletému výročí a nachází se zde několik umělých jezer, hrad Vajdahunyad vára, což je vlastně soubor budov, každá v jiném architektonickém stylu, dále Zoo, stálý cirkus, termální lázně a již zaniklý zábavní Vidám park. Na jezeře je sportovní areál Mujégpálya, můžete zde jezdit na loďkách, plavat v bazénu anebo v zimě bruslit.

Miniversum - muzeum mašinek
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Když jsem přemýšlela, co bych chtěla v Budapešti vidět, kromě jasných historických pamětihodností, pak by to bylo nějaké muzeum panenek, hraček nebo miniatur. Každé velké město něco z toho má a Budapešť není výjimkou, nejdostupnější pro nás bylo právě Miniversum s vláčky, které leží na Andrássyho ulici, nedaleko baziliky Sv. Štěpána. Ani jsme nevěděli, jestli to stihneme, ale nakonec nám zbyla hodinka, tak jsme toho využili. Já mám ráda všechno miniaturní a kdybych se nevěnovala panenkám a miniaturám, pak bych určitě blbla s vláčky :-), tudíž jsem nakonec byla ráda, že jsem to viděla. Bylo to provedením trochu podobné našemu Království mašinek, samozřejmě ne scény, ale to, že tam byly stavby z růných měst a to nejen maďarských, v tom je to trochu jiné. A bylo to také podstatně menší. Najdeme tam Budapešť, Gyor, Sopron, Nagycenk, Tata, ale i Vídeň, Burgenland, Eisenach nebo Wartburg a ještě pár dalších měst. Měli to moc hezky udělané, zaujaly nás boční průhledy do podzemí např. na metro, pro jeden obrázek se muselo vlézt do takové malé krychle, bylo to spíš míněno pro děti, ale je vám jasné, že pro obrázek se tam musel vydat jeden z nás :-). Také je tam místnost, kde je tma a všechno svítí, to se fotilo tradičně špatně, takže jen pár obrázků a ještě rozmazaných. A co se nám tam asi líbilo nejvíc bylo to, že tam fungovalo hodně tlačítek, takže jste si mohli roztočit větrný mlýn, spustit lanovku, semafory, kombajn, no a samozřejmě i vláčky, to se dětem musí určitě líbit a i my jsme byli spokojeni.

Budapešťské mosty
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Řeka Dunaj je mnohem širší než naše Vltava, místy dosahuje až 600 metrů šířky a tak potřebuje i pořádné mosty. Kupodivu jich má na 30ti kilometrovém úseku jen 7, což jsem si myslela, že jich bude víc. Samozřejmě, že okomentuji jen ty hlavní 3, které jsou v centru a které jsem mohla vyfotit. Jasným symbolem Budapešti je nejen Parlament, ale i Řetězový most (Széchenyi Lánchíd). Tento most se začal stavět v roce 1839, byl předán do provozu za 10 let a váží se k němu několik legend, jako např. že lvi po jeho stranách nemají jazyky nebo že se zasouvá do navazujícího tunelu stejného stavitele Adama Clarka. Most byl nově přestavěn v roce 1915 a na konci druhé světové války byl vyhozen do povětří, pak byl 2 roky opravován do dnešní podoby. Vedle tunelu je socha ve tvaru nuly a to je právě to místo, odkud se v Maďarsku počítají vzdálenosti. Další most je Alžbětin, to je ten ocelový, s bílými pilíři. I ten byl vyhozen do povětří za války, takže i tento je nově postaven a v roce 1964 přestavěn tak, aby vyhovoval novodobému provozu. Most Svobody (ten zelený) měl stejný osud jako dva předchozí, původní byl z roku 1896, opět byl vyhozen do povětří a po válce byl znovu postaven podle původních plánů v roce 1946. V roce 1980 prošel rekonstrukcí, ale stále si zachoval svoji původní podobu a to jako jediný z opravovaných mostů v Budapešti.

Vyhlídka na Gellértově vrchu a socha Svobody
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Pešť je ta rovinatá část města, Buda je kopcovitá a ještě že tak, protože z vyhlídky na Gellértově vrchu je nejhezčí pohled na město, řeku a mosty. Sv. Gellért byl biskup, kterého z totoho vrchu v roce 1046 svrhli v sudu do Dunaje a zahynul. Na místě, kde byl údajně zavražděn vznikl památník, socha drží v ruce kříž a stojí v půlkruhové kolonádě s fontánou, přímo naproti Alžbětinu mostu. Na vrchu je citadela postavená v letech 1848-49 a před citadelou je postaven Památník osvobození se sochou Svobody, připomíná osvobození města sovětskou armádou.


Rybářská bašta a Královský hrad
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Halászbástya neboli Rybářská bašta leží na Hradním vrchu Várhegy v Budě a ačkoli vypadá starodávně, tak byla dostavěna v minulém století a to v roce 1902. Vypadá poměrně kýčovitě, ale mě přijde krásná, má takový orientální nádech s těmi svými kulatými věžičkami. Název dostala podle rybářského městečka, které bývalo pod ní. Na nádvoří je jezdecká socha Sv. Štěpána a novogotický Matyášův chrám. Hned vedle je hotel Hilton, diskutabilní stavba, protože je moderní a vůbec se sem nehodí, alespoň podle většiny lidí... Cestou ke Královskému neboli Budínskému hradu (Budai Vár) projdeme podél nenápadné bílé budovy, to že je významná mě napadlo v okamžiku, kdy jsem tam viděla stráže a hned mě napadlo, že by to mohl být prezidentský palác. A taky že byl :-) Budínský hrad býval sídlem králů, v současnosti slouží jako Národní galerie, muzeum a knihovna. Protože byla neustále přistavována nová křídla, je to jedna z největších panovnických rezidencí na světě. Lze se sem dostat i lanovkou, ale i příjemnou procházkou pod Rybářskou baštou.

Parlament
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Parlament (Országház) je jednou z nejstarších vládních budov v Evropě. Budova byla navržena v novogotickém stylu a inspirována byla londýnskýcm parlamentem. Její stavba započala roku 1885 a plně dokončena byla až v roce 1904. Je obrovská, je v ní 691 místností, 10 nádvoří, 27 bran a 29 schodišť o celkové rozloze 65.000 metrů čtverečních. Kupole je vysoká opět 96 metrů, což je symbolické číslo, které odkazuje na rok 896, kdy Maďaři přišli do uherské kotliny. A přes tuto výšku se nesmí postavit v historické části města žádná jiná budova, co je vidět z vyhlídky, že takové ty klasické mrakodrapy zde vůbec nejsou. Stavbu zdobí 242 soch, z nichž 88 jsou sochy vladařů a vojevůdců. A jak jsem psala výše, když stojíte před budovou, tak ji nemáte šanci vyfotit celou, je příliš velká, tudíž fotky, které jsou v této galerii jsou z lodi, když jsme odjížděli. Hezké fotky se dají pořídit i z Rybářské bašty, není to úplně naproti, ale jsou to také hezké pohledy.

Hotel a lázně Gellert
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
V Budě, pod Gellértovým vrchem, se nachází prvotřídní hotel Gellért a v něm i stejnojmenné lázně. V hotelu jsme samozřejmě nebyli, ale v lázních jsme strávili pár hodin. V Budapešti vyvěrá okolo 120 pramenů různé teploty, proto je zde i hodně lázní, prý jsou i hezčí, než tyhle, ale my jsme do nich šli právě pro jejich secesní styl, otevřeny byly v roce 1918 a mě se líbily. Hlavní vnitřní bazén s otevírací střechou byl na plavání, pak zde jsou 4 bazény s vodou od 27 do 42 stupňů, perličkové koupele a sauna. Je zde i venkovní bazén, ve kterém každou hodinu pustí vlnobití jako na moři, tak na to jsme si počkali :-) a bylo ti prima. A ještě jeden termální, venkovní, samozřejmě restaurace a místa k opalování.


Procházka a projížďka městem a odjíždíme lodí...
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
V lázních jsme se zdrželi přes 2 hodiny, mohli jsme i déle, ale nám to tak nějak stačilo, takže jsme zbytek času věnovali procházce. Protože jsou lázně Gellért hned proti Mostu Svobody, vydali jsme se přes něj směrem k tržnici. Most byl uzavřen pro dopravu (v galerii mosty), protože tam byl nějaký festival a tak se na něm konal takový neorganizovaný happening. Prošli jsme se nejdražší ulicí Budapešti, ulicí Váci a nahlédli do několika obchodů, mě samozřejmě zaujaly miniatury městečka, proto tolik fotek. Pak následovala ještě okružní jízda, přes Řetězový most, okolo luxusního hotelu Four seasons, po Andrássyho třídě okolo opery, muzea Teroru (památník fašistického a komunistického teroru v Maďarsku), přes Náměstí Hrdinů a na ubytování. A druhý den ráno se odjíždělo a to lodí. Trochu se nám pokazilo počasí, takže byla zima a mírně poprchávalo, ale naštěstí jen po ránu, počasí se pak vytáhlo. Lodí jsme pluli do Szentendre, ale dojeli byste s ní i do Visegradu nebo až do Ostřihomi. Z nábřeží a z lodi pak jsou vidět všechny nejznámější pamětihodnosti, Gellértovým vrchem počínaje, přes Budínský hrad a Rybářskou baštu a konče Parlamentem, který se z lodi fotil nádherně, stáli jsme na zastávce přímo proti němu.

Szentendre
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Měst Szentendre neboli Svatý Ondřej je město plné umělců. Svojí atmosférou trochu připomíná Středomoří, asi je to tím rozložením ulic s hromadami kaváren, hospůdek, ale i galerií nebo dílen významných umělců. Umělci mají toto město rádi, neboť je zde více slunečního svitu, než v jiných maďarských městech a proto těch galerií a muzeí je zde okolo 20 a tvoří zde na 200 umělců. Je tady také velký počet kostelů a motliteben, také okolo 20 a je to z toho důvodu, že v 15. století se zde začali usazovat přistěhovalci z Balkánu, hlavně Srbové, Dalmati, Řekové a Bulhaři, ale i jiné komunity, proto tady najdete kostely katolické, protestantské, pravoslavné, kalvinistické nebo židovskou motlitebnu. Každý kostel se jmenuje podle města, odkud uprchlíci přišli.
Možná se budete divit, proč mám v galerii vánoční obchod, ano, jedno muzeum bylo i vánoční (s prodejnou), opravdu mě nenapadlo, že bych si v srpnu kupovala vánoční ozdoby, ale je to tak :-D. Je zde i Mikro muzeum to bylo něco pro mě, není velké, ale i tak to bylo úžasné. Já se pokusila pár věcí přes mikroskop vyfotit, nic moc, raději se podívejte na oficiální stránky, nicméně můžete vidět, že pouhým okem je vidět, že na zdi něco visí, před tím je mikroskop, ale pouhým okem to nemáte šanci vidět. Mikola Szjadrisztij je ten umělec, který se těmto mikro miniaturám věnuje a některé jsou opravdu úžasné, např. šachy nebo tác s poháry. Za městem je největší maďarský skanzen, ve kterém můžete vidět lidovou vesnickou architekturu z celého Maďarska, tam jsme se bohužel nedostali.

Visegrad
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Název Visegrad u mě vyvolává představu, že se jedná o město, kde se děly důležité historické události. To je pravda, ale město opravdu neočekávejte, je to malé městečko... no spíše větší vesnice se svými 1600 obyvateli a to bylo pro mě dost překvapivé. Nicméně, v historii hrálo významnou roli, už v roce 1009 to bylo župní sídlo a ve 13. st. zde nechal Béla IV. vybudovat mohutný hrad, dnes Horní hrad. S tímto hradem byla později novými hradbami spojena Šalamounova věž a vznikl i tzv. Dolní hrad. Poblíž tohoto hradu vystavěl Karel Robert Královský palác neboli Matyášův palác, který ale Turci při svých nájezdech zcela poničili. Až do 18. století po něm nebylo ani památky. Kdysi ale Visegrad sloužil i jako hlavní město říše, v roce 1335 český král, uherský král a polský král zde uzavřely protihabsburské spojenectví a v roce 1991 se zde sešli prezidendi Maďarska, Polska a ČSFR, aby podepsali deklaraci blízké spolupráce, toto setkání se nazývá také jako Visegrádská skupina nebo trojka, po rozdělení ČSFR i Visegrádská čtyřka. V roce 1878 byla při vykopávkách objevena ruina Matyášova paláce a od té doby zde probíhají odhalovací archeologické práce, co už objevili a zrekonstruovali si můžete prohlédnout v galerii. Nakonec jsme vyjeli na vyhlídku nad městem, odkud je vidět Dunajský ohyb.

Ostřihom
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Ostřihom, maďarsky Esztergom, leží na jednom z břehů Dunaje, která tvoří hranici mezi Maďarskem a Slovenskem, na druhém břehu už je slovenské město Štúrovo. Ostřihom bývalo prvním maďarským hlavním městem, než ho Béla IV. přestěhoval do Visegrádu a později do Budína. V Ostřihomi se narodil první maďarský král Štěpán a ten dal postavit dnes tak známou baziliku Sv. Štěpána. Je to největší sakrální stavba v Maďarsku, probíhaly zde korunovace a i nadále si uchovala svůj náboženský význam. V podzemí jsou krypta a klenotnice, která ukrývá nespočet uměleckých děl nevyčíslitelné hodnoty. Katedrála se tyčí do výše skoro 80 metrů a stojí za to si vylézt až ke kupoli, kterou si můžete okolo dokola obejít a podívat se na město, na řeku i na Štúrovo zhora. Obě města spojuje most Marie Valérie, ten původní byl zničen v roce 1944 ustupujícími Němci, po druhé světové válce ale nebyl obnoven a to kvůli napjatým vztahům mezi Maďary a Slováky, dopravu zajišťoval provizorní přívoz. Teprve v roce 2001 byl obnoven most nový, který můžete přejet nebo přejít pěšky. V Ostřihomi je celá řada dalších kostelů, zbytky královského paláce, Arcibiskupská knihovna nebo Křesťanské muzeum. Tak a to bylo poslední město našeho výletu a pak hurá domů.... takže Maďarsko, zase někdy na viděnou, moc se mi tam u vás líbilo.





Poděbrady 22. 7. 2017 - lázně a Film Legends Museum
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)



Další výlet panenkářské party a mojí panenky, tentokrát do Poděbrad a to do muzea filmových figurek a při té příležitosti se trošku porozhlédnout po lázeňském městě. Poděbradský zámek je hned na náměstí za kolonádou, dovnitř jsme nešly, jen na nádvoří, byla zde výstava srdcí, která namalovali studenti různých uměleckých škol a každé srdce byla jedna země Evropy. Po obědě jsme zašli do muzea, není velké, ale figurek už je tady shromážděno hodně, hlavně akčních, protože pak majitel má rád určité filmy, odtud tedy figurky převažují. Ale nezapomněl ani na pohádkové postavičky, fantasy i science fiction. Sněhulák Olaf a stojící Spiderman jsou živí a museli zapózovat s mojí panenkou :-) a s tou jsem pak udělala i pár fotek v muzeu. Fotky jsou mizerné, je tam pološero, fotit se smí bez blesku, ale ani s ním by ti nebylo lepší, skoro všechno je za sklem, takže jen takové reportážní. Pak jsme si udělali hodinovou plavbu po Labi a nakonec se před deštěm skryly ve starobylé kavárně na kolonádě. Honem nakoupit pár oplatek a hurá na vlak, milý výlet to byl.


Letní Drážďany 7. 7. 2017
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)



Do Drážďan jsme letos jeli hlavně za nákupy, ale ne na ty obyčejné, hadříky a podobně :-) ale podívat se po panenkách, miniaturách a kreativních obchodech. Přijeli jsme poměrně brzy a obchody byly zavřené, proto se mi taky povedlo nafotit zcela prázdné nádvoří zámecké jízdárny Stallhof, pak jsme se podívali do Inner Stadt za řekou a cestou zpět přišla na řadu i kultura. Nová zelená klenba v Residenzschloss (Rezidenční zámek) - nejbohatší pokladnice Evropy, na 1000 drahocenností ze zlata, stříbra, smaltu, slonoviny, bronzu a jantaru, od renesance, přes baroko, až ke klasicismu. Nejvíce se mi líbil jedinečný dvůr mogula Aurangzéba od Johanna Melchiora Dinglingera, velikost cca 120 cm na šířku, postavičky velké tak od 6 cm, nádherná filigránská práce, spousta detailů a zdobení. Špatně se to fotilo, všechno je to do žluta od světel, musela jsem hodně přibližovat, abych vůbec nějaké detaily vyfotila, takže jen informativní fotky, nejlepší bude, když si tam uděláte výlet :-). Dále tam byla výstava historického oblečení, které se opravdu dá vidět velice zřídka na vlastní oči a pak celá zbrojnice. Pár panenek jsme koupili, povedly se i miniatury a na závěr jsme se vyřádili v kreativním obchůdku, kde bylo všechno :-). Domů jsme jely utahané, ale spokojené, kdyby ještě neměl autobus 80 minut zpoždění, bylo by to fajn. Ale nám se nakonec povedlo dostat se do zpožděného autobusu, který měl jet hodinu před naším, pár lidí nevydrželo a tak se našla 3 místa a dojeli jsme skoro stejně, jak jsme měli dojet původně.


Svět techniky Ostrava a vánoční trhy v Ostravě - prosinec 2016
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)



Na letošní advent jsme jeli do Krakowa v Polsku, tentokrát ne tak narychlo, ale se zastávkou u kamarádky, kde jsme i spali, tudíž jsme stihli i další akce. V pátek, po příjezdu, jsme se rozjeli do města, abychom se podívali na ostravské vánoční trhy, taková česká klasika, nebyly špatné, jídla a pití dostatek :-), jinak stánky s vánoční tématikou. Na konci galerie je pár fotek. V neděli byl čas navštívit interaktivní výstavu Svět techniky Ostrava, zde jsou oficiální stránky http://stcostrava.cz/ a musím říct, že mě projekt nadchl. Je vybudovaný v prostoru bývalých železáren ve Vítkovicích, jedna část byla zakonzervována, zbytek byl zbourán a právě tady byl vystavěn velký areál pro tuto výstavu. Je rozdělena na dvě části, pro malé děti v jedné budově, pro starší a dospělé v druhé a my jsme tam strávili 4 hodiny a nestihli jsme ji ani celou projít, jen ten hlavní, velký areál. Ono to totiž není jen o koukání, ale všechny fyzikální, přírodní, mechanické jevy si můžete i vyzkoušet, tudíž, než v jednom sále osaháte a vyzkoušíte všechny atrakce, tak to zabere dost času. Ač jsme tam byli 3 dospělí lidé, tak jsme se báječně bavili a dávám to jako skvělý tip na výlet i s ponaučením.


Mariánské Lázně - září a říjen 2016

Ano, čtete dobře, letošní dvě krátké dovolené jsem strávila v Mariánských Lázních, po prvním výletu se mi tam tak líbilo, že jsem si udělala ještě jeden víkendový.... Co je na Mariánkách tak hezkého? Musíme si je rozdělit na dva díly, první je lázeňský a druhý pro bydlení pro místní, což je mimo centrum. V centru jsou pouze hotely, lázeňské domy, prameny, kolonády a vše pro turistický a lázeňský ruch. Ono se tam asi i bydlí, ale velice omezeně, vše je přizpůsobené pro lázeňské hosty, např. v centru najdete jen jedny malé potraviny na hlavní třídě a jinak jen restaurace a cukrárny, pro nákup musíte 2 km daleko do Kauflandu. Takže co je hezké? Celé lázeňské centrum, nádherné domy po celé hlavní třídě, upravené parky, kolonáda se zpívající fontánou, několik pramenů, je tam tak nějak příjemně, zvlášť, když vyjde počasí.


Mariánské Lázně - ubytování apartmán a restaurace Charlie
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Na úvod by se slušelo říct, jak jsem se k té dovolené v Mariánských Lázních vlastně dostala... letošní rok byl rokem změn a změna byla i v mém zaměstnání, tudíž jsem přes celé léto byla ve zkušební době a bez dovolené. Ale hned v září jsem zatoužila někam jet, zabukovala jsem si dokonce už i pobyt v Řecku na Peloponésu, ale asi mi to letos nebylo přáno, na poslední chvíli jsem měla zdravotní potíže a cestovat tak daleko jsem se bála, tak jsem dovolenou v zahraničí zrušila. No jo, ale přece nebudu jen tak sedět doma :-)... do mailu mi chodí spousta nabídek od slevomatů a podobných webů a jedna byla na wellness pobyt v Mariánských Lázních. To je ono, co takhle jet jen nedaleko, s českým zdravotnictvím za zády :-D. Zkontaktovala jsem kamarádku a obě jsme se shodly, že wellness zas až tak nemusíme, zvlášť, když je tam na 4 dny 20 procedur, to znamená 5 denně, to se z hotelu nehneme a to jsme nechtěly. A nebylo nic jednoduššího, než sednout k internetu a podívat se po obyčejném ubytování bez wellnessu a za rozumný peníz. Zdá se to nemožné, ceny v centru jsou opravdu vysoké, ale povedlo se mi najít apartmán Charlie v Anglické ulici, který naše podmínky splňoval. Na centrum byl poměrně levný, na nás přiměřeně drahý :-), ale co bylo nejdůležitější, byl v centru a za 10 minut jsme byly u zpívající fontány, což se hodilo zvláště když lilo a nám se vůbec, ale vůbec do toho deště nechtělo... no překonaly jsme nechuť a déšť nedéšť, šly jsme. A nelitovaly jsme. Bydlet ale někde dál, třeba v Úšovicích (městská část), tak by se nám nechtělo běžet na trolejbus a jet 2 km do města, takhle jsme vyběhly, viděly, zmokly a za pár minut našly útočiště v hospůdce Charlie, kde nám ochotně uvařili grog :-D. Apartmán je vlastně samostatný byt 1+1 s příslušenstvím ve 2. patře té samé budovy, kde se nachází i restaurace, klidně si tam můžete i vařit, pan majitel i celá rodina jsou příjemní lidé a my jsme se tam po oba dva pobyty cítily velice dobře, zkrátka jako doma. Neváhali s námi posedět obě dvě soboty až do půlnoci, bezvadně jsme si popovídali a na další pobyt jsem už vezla malý dárek, moje miniatury, které teď zaujímají čestné místo ve vitrině v restauraci. Doufám, že se tam ještě někdy podívám, protože v okolí je stále dost míst, která jsme nestačily prozkoumat a moc ráda se zase setkám s tak milými lidmi, jako byla rodina Hanzlíkova, která restauraci a apartmán provozuje. Na totkách toho vlastně ani moc nevidíte, dělala jsem v restauraci "umělecké fotky" :-), nefotila jsem vlastní interiér, ani bydlení, no.... dám jednu společnou :-).

Mariánské Lázně - centrum
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Jak už jsem psala, krásná architektura, jeden dům hezčí než druhý, vše upravené, načančané, když zasvítí sluníčko na kolonádu, chce se vám jen sedět na lavičce, popíjet prameny (nebo cokoli jiného) a koukat na fontánu a užívat si líného klidu. Jelikož jsem tam byla v září a v říjnu, počasí už bylo proměnlivé, ale tak nějak to vyšlo, pár dní hezky, když pršelo, jelo se na zámek.
Hlavní lázeňská kolonáda Maxima Gorkého byla postavena v letech 1888-1889 a patří neodmyslitelně k symbolům Mariánských lázní. V letech 1973-1981 byla citlivě zrekonstruována a zůstala, jako jedna z mála v Evropě, v původním stavu. Na jednom konci se nachází Křížový pramen, uvnitř je i Karolinin a oba dva prameny jsou vyvedeny na druhé Kolonády. Mezi kolonádami je slavná zpívající fontána, malé fontány najdeme i v přilehlém parku.

Mariánské Lázně - zpívající fontána
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Největší atrakcí je zpívající fontána, která každé dvě hodiny, za tmy po hodině, hraje různé skladby, má dokonce svůj program, takže si můžete vybrat, kdy se na ni půjdete podívat. Přes den je to moc pěkné, ale nejhezčí je, když se setmí, to je pak podsvícena barevnými světly a je to opravdu nádherné, nevadí vám ani, když leje jak z konve, což se nám stalo při první návštěvě, při druhé už bylo sucho. Co tedy můžete slyšet za muziku? Karla Zicha, Andreu Bocelli, Johanna Strausse - Netopýr, Celine Dion, Giuseppe Verdiho - Nabucco, Fryderyka Chopina a při zvláštních příležitostech i Malou noční hudbu od Mozarta nebo Vltavu od Bedřicha Smetany, což se nám právě povedlo při jedno nočním poslechu, dali mimořádně dvě skladby za sebou. No co vám mám říkat? Stála jsem na mokré lavičce, držela foťák a točila, lilo jak z konve, déšť mi stékal rukávy až na záda, ale co bych neudělala pro zážitek :-).

Okolí Mariánských Lázní - stezky a prameny
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Okolo Mariánských Lázní je spousta značených stezek, vedou hlavně k pramenům, kterých je v centru a okolí 16. Některé trasy jsou kratší, tak do 2 km, další jsou delší tak okolo 6-7 km, my jsme prošli všechny 4 hlavní, což je Edwardova cesta, Goethova cesta, Metternichova a Královská cesta. Cesty na sebe navazují, což je bezva, zvlášť když jdete ty kratší, my jsme prošli jeden den Metternichovu cestu s Medvědím a Balbínovým pramenem, ta byla nejdelší a nejvíce lesem, na další den jsme spojili zbylé 3, také proto, že jsme věděli, že bude hezky jen ty dva dny a v dešti do lesa nepůjdeme. Cestou jsme částečně prošli i Geologický park, který se kříží s Goethovou cestou, jsou tam vystavené různé druhy hornin, vcelku, na řezu, vyleštěné, přírodní, s důkladnými popisky, koho tahle tématika zajímá, je to hezky připravené. Nejvíce se nám líbila Edwardova cesta, na ní potkáte rozhlednu Hameliku (dá se na ni vylézt) a dovede vás k hotelu Krakonoš (nový) a Rubenzah (starý - německy Krakonoš), kde je i jeho socha a krásný park miniatur Boheminium. Ale jedno mínus jsem tam přece jen našla a byly vyhlídky. Je jich tam oficiálně spousta, mají svá jména, dokonce některé z nich i takové vyhlídkové altánky, ale na většině není pěkný rozhled, vše je zarostlé. A to je škoda, je to jejich tahák na procházky, když už je to tak pěkně značené, tak proč jednou za rok nevezmou pilu a ten úzký pruh zeleně trochu neprosekají, stejně je tam jen křoví... to mě trochu mrzelo, už i proto, že je tam hodně zahraničních návštěvníků a z těch kopečků okolo Mariánek musí být krásné výhledy.

Park miniatur Boheminium
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Park Boheminium je úžasný, takže mi vůbec nevadilo tam jít během měsíce dvakrát :-). Proto u některých staveb uvidíte dva obrázky, jeden ze září, kdy nádherně svítilo slunce, ale bohužel se hůř fotilo, protože park je mezi stromy a lístečky se třepetaly ve vánku a vyfotit tak malé stavby byl proto někdy problém. V říjnu sice bylo taky sluníčko, ale už trochu jiné světlo a některé stavby jsem proto vyfotila dvakrát. Prima je, že do tohoto parku můžete jít za pár let znovu a stále bude na co koukat, každý rok přibudou 3-5 nových modelů. Vše je postavené v měřítku 1:25, momentálně je tam na 50 miniaturních hradů, zámků, věží, mostů, mlýnů a rozhleden. Za všechny jmenuji ty nejznámější jako je Karlštejn, Bezděz, Kokořín, lednický minaret, Babiččino údolí, Český Krumlov, Říp, Ještěd, zámek Litomyšl, Bečov, Kynžvart, Červená Lhota, Kostel Zelená Hora, kamenný most v Písku, přehrada Les Království a další....

Příroda v okolí Mariánských Lázní
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Ráda fotím a je mi vcelku jedno co, ale asi nejvíc architekturu měst a přírodu. A nejinak tomu bylo i tady, bylo krásné světlo a spousta hub všude, tak jsem fotila jak o závod :-), něco normálně, něco s filtry, občas je používám ráda, vytvoří úplně jiný obrázek, takže v galerii najdete obojí. Hodně hub rostlo v parku miniatur, některé krásně dotvořily okolí, poslední obrázek je focený dokonce ve městě, při zpáteční cestě, kdy se jde už po silnici, kde jezdí auta. Naproti za plotem je park a sluníčko krásně svítilo a stromy jsou tam jak osvětlené, tak ve stínu, to se mi moc líbilo a vůbec bych za těmi stromy město nehledala.


Hrad a zámek Bečov nad Teplou
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Hrad byl založen v první polovině 14. století a postupem času byl k němu přistavěn tzv. donjon (největší v Čechách) a vše bylo propojeno hradbou. V 18. století přistavěli barokní osmibokou věž, která je nyní typickým prvkem Bečovského zámku a byl vybudovaný i rozsáhlý krajinářský park, který se nazýval druhými Průhonicemi. V roce 1838 zakoupil Alfred Beaufort-Spontin od církve relikviář svatého Maura (druhá nejvzácnější zlatnická práce u nás, hned po korunovačních klenotech), ale ten byl po vydání tzv. Benešových dektretů ukryt pod podlahu hradní kaple Navštívení Panny Marie, kde se nacházel až do roku 1984. Jak se našel, se blíže dočtete na stránkách zámku Relikviář Sv. Maura. V městečku se dále konají Kovářská sympozium a tak můžete po celém městě vidět rozeseté skulptury, sochy, nebo jak bych to nazvala, které jsou celé kovové, je prima, když se zachová výsledek nějaké soutěže a lidi se s ním můžou potěšit celý rok, některé byly opravdu zajímavé.

Zámek Kynžvart
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Poslední navštívený zámek byl Kynžvart, je asi 8 km od Mariánských Lázní, takže snadno dosažitelný. Zámek měl mnoho majitelů, ale od roku 1630 do roku 1945 patřil roku Metternichů. Zachovalo se hodně sbírek, hlavně je zde mnoho knihoven s knihami a spisy z celé Evropy, jsou zde prvopisy, rukopisy i mapy, plány a grafické listy. Je zde i kabinet kuriozit, který nemá ve světě srovnání. Můžete podívat na různé druhy písku ze Sahary, egyptské mumie, archeologické nálezy z antických lokalit, hřeben Marie Terezie, vycházkovou hůl císaře Františka I., stůl a křeslo spisovatele Alexandra Dumase, oděv japonského samuraje a další. Procházkou se dostanete do lázeňského městečka Kynžvart, kde se nachází dětské léčebny (i můj syn tu před lety byl) a několik pramenů.


Národní park Cinque Terre v Ligurii a Toskánsko, Itálie - 5. 9. - 14. 9. 2015

Jednou jsem takhle seděla u počítače a najednou mi na FB vyskočí galerie krásných obrázků ze světa. A mezi nimi nádherně barevná a nasvícená vesnička na útesu nad mořem, domy postavené na sobě, vedle sebe, nahoru do výšky, jeden přes druhý... tak jsem si jen tak řekla, hmmmm to je ale pěkné, existuje vůbec tahle vesnička anebo je to práce grafika? Dneska už to člověk ani nepozná, jak dokonalé věci umí lidi nakreslit v počítači. I začala jsem pátrat a zjistila, že jsem koukala na vesničku Manarola v národním parku Cinque Terre v Itálii, téměř okamžitě jsem se tam zatoužila podívat, chvíli to trvalo, než mi to vyšlo, ale letos se povedlo a tento zájezd se obvykle dělá společně s Toskánkem, protože tato konkrétní oblast čítá 5 vesnic a dá se to obejít v jednom dni, takže když už se jede tak daleko, vyplatí se udělat větší výlet.

Architektura: Jelikož jsme byli v Toskánsku a města zde jsou velmi často založená roky před naším letopočtem nebo na jeho začátku, naposledy jsou upravovaná ve středověku, tak jsou hlavně kamenná (myslím tím historická jádra měst, samozřejmě, že na okrajích jsou i moderní části). A tím je architektura daná, všechna si byla tak trošku podobná, všechna měla staré jádro, obklopené více či méně zachovalými hradbami, všechna byla hodně hnědá, tady poprvé jsem viděla pruhované kostely a katedrály - byly použity různé druhy barevných mramorů, mimochodem, ten se v této oblasti také těží. A protože byla architektura tak stará, tak nebyla, zvláště zvenčí, tak zdobná, jak jsem zvyklá z jiných evropských měst. Ale samozřejmě i tady byly výjimky, hlavně velké katedrály měly hodně zdobené portály, tam už byl vidět vliv románského slohu a gotiky, později renesance a baroka.
Čistota měst: Ve všech městech byl přiměřený pořádek, nic šokujícího jsem neviděla.... hlavně historická jádra byla hezky udržovaná.
Jazyk: Itálie je země, kde jsou i jiná etnika než Italové a cestovní ruch je veliký, takže anglicky se dalo dorozumět všude, nebyl problém, snad jen na Elbě jsme narazili na jeden obchod se starým pánem a ten nemluvil anglicky. Ale moc je potěší, když pozdravíte italsky a pokud si budete objednávat a snažit se mluvit alespoň ve slovech italsky celou dobu, budou vám nápomocni a jakmile to nepůjde, přehodí do angličtiny. Já jsem se italsky už trochu učila a jelikož trochu líp mluvím španělsky a tyto jazyky jsou si podobné, tak jsme mluvili hlavně italsky se španělskými slovíčky mezi tím :-). Takže když takový oběd v restauraci proběhl celý v italštině, včetně pochválení a spropitného, bylo to hodně příjemné, že se domluvíme a přitom stačily znalosti tří lekcí a procvičení číslovek.
Ceny a vstupné: Vstupy nejsou nejlevnější, ale to je tak v celé Evropě. Vždy jsme nejdříve nechali na paní průvodkyni, aby se optala na hromadné slevy, někdy ji dostala, i když jsme podmínky nesplnili, takže bylo výhodné na některé atrakce jít společně. Ale třeba na šikmou věž v Pise žádnou slevu nedostanete, nikdo, tam je to 18 euro pro každého a hotovo. Není divu, je jedinečná. Protože jsme měli stravování vlastní, tak jsme alespoň jednou za den zavítali do nějaké pizzerie nebo trattorie, i v centrech velkých měst jsou ceny podobné jako na okrajích, což je od 6 euro za pizzu, od 7 za těstoviny, od 10-12 za maso a od 4 za 0,4 piva. O restauracích nemluvím, tam je dráž a tam jsme nebyli, srovnatelná pizza je tam od 10 nahoru a těstoviny za 12 a více, o masu ani nemluvím a na pivo jsem se raději nedívala :-D. V obchodech je kapánek dráž než u nás, ale taky jak co, ve velkém supermarketu Coop bylo hodně věcí v akci s milými cenami, no jako když jsou slevové akce u nás.
Naše počasí: Počasí jsme očekávali teplé, mezi 23-28 stupni. A vyšlo nad očekávání, první dny 33, mezitím 25-28, pak zase 33 a jen poslední den ve Florencii jsme vystupovali z autobusu do deště, ale ten přestal a už byla jen jedna malá bouřka a jinak sucho a okolo 26 stupňů. Takže ideální, klidně mohlo být i míň, ponevadž jsme se hned první den na pláži připálili.
A teď už blíže k jednotlivým místům:

Výlet č. 1 - Cinque Terre, Ligurie
První den zájezdu jsme přijeli do oblasti Cinque Terre v Ligurii, konkrétně do města Levanto, ze kterého jsme se vlakem vydali do jednotlivých vesnic. Lístek stál 12 euro a mohli jste na něj jet jakkoli často, jakkýmkoli směrem, kdekoli na trase Levanto - Spezie můžete vystoupit, prohlédnout si vesnici a zase jet dál. Anebo můžete absolvovat turistickou vycházku z vesnice do vesnice, někdy po skalním hřebenu, někdy pár metrů nad mořem (tzv. Cesta lásky - Via dell' Amore, bohužel byla zavřená), záleží kolik máte času. My jsme zvolili vlak a jeli jsme postupně z jedné vesnice do druhé, až na konci jsme to přehodili a jeli do poslední a pak do předposlední, kvůli vlaku, který v předposlední vesnici ne vždy stavěl. Což byl docela problém, jelikož cestou nazpět se nám stalo, že některé vlaky tam nestavěly a ty, které ano, měly zpoždění :-) takže jsme měli kapánek nervy, protože hned první den a vrátíme se pozdě z výletu. Nebyli jsme sami a zpozdili jsme se nakonec jen o 5 minut. A jediné mrňavé zklamání bylo, že tam bylo opravdu docela dost turistů, zkrátka se z téhle oblasti stal turistický trhák a už není tak opuštěná, jako kdysi bývala.

Monterosso al Mare
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Monterosso al Mare byla první zastávka hned po pár minutách jízdy z Levanta, všechny jízdy probíhají v tunelech, protože krajina je hornatá a jinak to nejde. Ale to nádraží.... pominu turecký záchod :-), nikde jinde jsme ho nepotkali, ale nádražní restaurace i celé nádraží má krásný výhled na moře. Vlastně vyjdete z nádraží přímo na promenádu u moře s plážemi a slunečníky.... paráda. Kdo se zde chtěl zdržet, mohl se i vykoupat, ale my jsme chtěli vidět všechny vesnice, tak jsme se nezdržovali. Zbytek města je kousek dál po pobřeží, musí se projít tunelem a jste ve starém městě s pruhovaným kostelem San Giovanni, není tak honosný, jako ty ve velkých městech, ale byl to náš první pruhovaný a tak se nám moc líbil :-). Trošku jsme zazmatkovali při odjezdu, kdy jsme si spletli nástupiště, a sice jsme vlak stihli, ale byl nacpaný a měl nějaký problém s odjezdem, tak už nám nedovolili do něj nastoupit. Naštěstí, za 20 minut jel další.

Vernazza
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Vernazza byla naše druhá zastávka a druhé nejhezčí město oblasti Cinque Terre. Mimochodem, až uvidíte moje fotky, některé barevné jsou takové jemnější, nevýrazné a jiné hýří barvami, tak to jsem použila filtr. Proč? Protože přesně na takhle barevné obrázky na interneru jsem se nachytala já a chtěla kvůli nim tuto oblast navštívit. Nemám jim to za zlé, barevné vypadají hezčí, ve skutečnosti jsou barvy vyšisované, domy popraskané, otlučené, žádná velká paráda, ale svým umístěním na útesech jsou stejně jedinečné a krásné, i když ne tak barevné. Vernazza je umístěna v úzké zátoce, bohužel jsme se nedrápali na protější kopec, abychom si udělali ty hezčí fotky na vesnici, na to nebyl čas, nám stačilo, že jsme si prošli staré město a chvíli pobloudili úzkými uličkami, no to snad ani nebyly uličky, takové úzké průchody, kterými jsme se snažili dostat na zbytky hradu Castello dei Doria, nakonec se nám to povedlo, i když nevylučuji, že jsme některou cestičkou šli dvakrát :-), vylezli jsme na věž a tak máme pohledy jen z této strany. Na protějším nábřeží stojí kostel Santa Margherita d'Antiochia, na kopci jsou vinice, olivy, v přístavu se dalo v klidnějších místech i koupat, ale vlny byly už docela velké, takže na otevřené moře nešel nikdo. Nádraží je tady velice malé, asi tak na dva vagóny na délku, ale vlaky měly vagónů 7, takže se vystupovalo i v tunelu a jako jediná vesnice nemá nádraží přímo na pobřeží, ale dále od přístavu.

                               Corniglia
Corniglia je jediná vesnice, kterou jsme nenavštívili, vystoupili jsme na nádraží, ale do vesnice jsme nešli. Bylo to proto, že vesnice je od nádraží vzdálená cca 1 km, což by nebyl problém, ale nachází se na útesu, ne přímo u moře a není pro objektivy tak zajímavá. Museli bychom vylézt opět na protější kopec, aby byl pohled na vesnici malebný, říká se, že pohled z téhle vesnice na okolí je jako z orlího hnízda. Nachází se zde jediná památka, kostel Chiesa di San Pietro, a i když je opravdu krásný, opět pruhovaný, tak se nám zdálo, že bychom to časově nezvládli a jen kvůli kostelu jsme nahoru nešli, počkali jsme tedy na další vlak a prohlídku vesnice jsme oželeli, tudíž nemám žádné fotky, z nádraží budou v samostatné galerii.

Riomaggiore
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Riomaggiore je v pořadí poslední vesnice, ale my ji navštívili jako čtvrtou, protože vlak z Corniglie v Manarole nestavěl a tak jsme jeli do poslední vesnice s tím, že se do té předposlední nakonec vrátíme a dáme jí i nejvíc času. Riomaggiore se nachází také v hodně úzkém zálivu, do moře se tady taky dalo vstoupit a vykoupat se, my jsme dali přednost obědu v restauraci na útesu, odkud byl krásný výhled na moře. Nejdřív jsme ale museli projít z nádraží dlouhým tunelem ve skále (fotila jsem až cestou zpátky), byl velice pěkně vyzdobený mozaikami z dlaždic, teprve pak se před námi otevřel výhled na vnitřní město a když jsme prošli dále k pobřeží, tak i domy na útesu. Kostel tady určitě je také, ale my jsme ho nehledali, ono když se musíte rychle zorientovat v neznámém prostředí a najít cestu na nejdůležitější místa, hlavně ta lákavá, na útesech, pak nějaký ten kostel nebo jinou památku snadno vypustíte.

Manarola
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
A konečně Manarola , nejkrásnější ze všech, její fotku uvidíte při hledání informací o Cinque Terre skoro vždy jako první. Není divu, domy na skále jsou na sobě a vedle sebe opravdu naskládané bez ladu a skladu, žádný nezačíná ve stejné úrovni jako ten druhý, jsou barevné, ale opět platí, že s filtry je to zajímavější a výraznější a opět se jde z nádraží nejdříve tunelem, tentokát obyčejným, bez výzdoby. Vede tudy Cesta lásky, o které jsem už psala a i když byla zavřená, její část vedla naproti do zahrad, odkud byl opravdu krásný výhled na celou Manarolu, bez toho, abychom se museli někam drápat. V zálivu se také dalo koupat, je to takový uzavřený kus moře, obehnaný skalami, ale bylo tam docela dost lidí a posadit nebo lehnout se dalo zase jen na ty skály nebo příchozí cesty a to se nám moc nelíbilo. Z té vysoké skály uprostřed chlapi skákali dolů, do moře, a pečlivě je odtud pozorovaly desítky lidí. Ono to bylo docela nebezpečné, ale oni asi věděli kam skákat, byť mě to přišlo jako naprosté šílenství, pruh vody byl úzký a skály špičaté, no.... byla jsem ráda, že jsme nebyli svědky žádné nehody. Takže nejvíce fotek mám právě z Manaroly, jak pohledy na vesnici, tak i pohledy na Corniglii, některé vesnice na sebe mají přímý vizuální kontakt, z Manaroly je dokonce vidět i na první vesnici Monterosso, protože se celá oblast nachází v takovém půlkruhu. Škoda, že byla zavřená Cesta lásky, z Manaroly vede do Corniglie pár metrů nad mořem, ve skále, musí to být romantické a bylo by z toho hodně krásných fotek.

Nádraží v Cinque Terre
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Nedalo mi to a musela jsem všude fotit i nádraží, snad jen Vernazza se mi nepovedla, to je to malé, krátké nádraží, kam lidi vystupují i v tunelu, byla tam taková tlačenice, že jsem to po dvou fotkách tunelu vzdala. Kromě Vernazzy byla všechna nádraží na pobřeží, tudíž jsme při čekání na vlak koukali na moře a protože bylo krásné pošasí, tak to bylo úžasné. Až uvidíte fotku, kde je na levé straně nádraží a moře a před námi kamenná cesta nahoru, to je Corniglia, z nádraží vesnice není ani vidět, jen pár domků, opravdu se musí vyjít až nahoru, jak jsem psala níže.



Ubytování - camp Il Sole v Marina di Grosseto, pláže a městečko Marina di Grosseto, Toskánsko
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Po celém dni, stráveném v Cinque Terre, jsme odjeli na ubytování do kempu Il Sole v přímořském, původně rybářském, městečku Marina di Grosseto. Vlastně ten kemp nebyl přímo v městečku, ale poblíž, v piniovém háji, k pláži to bylo asi 900 metrů, dalo se to krásně ujít, protože se šlo převážně tím lesíkem a pak už jen kousek přes obydlenou část a byli jsme na pláži. Jelikož se z malé vesnice stalo letní turistické centrum, je ve městě spousta hotelů, apartmentů, i jiného ubytování, část pláží je tudíž soukromá, patří právě k těm hotelům. Ale to nevadí, veřejné pláže se táhnou do dáli a jsou stejné jako ty soukromé, spousta místa (pravda, byli jsme v září, pláže byly poloprázdné), jemný písek, mušličky, pozvolný vstup do moře, ještě po 30 metrech jsme měli vodu jen ke kolenům, takže ideální pro rodiny s dětmi. Sranda byla, že jsme se chtěli okolo poledne najíst a ejhle, všechny taverny, které jsme potkali, byly zavřené. Za prvé bylo po sezóně, za druhé Italové ctí polední klid, v tom největším vedru zkrátka nepracují. Samozřejmě, že ne všichni, supermarkety a obchody ve větších městech, kde jde o turisty především, tam bylo otevřeno všude. Nakonec jsme našli dvě restaurace přímo u pláže, které měli otevřeno, bylo tam jen pár hostů, sedli jsme si na terasu a dali si naši první italskou pizzu a já i pivo. Ale nějak jsem se nevyjádřila přesně, jen jsem řekla, že chci velké, no a přinesli mi velké pivo v lahvi jako od vína, tmavé.... to už jsem větřila, že to bude problém, černé moc nemusím, ale bylo otevřené, tak co se dalo dělat, nechtěla jsem vyvolávat žádné problémy, tak jsem ho vypila. Bylo kávové a bylo příšerné :-), já jsem zapřisáhlý nepřítel piv s příchutěmi a teď přede mnou stálo 3/4 litru tohohle odporného nápoje. Bylo studené, já měla žízeň, tak jsem se přemohla a vypila ho, ale od té chvíle jsem si dávala velký pozor, abych nezapomněla při objednávce říct, že chci světlé (birra bionda).
Jak jsem už psala, teploty byly úžasné, 33 stupňů hned první den, takže koupání v moři bylo super, voda teplá, někdo tam prolenošil celý den, my jen půlku, protože pak jsme šli do samotného města na oběd a nakoupit si něco na snídaně do supermarketu. Ubytování bylo v chatkách, malé, ale příjemné, rodinná chatka pro 4 lidi, kuchyňka a malý obýváček (tam jsme vůbec neseděli, jen venku), dva pokoje a dva záchody, to byl docela luxus na chatku. Vzhledem k tomu, že jsme z výletů jezdili docela pozdě, tak jsme byli rádi, že jsme vlezli do koupelny a hurá do postele, protože ráno se zase vstávalo na další výlet. V galerii je vyfocený i kostel San Rocco v Marině di Grosseto, ten snad jediný nebyl pruhovaný :-D.


Výlet č. 2 - Zahrada vily Garzoni v Collodi a Lucca, Toskánsko
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Po dni volna jsme v úterý vyrazili do městečka Collodi, je známé pro hlavní dvě zajímavosti - vilu Garzoni s krásnou historickou zahradou a Pinocchiem. Ano, tím dřevěným panáčkem s dlouhým nosem. Proč právě s ním? Jeho autor, spisovatel Carlo Collodi, vlastním jménem Carlo Lorenzini, si zvolil toto pseudonym po tomto městečku, odkud pocházela jeho matka. V Collodi se nachází velký zábavní park Pinocchio a tuto postavičku potkáte na každém kroku.
Vila Garzoni byla pro veřejnost nepřístupná, ale barokní zahrada je otevřená pro návštěvníky a nabízí opravdu krásný výhled, pokud tedy vystoupáte do strmého svahu až nahoru, k soše Slávy, milenky Jupitera. My jsme tak daleko nešli, bylo horko a nechtělo se nám, byla sice moc hezky upravená a plná soch, balustrád a soch i nábytku z terakoty, ale zas až tolik nás u srdce nevzala. Snížené skupinové vstupné bylo 8 euro na člověka (jinak asi 10) a vlastně se za tyhle peníze akorát projdete po zahradě... no abych nezapomněla, je tam ještě skleník s motýly a jinými malými živočichy, ten byl zajímavý. Taky se v tom poledním slunci strašně špatně fotila, každá socha, strom nebo fontána házely stíny a všechny moje fotky jsou takové vybledlé, musela jsem je trochu přitmavit doma v počítači, aby se na to dalo vůbec koukat. Mnohem lepší je, když si na internetu zadáte hledání zahrady Garzoni a vypadnou tam na vás moc krásné snímky, takže asi jsme tam byli v nevhodné době a možná taky nejsme ti praví obdivovatelé zahrad.... ale hned naproti zahradě byla malinká restaurace a po pravé italské pizze jsme si dali těstoviny a rizoto, to abychom ochutnali další chutě Itálie. Obojí bylo jednoduché, chutné, zapili jsme to studeným pivem Moretti a byli jsme opravdu spokojeni :-).
Ten samý den jsme přejeli do města Lucca, města sta kostelů a hlavního města stejnojmenné provincie. Bylo založeno Etrusky roku 180 př.n.l., jako římská kolonie bylo až do počátku 12. století, pak se stala Lucca svobodným městským státem a svobodu si udržela až do roku 1847. Historická část města je velice zachovalá, okolo centra se nachází 4 km dlouhé původní hradby s několika branami, centrum si uchovává starobylý ráz, úzké, dlážděné uličky, všude samé kostely, věže.... protože jsou uličky poměrně úzké, je vždy problém vyfotit nějakou katedrálu nebo věž tak, aby byly na obrázku celé. Není zkrátka prostor, není kam uhnout, takže jak se mi to podařilo, tak jsem to nafotila, opět platí, chcete-li hezčí snímky města, koukněte na internet. První kostel San Michele in Foro se nachází na náměstí San Michele a nedaleko odtud se narodil světoznámý skladatel Giacomo Puccini, v jeho rodném domku se nyní nachází jeho muzeum. Pak jsme míjeli kostel Saint Giovanni, ani sem jsme nešli, opravdu je tady hodně kostelů, nechali jsme si na konec návštěvu katedrály San Martino, ze které jsou i fotky interiéru. Reliéfy na fasádě jsou z 13. století, uvnitř je osmistěnná kaple Tempietto, která byla postavena, aby ochraňovala dřevěnou sošku Ježíše, údajně od Nikodéma, očitého svědka ukřižování Ježíše. Dnes je tam však jen kopie z 8. století. Dále se tam nachází hrobka Ilarie del Carretto, manželky významného středověkého panovníka Paola Guinigiho. Z náměstí San Martino jsme došli na oválné náměstí Piazza dell´Anfireatro, které vzniklo na místě, kde stával římský amfiteátr, nejhezčí pohled na něj je z výšky. A nakonec následoval výstup na věž, jak jsou někde věže, tak jdeme nahoru, vždycky funím už v půlce, ale vždycky to za ten pohled zhůry dolů, na město, stojí. Věž se nachází ve středověkém domě Casa Guinigi a je zvláštní tím, že na její střeše rostou cesmínové duby, je to jediná taková věž ve městě, takže naše volba byla jasná, museli jsme vystoupat právě na ni. Cestou jsme minuli hodinovou věž Torre delle Ore, kam se dá taky vystoupat, ale nám stačil jen jeden výstup a zbytek času jsme věnovali procházce a večeři. A protože oficiální odkaz z Wikipedie je příliš stručný, přidávám ještě jeden odkaz na hezký článek o městě: http://italie.svetadily.cz/clanky/Lucca-mesto-sta-kostelu


Výlet č. 3 - Siena, San Gimignano, Voltera
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Hned další den jsme se konal výlet do 3 měst a městeček, začínali jsme v Sieně. Siena je opět hlavní město stejnojmenné provincie a opět byla založena Etrusky. Do dnešní doby si uchovala středověký ráz, město je velice zachovalé, dominují mu hlavně cihlové domy (vhodná hlinitá půda je všude okolo), kamenné věže a katedrála, jak jinak, opět pruhovaná a právě pro svůj zachovalý stav je Siena zapsaná na seznamu světového dědictví UNESCO. Siena má 17 městských částí, každá má ve znaku nějaké zvíře nebo věc a jak procházíte jednotlivými částmi, tak se ty zvířata a věci objevují všude, např. jsme začínali ve čtvrti hlemýždě a viděli jsme ho na oknech, dveřích, jako kliky, u zvonků a tak to bylo i s dalšími znameními, jako je panter, želva, žirafa, jednorožec či mušle. Jako první jsme potkali katedrálu Duomo di Siena (dovnitř jsme šli ale až nakonec, při návratu), je úchvatná, obrovská, pruhovaná jak zvenčí, tak zevnitř, nádherně sochařsky vyzdobená, na portál bych se vydržela dívat hodiny a stále bych tam objevovala něco nového. Bohatě zdobená je i uvnitř, jsou zde vysoké pruhované sloupy z barevného mramoru, spousty soch, fresek, maleb, vzácných obrazů i mozaiek na podlaze, je toho hodně na obdivování. Všechny fotky z kostela jsou bez blesku, většinou se blesk ani nesmí použít a když smí, tak je z toho černé cosi, takže raději, ať je něco vidět, i když to občas mám rozmazané. Katedrála však zůstala nedokončená, jak můžete vidět na fotkách, jedno křídlo má postavenou pouze přední stranu, mohly za to finanční potíže a následně mor. Od katedrály jsme sešli prudkými schody do ulice, která vedla na náměstí Piazza del Campo. Toto náměstí je hodně zajímavé, jak svým tvarem, je to taková elipsa, tak svým sklonem, ta elipsa je navíc ještě z kopečka anebo do kopečka, podle toho, jak se na ni díváte. Náměstí je kamenné a vévodí mu kamenný palác Palazzo Publico s věží Torre del Mangia, na kterou se dalo vystoupat, ale časově jsme to nedokázali odhadnout a věděli jsme, že určitě polezeme na věž v dalším městečku, tak jsme Sienu z výšky bohužel neviděli. Na tomto náměstí se 2x do roka koná taková speciální slavnost, závod městských čtvrtí v koňských dostizích na neosedlaných koních, jmenuje se Palio (hedvábný prapor). Účastní se pouze 10 vylosovaných čtvrtí a koně běhají právě na tomto kamenném náměstí, závod je docela drsný, protože je povoleno téměř vše, dopování koní, podplácení, napadání jezdců.... kromě tahání za uzdu soupeřova koně. Vyhraje dokonce i kůň, který projede cílem bez jezdce. Tento závod se koná už od středověku a je to tak silná tradice, že ani ochranáři zvířat nebyli zatím úspěšní, když chtěli tento závod zakázat, přece jen tam občas dochází ke zraněním nebo i k úmrtí koní. Letos zvítězila čtvrť hlemýždě :-). A ještě jeden hezký odkaz na Sienu: http://italie.svetadily.cz/clanky/Siena-stredoveka-kraska-toskanska
Městečko San Gimignano, je velice známý turistický cíl, je také nazýváno středověký Manhattan. Je to proto, že ve městě se nachází velké množství kamenných věží. Založeno bylo cca ve 4. st. p.n.l. Etrusky jako osada, ve 12. st. se stalo důležitou spojnicí z Itálie do Francie, mimo jiné také díky pěstování šafránu a vinné révy. V roce 1348 postihlo město mor, hospodářství stagnovalo a město se živilo pouze zemědělstvím, což se živí dodnes, a nyní i turismem. Tím, že nezachytilo nástup průmyslu, zůstalo ve své středověké podobě až dosud. Z původních 72 věží jich dnes stojí 15 (pozor, údaje jsem našla různé od 70 původních po 13, 14 i 15 nynějších), na dvě se dalo vylézt a rozhlédnout po krajině. 54 m vysoká Torre Grossa je nejvyšší a žádná věž ji nesměla překonat, je součástí nové radnice Palazzo Communale a na tu jsme taky vylezli. Bohatství rodů se projevilo právě na věžích, čím vyšší, tím bohatší a tak rod Salvucci má dokonce dvě, které připomínají newyorská dvojčata. Hlavními místními produkty jsou bílé i červené víno, destiláty, šunka a salám z divokých prasat a tvrdé sýry (vše jsme v obchodech před nákupem ochutnali, něco i přivezli). Na náměstí Piazza della Cisterna se nachází kamenná kašna, která byla svého času jedinou zásobárnou vody, v jednom z rohů je cukrárna, která prodává oficiálně nejlepší zmrzlinu na světě a mají to i v názvu. Byla tam ale taková fronta, že se nám tam opravdu nechtělo stát, navíc, v Itálii jsou zmrzliny dobré všude, skvělé 4 druhy jsme měli právě v Sieně, tudíž jsme si tu nej nechali ujít, nemyslím, že bych to nej poznala :-). Historické jádro je opět zapsané na seznamu dědictví UNESCO, je opravdu zachovalé a to včetně hradeb a 4 vstupních věží, my vstupovali tou, která se jmenuje Porta San Giovanni.
Posledním městem byla Volterra, město alabastru, bohužel jsem neudělala ani jednu fotku obchodu s alabastrem, ale věřte, že jsou krásné a plné bílých i barevných alabastrových výrobků, fotky určitě objevíte na internetu. V okolí jsou alabastrové doly a ve městě je stále ještě několik dílen. Protože jsme do Volterry dorazili poměrně pozdě a bylo to třetí město ve stejném dni, už jsme netoužili ho projít křížem krážem, ale i to by se dalo, není tak velké, ale šli jsme jen na ty nejzajímavější místa. I toto město má zachovalé středověké hradby, místy dokonce ještě z dob Etrusků (také ho založili), baptistérium, naproti němu je katedrála Nanebevzetí Panny Marie (odtud pár fotek), a pak jsme se přesunuli na náměstí Piazza dei Priori s nejstarší radnicí v Toskánsku stejného jména Palazzo dei Priori (1275). Říká se, že sloužila jako předobraz slavného paláce Palazzo Vecchio ve Florencii a když se na obě stavby zadíváte, tak jsou opravdu skoro jako přes kopírák. Na stejném náměstí, hned naproti radnici se nachází palác s prasečí věží - Palazzo dei Pretorio, pojmenovaný podle sochy prasete na věži. Pokud byste měli čas a zájem, můžete navštívit etruské muzeum s více než 600 alabastrovými urnami i vykopávkami zachovalého římského divadla. Na nejvyšším bodě města je pevnost Fortezza Medicea, která v dnešní době slouží jako věznice. Volterra si zahrála i v jednom dílu ságy Twillight, nevím v kterém, bohužel jsem film neviděla, nejsem příznivec upířích filmů. a při odjezdu jsem v dálce zahlédla věže elektrárny, nebyla jsem si jistá, ale připadalo mi to jako elektrárna, paní průvodkyně nevěděla, tak jsem se doma podívala, jestli mám pravdu nebo ne. A opravdu, je to elektrárna Lardelerro, inu, i v tak historických částech Itálie se musí vyrábět elektřina.


Výlet č. 4 - Pisa
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Ani další den (středa) nebyl odpočinek, ale byl přece jen trochu klidnější, jeli jsme pouze do jednoho města a to do Pisy, hlavního města provincie Pisa. Kdo by neznal Pisu a její šikmou věž, že? My zatím jen z obrázků a cíl byl tedy jasný, musíme na ni vylézt za každou cenu, dřív, než spadne :-D. Jen jsme nevěděli, zda se nám to podaří, čas byl omezený, turistů davy a na věž se chodí na objednávku. Povedlo se :-). Věž (Torre pendente) se začala naklánět už 10 let po začátku stavby v r. 1174. Měla se stát nejvyšší zvonicí své doby, ale stavitelé nakonec stavbu ukončili v 6. patře, protože se nepodařilo naklánění věže zastavit. Zajímavé je, že se původně nakláněla na úplně opačnou stranu, než teď, začali ji tudíž podkládat kameny a kládami a ona se začala naklánět na druhou stranu. V roce 1990 byl náklon už více než 5 metrů, tady jsem našla různé údaje a to, že největší náklon byl 4,5 metru, no i tak je to dost....., věž byla uzavřena a pomocí železných lan, závaží a betonu byl náklon stabilizovaný na dnešní 4 metry. Celá věž je z bílého mramoru. Na věž se může pouze do dvou vrchních pater - ochozu se sloupy a do zvonice, nejvyšší patro je uzavřeno, ale prý bývalo otevřené i to. Do věže se návštěvníci musí objednat na přesně určený čas, pouští po skupinkách zhruba 30 lidí, nejdříve se lidé soustředí uvnitř věže, která je dutá a vyslechnou si krátké povídání o věži plus nějaké bezpečnostní pokyny, vše v angličtině. A potom už hurá nahoru, jste tam docela rychle, proti jiným věžím se 400-500 schody, jsme vystoupali oněch 293 za pár minut, 6 pater přece jen není moc, sama bydlím v paneláku výš :-). Na náměstí zázraků (Piazza dei Miracoli nebo také Piazza del Duomo) se nachází, kromě věže, i krásná katedrála (Duomo di Pisa), křtitelnice (Battistero di San Giovanni) a hřbitov (Il Camposanto). Zdarma se dá jít jen do katedrály, ale také na přesný čas, pokud jdete na jakoukoli jinou pamětihodnost, pak katedrálu můžete navštívit automaticky a to bez časové objednávky, což jsme udělali my. Katedrála je samozřejmě nádherná, zlatě zdobené klenby, opět jemný proužek všude... ale katedrálu a věž jsme si nechali až na konec, protože čas objednání byl za několik hodin, mezitím jsme se prošli městem. Město odpovídá středověké architektuře, tudíž je podobné těm, co jsme už navštívili, pro mě to ale byl velký kontrast - Náměstí zázraků celé v bílém mramoru a hned vedle běžné třípatrové domy, i když nebyly tak kamenné jako předchozí den v těch 3 městech. Došli jsme až k řece, naproti na břehu jsme zahlédli kostel Santa Maria della Spina, momentálně se opravuje a jeho poloha je fakticky hodně zvláštní, z jedné strany řeka a z druhé ulice s auty. Na nábřeží se také nachází nejstarší hospůdka ve městě (a možná i jinde), je to ten barokní dům z hnědé terakoty Palazzo Agostini s Café del Ussero a byla založena v r. 1775, funguje dodnes. Pak už byl čas na oběd a honem se vrátit k věži, nic jsme nehledali, zašli jsme do první pizzerie, která byla po cestě a kde bylo málo lidí. Měli tam krásnou velkou pec a naše malé pizzy se nám nevešly na takový ten velký pizzový talíř, jak asi musí vypadat pizzy velké? A kdo to vůbec může sníst? Kdybychom to věděli, dáme si jednu napůl, tohle bylo k nesnězení, takže nám to zabalili a dojídali jsme ji cestou domů. Po obědě jsme se vrátili ke katedrále, v klidu si ji prohlédli a pak už jsme se vydali na výstup na věž. A ještě jedna důležitá věc, na věž je jednotné vstupné, neexistuje žádná sleva a momentálně je to 18 eur. Také vás tam nepustí se žádnými zavazadly, taškami, jen s foťákem, na to ale mají hned naproti ve žlutém domě úschovnu, ta je zadarmo. Do baptistéria, ani na hřbitov jsme nešli, ne, že bychom to nestihli, ale je to o vašich prioritách a ta naše byla věž, katedrála a trochu se projít po městě, nechtěli jsme z Pisy vidět jen to slavné náměstí. Jo a je vám jasné, že kdo může, tak ten na fotky s věží pózuje ve všech možných pozicích, nejčastěji ji podpírá, ale byli tam Češi na kolech a jednu slečnu na kole přimontovali k plotu tak, aby to vypadalo, že jede na kole nahoru na věž, to bylo vtipné, škoda, že se asi nebude ten snímek dát hned tak dohledat na webu..... ale kdo ví, ještě jsem se nepokusila.


Výlet č. 5 - ostrov Elba
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Ani další den, v pátek, nebylo volno, byl před námi ostrov Elba. Z ubytování to nebylo daleko, asi hodinku jízdy autobusem do přístavu Piombino a odtud hodinku trajektem do hlavního města Elby - Portoferraia. Byl to pohodový výlet, loď byla veliká a pohodlně zařízená, sedět se dalo uvnitř i na několika palubách a město Portoferraio není nijak obrovské, tak se dalo hezky pěšky projít. Navštívili jsme několik kostelů, mě nejvíce zaujal Chiesa del Santissimo Sacramento, kde viselo ze stropu 18 lustrů, dále pak kostel Chiesa della Misericordia, zde se za Napoleona sloužily mše a slouží se dosud a to každý rok 5. května. Hned vedle je malé Napoleonovo muzeum a když vystoupáte na vrchol kopce, tak zde se nachází Napoleonova rezidence, ze které je dnes také muzeum, udržuje se v takovém stavu, jako když tam Napoleon pobýval. Historická data si moc nepamatuji a tak jsem byla překvapená, že Napoleon Bonaparte na Elbě pobývat jen několik měsíců a to od 3. května 1814 do 26. února 1815, na to, jak je ostrov spojený s jeho vyhnanstvím, jsem si myslela, že tam musel být alespoň pár let. Na druhé straně od přístavu je krásná, malá plážička Le Viste se stejnojmennou restaurací, škoda, že právě poprchávalo, nechtělo se nám koupat, ačkoli jsme plavky měli, tak jsme jen nasbírali zajímavé kamínky a dali si odpolední drink v restauraci. Počasí se naštěstí umoudřilo, takže jsme se zastavili v zahradní trattorii na náměstí Piazza della Repubblica a dali jsme si penne arrabiata a birra Moretti :-) a pak už se nám nechtělo vůbec nikam, tak jsme nějaký čas prolelkovali v přístavu s foťákem v ruce a pozorovali jsme přitom racky. Ano, mohli jsme ještě na hřebenu hory navštívit pevnost Falcone, ale ono toho začínalo být už docela dost těch památek, tak jsme usoudili, že nám to stačí.


Výlet č. 6 - Grosseto
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
A přišla sobota a to byl volný den, jak už vidíte z názvu článku, asi jsme si ho celý volný nenechali :-), ono nás totiž baví na pláži polehávat pár hodin, stejně je většinou strávíme ve vodě, takže jsme si našli program. Rozhodli jsme se navštívit město Grosseto, opět hlavní město stejné provincie. Bylo od pobřeží jen 12 km, autobusy tam jezdily, to jsem si zjistila už doma, tak jsme jeli. Autobusy sice jezdily, ale nějak jinak, z jiných zastávek, některé vynechávaly... no nakonec se nám povedlo nastoupit na zastávce v centru Mariny, naproti kostelu (ten už je uveřejněný v článku o ubytování) a protože jsme nevěděli, že si máme koupit lístek v trafice (ta byla hned vedle), tak jsme si ho koupili až v autobuse, ale samozřejmě dráž - 3 eura. Dojeli jsme na nádraží (jak autobusové, tak vlakové) a pana řidiče jsme se optali odkud to jede zase nazpátek, ukázal nám i kde si koupit lístky a z automatu vyšel jeden na 2 eura, ale když jste si stoupli k okýnku a řekli si o lístek, byl za 1,80. Do města jsme trefili dobře, vedly k němu v podstatě 2 široké ulice, které se napojovaly na pěší zónu a to jsme už byli v historickém centru. To je ohraničené zachovalými hradbami, takže vždy, když jsme došli k bráně, věděli jsme, že dál už ne (v moderní části nejsou žádné památky) a šli jsme zase nazpátek. Na náměstí byla Katedrála San Lorenzo, právě se zdobila na nadcházející svadbu, a hned vedle byla radnice Palazzo della Provincia, zase stavebním stylem podobná jako ta ve Volteře, vždyť i Grosseto má podobně dlouhou historii. Na konci galerie jsem vyfotila strom, původně jsem si myslela, že je to normální strom, ale teprve zblízka jsem zjistila, že je to vlastně socha, nebo spíš plastika, ve které je zabudovaná fontána. Ve městě jsme pobyli asi 3 hodiny, historické centrum je opravdu malé, na jídlo jsme po těch všech pizzách a těstovinách šli do Burger Kingu :-). Zkrátka jsme si s chutí dali hamburgera s hranolky, i když to není moje nejoblíbenější jídlo, ale chtělo to změnu. A i když jsem si bláhově myslela, že mám z domova všechno připraveno, že jsem ještě navíc na nádraží dobře rozluštila jízdní řády a viděla, kdy nám jede autobus, všechno bylo jinak. Nevím proč, ale napsaný autobus v 14.07 stále nepřijížděl a nepřijížděl a to tam autobusy většinou chvíli postály před odjezdem. Nějaké Rusky se nás ptaly, kdy jede, my jim to řekli a najednou koukáme, Rusky nastupují do autobusu s úplně jiným číslem, než který by nás měl odvézt zpět do Mariny. Tak jsme se zeptali velice bodrého řidiče, jestli jede do Mariny a jeho veselá odpověď zněla - jasně, do Mariny, všechno jede do Mariny :-D, ovšem v italštině to znělo mnohem líp. Nic jiného, než mu věřit, nám nezbývalo a tak jsme nastoupili a ejhle, do Mariny jsme opravdu dojeli, ale nebylo to ani v tom avizovaném čase, ani v čísle autobusu, no zkrátka Itálie..... a odpoledne jsme se ještě stihli vyčvachtat v krásně teplém moři a nasbírat úžasně malinké mušličky, některé i menší, než špendlíková hlavička, to je něco pro mě, miniaturistku.


Výlet č. 7 - Florencie
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Poslední město Toskánska, které jsme navštívili, byla Florencie. Byla ze všech měst největší a měli jsme na ni nejvíc času, odtud jsme večer odjížděli domů, takže řidiči měli povinnou přestávku před nočním přejezdem. A paradoxně jsme Florencii ani moc neprošli, nám se totiž už nechtělo, opravdu jsme byli přeplněni tou spoustou kostelů, katedrál, věží a měst, a Florencie, ta je tak velká, že by se dala objevovat týden v kuse, ne jeden den. Ten den byl první, kdy se nám trochu zkazilo počasí, zkraje pršelo, ale ne moc dlouho, odpoledne pak byla bouřka (tu jsme přečkali v restauraci), ale jinak bylo teplo a nakonec i sluníčko vysvitlo. Vystoupili jsme na nábřeží a prošli jsme okolo Národní knihovny na náměstí Piazza di Santa Croce s bazilikou Sv. Kříže. Uvnitř byla mše, pro veřejnost bylo otevřeno až odpoledne, kdo chtěl, mohl se tam vrátit, ale kdo měl tu drzost, a řekl, že jde na mši, mohl se do kostela podívat ihned. Jen do hlavní části, kde byla mše, ale někdo to udělal, my ne, usoudili jsme, že buď se nám bude chtít vrátit, anebo baziliku zkrátka neuvidíme. Jsou zde vzácné fresky, sochy a je známá tím, že jsou v ní pohřbeni slavní lidé jako Galileo Galilei, Michelangelo Buonarroti nebo Niccolo Machiavelli. Před kostelem stojí socha Dante Alighieriho. Popošli jsme na náměstí Piazza di San Firenze, kde se nachází kostel Chiesa di San Filippo Nero - Filip Neri byl katolický kněz a už za svého života byl nazývaný "Svatý". Říká se mu také světec radosti a je patronem mládeže a humoristů. Svým pozitivním přístupem si získal srdce celého národa a povýšení do kardinálského stavu vždy odmítl, byl až do konce života velice skromný. Tento kostel je tedy věnován právě jemu a odtud vidíte fotky.
Odtud už to bylo jen pár kroků na náměstí Piazza del Duomo, kde se nachází Katedrála di Santa Maria del Fiore, zvonice a baptistérie Battistero di San Giovanni. Procházka s průvodkyní a výkladem pokračovala až k Mostu zlatníků, ale my jsme se zde oddělili, protože jsem chtěli vystoupat na některou z věží a už jsme věděli, že katedrála má jen do 4, tak abychom to stihli. Nakonec jsme do katedrály nešli, proč? Fronta se točila okolo půlky náměstí a chystala se bouřka, což znamenalo ji přečkat v té frontě, kde se nikde neschováte. To bylo o zdraví, promoknout, pak mokří vystoupat 500 schodů, nahoře ofouknout.... nějak nám to nestálo za to, musíme si ji nechat na příště, protože za kouknutí určitě stojí, mrkněte na internet. Šli jsme se tedy naobědvat a když jsme vyšli ven, bylo po bouřce. A pokud jsme chtěli vidět Florencii z výšky, zbývala už jen sousední zvonice. Je jen o pár metrů nižší, než kopule katedrály, takže rozhled byl také úžasný a schodů bylo požehnaně, ta byla na výstup zatím nejnáročnější, protože jsou zde velice úzké chodby, takže na některých se skoro ani nevyhnete, vždy se musí počkat, až vyjde jedna skupina a pak se vrhnout na schody a modlit se, aby proti vám nikdo nešel, protože za roh vidět není :-). Baptistérium bylo uzavřeno kvůli opravám, takže jsme zamířili na slavné tržiště s koženými výrobky. Bylo tam kdeco, tašky, kabely, bundy, kabáty, pásky, peněženky.... vlastně, trh jsme stihli ještě před věží, kdy jsme měli čerstvě v paměti, kde ho najdeme a pak jsme se vrátili na náměstí.
Po výstupu jsme toho měli tak nějak dost, už jsme chtěli dojít jen na náměstí se starým palácem, ale nějak jsme se zamotali a už jsme byli před nádražím :-). Tak zase zpátky, prošli jsme přes Náměstí Republiky a za pár uliček jsme stanuli na náměstí Piazza della Signoria, kde stojí Palazzo Vecchio, dnes je v něm radnice a hned vedle je otevřené podloubí Loggia dei Lanzi Piazza della Signoria se slavnými sochami, předpokládám, že jsou to kopie, jako ostatně téměř všechny venkovní sochy, které jsme potkali. Před radnicí stojí první kopie Davida a druhou můžete potkat v parku, na protějším břehu, trošku byl vidět z věže, my jsme pak u ní zastavili v noci při odjezdu. A hned vedle je pasáž světoznámé umělecké galerie Ufizzi, tou se dá projít až k řece anebo můžete navštívit galerii. Já mám ráda výtvarné umění, ale přiznám se, že jsme viděli tolik soch, skulptur, zdobených chrámů, že jít do galerie na několik hodin, to už bylo nad naše síly, opravdu už na nás dolehla únava. Takže jsme prošli pasáží a už jsme se z nábřeží dívali na Most Zlatníků neboli Ponte Vecchio. Dnes je plný krámků se zlatem a šperky, ale původně tam svoji živnost provozovali řezníci. Most je po stranách zastřešený a po obou stranách má obchody, vlastně si ani nevšimnete, že už po něm jdete, jasně, že všimnete, všude je zlato, ale teprve uprostřed, kde je výhled na vodu, si uvědomíte, že jste na mostě. Lidí bylo mraky, opravdu jsme most jen rychle prošli a pryč z něj, honem jsme něco nakoupili k snědku na zpáteční cestu a našli jsme si u nábřeží malý parčík, kde jsme posedávali až do večera, bylo docela hezky, pravda, taky jsme trošku zdřímli, byl to dlouhý den. Do toho mumraje se nám nechtělo vracet ani náhodou, dokonce jsme ani nehledali nějakou restauraci na večeři, jídlo jsme měli, tak jsme se spokojili s tím. Já jsem občas vyběhla na nábřeží udělat pár snímků mostu a paláců naproti a pak už zbývala jen jediná zastávka a to byla ta vyhlídka na město z opačného břehu. Dá se říct, že Florecii jsme trošku odflinkli :-), ale už to bylo moc, kdybychom ji navštívili jako první, byla bych nadšená z té spousty historických památek, výhledů, všeho, takhle jsme byli už moc unavení, ale byla spousta lidí, kteří si Florencii prošli důkladněji, než my, my zase až někdy příště :-D.

Co říct závěrem? Byl to hezky udělaný zájezd, viděli jsme spoustu věcí a míst, dá se říct, že těch nejdůležitějších z Toskánka, a v rámci možností jsme si to užili. Paní průvodkyně Krahulcová byla skvělá, vždy připravená, vždy pohodová, milá, vstřícná, nikdo ji nenaštval, nevytočil, vše vyřešila v naprostém klidu, o lidi se zajímala i večer v kempu, kdy nás obešla, jestli něco nepotřebujeme.... zkrátka, takhle poklidný a bezproblémový zájezd jsem ještě nezažila a to je co říct, vždycky se někde najde nějaký prudič, co vám to znepříjemní, tady nebyl nikdo a to kvalitu dovolené a vzpomínek posunulo hezky nahoru.


Muzeum Lega v Praze - červenec 2015
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)



Muzeum Lega v Praze mě docela příjemně překvapilo, zpočátku jsem si myslela, že to jsou jen ty dvě spodní místnosti a obchod, ale najde se tam i herna pro děti a další patro nahoře. Koukat je na co, protože je tam z Lega postaveno všechno, co vás napadne, od složených sad na hraní pro kluky i pro holčičky, až po světovou architekturu, to mě jako dospělou asi zaujalo nejvíc. Pokud chcete zjistit více, tady je odkaz na oficiální stránky muzea i na jeho pobočky po republice http://www.muzeumlega.cz/.


Návštěva mé výstavy v Muzeu Šumavy v Sušici a okolní výlety podruhé





Další návštěvu mé výstavy jsem absolvovala v sobotu 2. 8. 2014. Jela jsem s Tamarou z Mexika a měly jsme se tam potkat s našimi budějovickými přáteli Lenkou a Michalem, majiteli internetového obchodu s panenkami. V galerii můžete vidět, že jsme se na výstavě zabavili :-), hlavně Tamča.... no a po výstavě, pamatujíc minulé zkušenosti z hotelu jsme se šli najíst úplně někam jinam. Hned na náměstí v průjezdu byla taková obyčejná restaurace U Vokyho, byla to dobrá volba, chutnalo nám a všechno bylo dovařené i dopečené, ceny mírné. S Lenkou a s Davidem jsme se svezly do Písku, vzali nás při zpáteční cestě do Budějovic, a my jsme věděly, že nám z Písku jede do večera několik spojů, víc, než ze Sušice, tak nebude problém..... Už ráno mi Tamča říkala, že jí ujel spoj před nosem a že to není nejlepší znamení, ale zatím se nic nedělo, tak jsme si hezky vykračovaly Pískem, trochu složitěji, přes sídliště, fakt tam vedla cedule centrum :-) asi ji pootočil nějaký vtipálek :-) nakonec jsme se dostaly do historického centra. Celou cestu jsme fotily, Tamča s sebou vždycky bere nějakou panenku, já jsem nelenila a vzala taky jednu, a tak jsme chodily městem, v ruce panenky, sem tam jsme je někam posadily, vyfotily a šly jsme dál. Samozřejmě, že jsme došly i ke kamenému mostu, uvidíte tam sochy z písku, už jsem je jednou letos ukazovala a to když jsme jeli přes Písek do Benátek, to byly čerstvé, po skoro 3 měsících byly docela zachovalé, jen pár detailů se už rozsypalo, ale na to, že jsou pod širým nebem, prší na ně, tak mě jejich velmi zachovalý stav překvapil. Příjemné strávené odpoledne jsme završily posezením v hospůdce, kde jsme si daly večeři a přečkaly průtrž mračen, koukly na hodinky a hele, je skoro 6, jdeme na nádraží, v půl sedmé nám jede autobus. Copak autobus jel, ale byl plný, no jasně, bylo to Student Agency a ten, když je plný, tak už lidi nebere, nějaký stání nepřichází v úvahu. Ale tak pojede další, ne? Jel i další a byl plný :-) trochu nám ztuhnul úsměv na tváři a jak nám zjistila stewardka, i další dva spoje byly vyprodané. A tak jsme honem letěly na vlakové nádraží, něco musí určitě ještě jet. Velice hodná paní za okýnkem nám prohledala co se dalo, ale jiná odpověď, než ta, že poslední spoj odjel 10 minut před námi (Tamči prokletí dne) a to měl ještě zpoždění, z ní nevypadla. Co to znamenalo? Že v sobotu večer se už z Písku do Prahy nedostaneme. A teď začalo to pravé dobrodružství, co budeme dělat? Už jsem si cestou obhlížela lavičky v parku, ale usoudila jsem, že na to jsem už stará... Tamča navrhla stopování, to se zase bojím a taky jsem na to už stará ... trošku jsme propadly beznaději, ale nikdy není nic bez řešení, že? Tak jsme žhavily telefony, abychom se z téhle situace dostaly, ale nic se nedařilo. Nezbylo, než se obrátit na naše celodenní průvodce z Budějovic a zkusit to u nich, kdyby i to selhalo, tak čapnout kreditku a najít hotel na přespání (rada mého manžela, která mě uklidnila, protože by to bylo řešení naší situace, pokud by tedy nebylo obsazeno). Lenka s Davidem asi koukali, že jim zase voláme a ještě víc koukali, že potřebujeme přespat. Dopadlo to tak, že pro nás do Písku přijel jejich tatínek, odvezl nás na půl cesty do jeho domu, kde bylo připravené spaní, z Budějovic přijela Lenka s Davidem a nakonec jsme strávili moc hezký, povídací večer u nich doma.... kdybychom si tohle chtěli domluvit předem, neexistuje, že by se to povedlo. Ráno nás hodili autem do Budějovic, ještě jsme si stihly vyfotit jejich krásné historické náměstí a hurá do vlaku, Student Agency měl tentokrát smůlu :-). Vlak byl narvanej lidma, trampama, vodákama, cyklistama, ještě, že jsme tam byly o 20 minut dřív, jinak se do té Prahy zase nedostaneme. Tak co myslíte, měla bych ještě jednou jet na svojí výstavu? Neeeeeeee, už neeeee.... myslím, že jsem si tímto vybrala veškerý arzenál náhodných příhod a karastrof na několik let dopředu. Nebylo mi dobře v takovéhle situaci, ale po čase to už člověk vnímá jako prima příhodu z cestování a se smíchem ji dává k dobru ve společnosti přátel, však to znáte.... tak hlavně, že jsme to všechno ve zdraví přežili, všichni :-D.


Návštěva mé výstavy v Muzeu Šumavy v Sušici a okolní výlety poprvé



A další galerie obrázků z výstavy a výletu - od Blanky

Od 24. 6. do 22. 8. 2014 se koná výstava mých panenek a dalšího tvoření v Muzeu Šumavy v Sušici na náměstí. A bývá dobrým zvykem, že v průběhu výstavy se tam několikrát objevím s kamarádkami, panenkářkami, kolegyněmi... letos 2x a oba výlety byly spojeny s nezapomenutelnými zážitky :-) musím se tedy o ně s vámi podělit. Jsou přesně toho typu - to nevymyslíš :-D
První návštěva se konala 12. 7. a byla jsem domluvená se svými přáteli, Blankou a Vaškem, že se ráno sejdeme v muzeu a pak budeme pokračovat malým výletem po Šumavě, když už jsme tam. Naplánování jsem nechala na nich, znají to tam možná líp, než já, takže jsem se nechala vést. Právě v ten den bylo 140. výročí hasičského sboru v Sušici, takže jsme ještě poběhali po náměstí a nafotili pár fotek historických i současných hasičských vozidel. Na oběd jsme si došli do hotelu Gabreta, je blízko náměstí, víc jsme hledat nechtěli a restaurace vypadala moc hezky. Snesli tam i trampíky, jako jsme byli my (ne moc, ale přece jen v turistickém) a tak jsme poobědvali. Bohužel jsme si s Blankou daly rybu, místní, z pstruhárny Annín, jmenovala se siven americký. Je to pstruhovitá ryba a kdyby byla pořádně upečená, tak by nám to asi nezkazilo dojem z hotelu, ale vracely jsme ji obě k dopečení, byla u páteře ještě růžová a syrová :-(. A celkově siven nebyl nic výjimečného, něco jako pstruh, ale horší. Vašek měl zvěřinu, ta byla prý v pořádku. Po obědě jsme zkonstatovali, že je nejvyšší čas vyrazit do hor, před námi byl asi 12ti kilometrový úsek a rezervace v další hospůdce byla na pátou hodinu odpolední. Musím přiznat, že jak nejsem velký turista, tak jsem se opravdu připravila, hlavně boty, abych neměla problémy v terénu a nezdržovala ty zkušenější....Vyjdeme z restaurace, potřebovala jsem si koupit vodu na ten sportovní výkon a na náměstí nebylo nic otevřeno. No jo, my Pražáci jsme zvyklí na stále otevřené obchody kdekoli a tady nic a další byly daleko. Ale uviděla jsem cukrárnu, tam se přece taky dá koupit voda, nebo alespoň limonáda. A nejen to, rozrazili jsme dveře cukrárny a skončili u stolečku se zmrzlinou, cheese cakem a bombardinem :-), další hoďka v tahu :-). Už tady jsme uvažovali, že okruh nebude mít 12 km, ale jen 6, tak co, zdrželi jsme se, tak uděláme jen ten menší, vždyť se z toho nestřílí..... a ačkoli jsem se zpočátku obávala naplánované túry, jejich sportovní nasazení mi bylo čím dál tím sympatičtější :-). Do Petrovic jsme dorazili před 1 hodinou, zaparkovali u hospody (kde byla ta rezervace), přezuli se a vyrazili do kopců. Obejdeme hospodu a Vašek povídá.... hele, to je vlastně poslední příležitost, abych si dal pivo, pak zase budu řídit :-), okamžitě jsme se stočili doleva a už jsme seděli před hospodou na lavičkách a popíjeli pivko. Vašek si dokonce zdřímnul na lehátku, my jsme s Blankou motaly u stolu korálkové šperky a tak po hodině a půl jsme Vaška probudily a konečně vyrazily do kopců. Že to už nebude ani těch 6 kilometrů, to jsme věděli všichni, protože bylo půl čtvrté a do 5 nebylo moc času. Obešli jsme proto Petrovice hezky po vrstevnici, probrodili se mokrou loukou, přelezli kopřivami zarostlý potok a konečně jsme se zase dostali nazpět přes Petrovice k hospodě ve Vojeticích. A teď jsem u toho hlavního, hospoda se jmenovala U Štěpána a byla prý kdysi v pořadu pana Polreicha - Ano, šéfe! Restaurace si pěstuje na svojí biofarmě masný skot plemene Charolais a má i svojí zeleninovou a bylinkovou zahradu. A z hovězího dělají výborné steaky a burgery, dá se u nich i ubytovat a pěstovat tzv. agroturistiku s výlety do okolí a s výbornou kuchyní. Prozatím s nimi měli mí známí dobré zkušenosti, ale to mělo přestat :-). První objednávka zněla tatarský biftek jako předkrm, po půlhodině se přiznali, že na nás zapomněli. Inu.... stane se, hlavně že si vzpomněli. Snědli jsme tatarák, který jsme si sami zamíchali jako obvykle a ne a ne se dostat k té známé chuti (dělám to poměrně často), tak jsme usoudili, že to bude tím speciálním plemenem, že jíme po letech bio maso a ne nějaké to hovězí z krámu :-), tak už jsme zapomněli, jak to chutná. Vašek si chtěl původně dát steaka, ale bohužel jsme od oběda dostatečně nevyhládli, takže jsme všichni hledali jen něco malého na večeři, protože velkou porci bychom nesnědli a ceny tady nejsou nejmenší. Já zvolila domácí paštiku s brusinkami, Blanka salát z mladých lístků s kozím sýrem, řepným pyré a s popelem z pórku (kdo tyhle názvy vymýšlí????) a Vašek si dal burgera dle denní nabídky. A pak jsme zase čekali...... a čekali...... a čekali...... asi jsme byli v nějakém mrtvém úhlu, mají ho auta, mají ho kamerové systémy, proč by ho nemohla mít restaurace, že? Po dalších asi 45 minutách jsme se ozvali a světe div se, my nevzdělanci nevěděli, že oni čekali, až dojíme ten předkrm (snězený byl 40 minut) a pak se hned pustili do výroby salátu (zamíchat cosi dohromady, cca 5 minut), paštiky (byla hotová předem, jinak to nejde) a burgeru, který opravdu potřebuje velkou přípravu, aby byl dokonalý (pochybuju, že 40 minut, to by byl na uhel)..... no, shrnu to.... zapomněli na nás podruhé :-), ale to už nepřiznali. Už jsme byli docela naštvaní, ale konečně to přinesli. Salát byl dobrý, burger taky, ale nic vyjímečného za 275,- Kč, a paštika? Ta byla dobrá a bylo jí dost, zase chybělo pečivo, dostala jsem k tomu 2 plátky nějaké veky (potřebovala bych jich asi 6, abych všechnu paštiku na ně namazala) a jako třešnička na dortu - neměla jsem jako přílohu brusinky, ale meruňkové čatní. Copak o to, bylo dobré, ale myslíte si, že restaurace, která si za tohle dá zaplatit 8 stovek by měla dělat takovéhle chyby? Už nebyla síla to reklamovat, dojedli jsme a velice otráveně jsme restauraci opustili. O to víc to mrzelo Vaška, který s ní měl doposud jen dobré zkušenosti a když mi ji chtěl ukázat, tak to dopadlo takhle. Ale co, je to jen restaurace.... stanou se horší věci. Abych jim alespoň trochu spravila chuť, zastavili jsme se v Hrádku u Sušice (moje rodiště), kde jsme se podívali po nově zrekonstruovaném zámku, jeho parku, restauraci a zkonstatovali, že tam jsme měli jít na večeři, znám osobně a zatím to tam bylo vždy v pohodě, ale to Vašek říkal taky o Štěpánovi :-D. V pořádku jsme dojeli do Prahy, otevřela jsem dveře od našeho bytu a na stole leželo asi 20 litrů bílého rybízu a 5 litrů višní.... :-D a druhý den mi Blanka dovezla ještě mísu červeného rybízu.... zvládla jsem to, višně už se válí v rumu, z bílého rybízu je výborná marmeláda na slepování vánočního cukroví a červený je zatím v mrazáku, třeba na koláč. Tak, to byla první návštěva mé výstavy a zážitků mám na rozdávání, to jsem netušila, že ani druhá nebude zcela standardní.


Itálie, Benátky, Jesolo a Burano 2014 - trochu umění na závěr :-)



Protože v pátek bylo v Benátkách zataženo, neodolala jsem a vyfotila pár fotek s použitím filtrů. Dramatický filtr udělá opravdu děsivou atmosféru i ze slunečného dne, natož pak z podmračeného, vypadá to, jako kdyby každou chvíli měla přijít nějaká katastrofa. A ty rozzářené tóny? To zas udělá filtr, který umí z fotky vytáhnout právě ty barvy, u normálního obrázku je zvýrazní a u hodně barevného z toho udělá ještě křiklavější (Burano a jeho barevné domečky), ale proč ne... budeme tomu říkat třeba umění :-).


Itálie, Benátky, Burano, Murano, Torcello - 23. - 24. 5. 2014


Letošní dovolenou jsem chtěla strávit v Itálii a to hlavně proto, že jsem se začala učit italsky. Měla jsem vyhlédnutou oblast Cinque Terre, ale bohužel, ten jeden konkrétní poznávací zájezd, který mě zajímal, měl takový termín, že v něm nemůžu odjet a tak jsem si řekla, že letos zkrátka nic, že si na něj počkám. Ale ono se to vyvrbilo úplně jinak.... čtu si takhle Inferno od Dana Browna a oni tam hlavního hrdinu honí po Itáli, z Florencie do Benátek, no a protože mi to bylo trochu líto, že nikam nejedu, tak mě napadlo, hele, Benátky nejsou daleko, vždyť by stačil jen krátký výlet :-), honem na internet, vybrala jsem, v sobotu odklikla, v pondělí zaplatila a ve čtvrtek se jelo :-). Hlavní atrakcí byly samozřejmě Benátky, ale druhý den byl i výlet na ostrovy Burano, Murano a Torcello. Počasí nám přálo tak napůl, v pátek bylo teplo, ale pod mrakem (což mi nebránilo, abych si nespálila obličej) a fotky jsem nafotila příliš světlé, jak jsem k nim pouštěla clonou víc světla, takže doma jsem je musela trochu ztmavit, na chození ale ideální počasí. V sobotu už bylo slunečno a horko, naštěstí jsme hodně jezdili mezi ostrovy, na lodi foukal větřík, fotky ale taky nebyly ideální, sluníčka bylo moc, házelo stíny..... :-), ale pro přiblížení atmosféry to myslím stačí.


Benátky - centrum
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Benátky (Venezia) se nachází v laguně severní části Jaderského moře, jsou hlavním městem severoitalské oblasti Benátsko (Venetto). Historii zde nebudu popisovat, vše se dá najít na netu, ale počátek se datuje zhruba okolo roku 421 n.l. Že stojí celé Benátky na bahnitém podloží malých ostrůvků a domy byly postaveny na stovkách dřevěných pilířů, to už dnes ví asi každý a právě tímto jsou Benátky jedinečné. Město protínají desítky menších i větších kanálů, největší je Canal Grande. Samozřejmě, že naše trasa vedla po těch nejnavštěvovanějších místech, takže ani my jsme tam nemohli chybět. Začínáme příjezdem do města, lodí, jak jinak, nakonec všechno se tu dopravuje lodí, ať už je to zásobování hotelů nebo stěhování rodiny. Ta velká loď s vojáky v bílých uniformách byla prý turecká, několikrát objela ostrov a každých pár minut salutovali a křičeli nějaké pozdravy, nevím přesně co to bylo. Po rozhlédnutí po nábřeží už následoval výstup na věž (iniciovala jsem já, protože jsem věděla, že hromadný vstup je o polovinu levnější, ne 8, ale pouze 4 eura, proč toho nevyužít) a pohled z Campanilly na náměstí Sv. Marka, Dóžecí palác, Baziliku Sv. Marka, Baziliku Sv. Marie a vůbec, kam až oko dohlédlo. Měli jsme štěstí, že jsme byli v Benátkách už před osmou hodinou ranní, to ještě nebylo moc lidí, po poledni už to bylo hrozné, měla jsem pocit, že se tam vylodila polovina Japonska :-) no a pak v tom hledejte romantiku :-). Naše další cesta vedla k Mostu nářků (Ponte di Rialto), překládá se i jako Most vzdechů, ale ten jsem tam našla taky a je to jiný most (Ponte dei Sospiri). Cesta úzkými uličkami je hezky značená, takže nezabloudíte. Od mostu jsme se chtěli dostat na druhém břehu k Bazilice Sv. Marie (Santa Maria della Salute), je to přece jednoduché, stále ostře doleva.... no jo, ale ono pak stačí, že tam, kde byste chtěli zatočit žádný most není a tak popojdete a zase a po třetím zatočení jinam jsme se zkrátka ztratili :-). Stalo se nám to asi 3x, rychlejší se bylo zeptat, takže já se svojí tříměsíční italštinou jsem se vyptávala na cestu a kupodivu to šlo, rozuměli mi, já jim (asi za to může i moje španělština, jsou si podobné) a nakonec jsme došli ke kostelu, i když z druhé strany, koukněte na mapku, jak jsme si zašli, nevadilo to, i druhé nábřeží bylo moc hezké a asi bychom se na něj cíleně nevydali. Na fotkách můžete vidět spoustu věží, které jsou nakřivo, může za to právě to bahnité podloží, trochu se propadají a nakřivo byly snad všechny, alespoň u páté věže se mi to zdálo. A mimochodem, do Baziliky Sv. Marka jsme po ránu nešli, když jsme slezli z věže, už byla fronta až na nábřeží, to bylo na desítky minut, ale zašli jsme tam při návratu, to bylo u vchodu asi tak 20 lidí, trefili jsme se právě do slabšího místa. V kostele se samozřejmě nesmělo fotit, většinou jsem to respektovala, ale když jsem u zlaté desky, posázené 2 tisíci drahokamy viděla lidi normálně fotit a nikdo je neokřikoval, tak jsem si jí vyfotila taky :-).

Benátky - Arsenale, ubytování v Jesolu
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Noc jsme strávili v letovisku Jesolo, je to asi 20 km po pobřeží směrem k Bibione. Pláž je tam dlouhá, písek jemňoučký, škoda, že bylo na koupání zima, i když nějaká mládež se v moři koupala, my jsme se jen brouzdali vodou a sbírali mušle, kterých tam bylo spoustu. Dovolenou bych tady ale asi trávit nechtěla, u toho dlouhého pobřeží byly ve dvou až třech řadách hotely, pláž byla už teď plná lehátek a bylo pěkně rozdělené, kam si můžou hosté z hotelů lehnout, zkrátka i pláž měli zarezervovanou.... a to není nic pro mě, takový organizovaný odpočinek.
Na konci prvního i druhého dne v Benátkách jsme do centra plného turistů už nešli, šli jsme na druhou stranu, do čtvrti Arsenale, první den jen na kraj, druhý den až na ostrůvek Isola di San Pietro, (ta červená zeď bez oken jsou bývalá kasárna), bylo tam klidno, trochu levněji, přímo tam jsme restauraci nepotkali, tak tam bylo klidno, ale cestou zpět na Via Giuseppe Garibaldi, tam jsme natrefili na restauraci, která podávala typická benátská jídla, pomíjím to, že obsluha byly Číňané, Vietmamci a Indové.... Takže co bylo dobrého? Rýžové koule plněné mozzarellou (arancini di riso - původem ze Sicílie), masové placičky nebo spíš takové malé karbanátky (polpette alla carne), různé chlebíčky s pomazánkami z ryb nebo s prošutem, nebo polenta se šunkou a zeleninou, ochutnali jsme pomazánku ze sušené tresky s toastem (crostini di baccala), rýžové koule a masové placičky a samozřejmě pizzu. Protože v sobotu svítilo sluníčko, tak jsme se kousek vrátili k náměstí Sv. Marka a já nafotila pár fotek se sluníčkem, což nebyl až tak dobrý nápad, světlo házelo stíny. A mimo jiné jsem nafotila i Most vzdechů, to je ten krytý most mezi budovami, a přímo v Benátkách i jednu ze dvou zaoceánských výletních lodí, které tam v sobotu kotvily, uznejte, to je kolos. Na konec galerie jsem přidala i snímek z předešlého dne, kde jsem zachytila tu druhou obrovskou loď.

Ostrovy Burano, Murano a Torcello
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Okolo Benátek je hodně ostrovů, tyhle 3 jsou asi nejnavštěvovanější. Burano je bývalé rybářské městečko a vyznačuje se malými domky, které jsou natřené výraznými barvami, to proto, aby je rybáři viděli i v mlze a nezabloudili. Městečko projdete za hodinku, je také propletené kanály a mosty, ale v menším měřítku, bylo hodně klidné, turisté byli, ale nebylo to tak hrozné, takže procházka městem je moc příjemná, prý je také vyhledávané různými umělci... kromě barevných domků je Burano slavné ještě svojí výrobou krajek, je zde i Muzeum krajek. No a opět šikmá věž u kostela, uvnitř byla socha papeže Jana Pavla II. Hned naproti je ostrov Torcello, nyní je tam asi 10 stálých obyvatel, ale kdysi to prý býval významnější ostrov než Benátky, žilo zde 10-20 tisíc lidí a je zde slavná Katedrála Nanebevzetí Panny Marie (Santa Maria di Assunta), právě se opravovala věž a uvnitř jsme nebyli, usoudili jsme, že další kostel už vidět nepotřebujeme, krom toho i proto, že vstup byl placený (kromě Baziliky Sv. Marka a Sv. Marie v Benátkách, jsou vstupy do všech menších kostelů zpoplatněné). Poslední zastávka byla na ostrově Murano, je známé výrobou skla, ve sklářské dílně nám mistr ukázal, jak ze skla udělá vázičku a koně, byl moc šikovný, určitě má léta praxe, jen jsem si všimla, že česká výprava z toho zrovna do mdlob nepadala. Proč taky, když kdysi bylo české sklářství konkurencí tomu z Murana? Zkrátka, pro nás to nebyla žádná novinka. Trochu jsme se podívali i po prodejně se sklem, která k dílně patřila a po nábřeží jsme se prošli k majáku, opravdu to byla jen krátká zastávka, cílená do této sklářské dílny, do města se nešlo. Pak jsme se vraceli na chvíli do Benátek, ale o tom jsem už psala a byl konec výletu. Myslím, že to bohatě stačilo, Benátky jsou sice krásné a velice unikátní město, které se hned tak nevidí, ale už je to hodně o obchodu s turismem a bohužel víc, než se mi líbí, takže si myslím, že jsem v Benátkách byla poprvé a naposledy. I když.... nikdy neříkej nikdy :-) tímto vás od návštěvy vůbec neodrazuji, jeďte, dokud jsou Benátky nad vodou a třeba na vás zapůsobí úplně jinak než na mě a zamilujete si je. Kdybych se tam měla vrátit, pro co asi nejraději? Pro karnevalové masky, ne pro lidi, ale pro ty dvě nejmenší velikosti, padnou jak ulité Barbínkám i Tonnerkám, takže je vám jasné, co teď šiju? :-)


Řecká Parga naposledy - co má společného s filmem Ukradli torzo Jupitera?

Když jsem se vrátila z Pargy, tak se mě moje milá kolegyně zeptala - a co film Ukradli torzo Jupitera, znáš? Znám, ale dlouho jsem ho neviděla. A víš, kde se natáčel? Tak to nevím, ale bylo to někde v Řecku... šlo tam o nějaké torzo sochy..... Tak se na něj podívej a uvidíš, že od teď už bude mít pro tebe úplně jiný význam a přinesla mi ho na dvd. Tak jsem se podívala a měla pravdu, hodně mě to po těch letech oslovilo. Je to francouzský film s Annie Girardot a Philippe Noiretem v hlavních rolích, ona je policejní komisařka a on je profesor řečtiny, film je z roku 1980 a je to pokračování filmu Něžné kuře (1978), určitě vzpomínáte, a odehrává se kde? Ano, správně .... v Parze, na Korfu, v Aténách a na Meteorách. Skoro všude jsem byla, takže jsem byla samozřejmě hodně zvědavá, jestli jsem nafotila alespoň nějaké fotky, které by se daly najít i ve filmu. Prohlédla jsem si je a zkusila vypátrat ty, na kterých jsou totožné nebo alespoň hodně podobné záběry, byť je film starý a scenérie se změnily. Už jen to hledání a porovnávání starého s novým, to bylo vzrůšo.... Všechny moje fotky se nepodařily, tedy..... podařily, ale nepočítala jsem s tím, že je budu porovnávat s filmem, kdybych to tušila, tak se víc snažím :-) ale kupodivu jsem jich vyfotila hodně ze stejných úhlů, tak se chci s vámi o tu radost podělit. A zase se nabízí stejná otázka, jako u porovnávání fotek z letadla s mapou, k čemu mi to vlastně je? K ničemu, ale dělala jsem to ráda, už jen ten pocit, že jsem tam byla a viděla to na vlastní oči, ten je úžasnej. A taky jsem si trochu prodloužila vzpomínání na krásnou dovolenou s nádhernými pohledy na město, moře a krajinu.

Parga - pohled z hradu na ostrov Panagia, já jsem fotila tak, aby ostrov byl vidět, z filmu se mi podařilo sejmout nejlépe tuhle fotku, kde je vpravo větev borovice. Hmmmmm, tak borovici, tu tam nemám :-)	Parga - cesta z hradu směrem k přístavu, je to stejná cesta, jen kapánek jiný úhel při focení, lepší nemám, musí stačit tenhle, ale je jasné, že jdeme tou samou uličkou.
Parga - šli jsme tudy několikrát, ale fotila jsem jen jednou a to zezdola směrem nahoru, ve filmu to bylo naopak, zhora dolů.	Parga - a jsme opět na zřícenině hradu, stejný pohled, jen já jsem udělala bližší detail a neměla jsem tam lidi, ale je to zcela totožný vchod (anebo východ), jiný tam ani není.
Parga - pohled z hradu směrem do přístavu, lepší nemám, ale přibližně to souhlasí, jen.... nehledejte v hradní zřícenině ty antické sloupy a vykopávky, ve filmu to byly rekvizity a jestli si správně pamatuji, tak tvrdili, že se vykopávky konají na Herakliónu. Vypadalo to, jako když tím myslí, že Heraklion je ostrov, ale takový není, je to hlavní město Kréty. Protože tenkrát nebyl turistický ruch v Řecku tak velký, tak jim to asi mohli diváci i věřit, teď už se to okecat nedá, je jasné, že jsou v Parze.	Parga - opět jakoby vykopávky na kopci v hradní zřícenině, ale zajímavé je, že mám opravdu úplně stejnou fotku skalního útesu jako je ve filmu, to je asi tím, že je to tak fotogenické :-).
Parga - hlavní molo v přístavu, jak můžete vidět, budovy se dají docela dobře identifikovat, byť mají dneska jinou barvu, balkóny, okenice anebo střechu.... ale je to ono.	Parga - tenhle úhel pohledu na moře s ostrovem a útesem v dáli jsem stále nemohla najít, lépe řečeno, mám jich spousty, ale ne takhle..... tak jsem hledala a hledala a kupodivu jsem i našla.... byť je to kapánek jiné, jen ten úhel pohledu souhlasí. Záběr ve filmu je točený z mola, já jsem stála až za molem, na nábřeží a vyfotila jsem totéž. Takže si odmyslete to molo a dostanete přesně ten samý obrázek, jako je ve filmu, no není to úžasný?
Parga - ostrůvek naproti přístavu a hlavní pláži, jmenuje se Panagia anebo také ostrov Panny Marie, každého 15. srpna se zde konají slavnosti na oslavu Panny Marie a u toho je i velký ohňostroj a vůbec... oslava se vším všudy. Na ostrůvku je malý kostelík a vlevo je další malá kaple.	Parga - další pohled na ostrov Panagia.
A tohle je zajímavý obrázek, tady jsem udělala koláž z toho, jak jsem se snažila najít ze snímků z filmu a z mých fotek, ten pravý dům, kde se natáčel film a kde bydleli hlavní představitelé. Myslím, že jsem ho našla, porovnala jsem všechny detaily, které jsem měla k dispozici a jsem přesvědčená, že je to ten bílý dům na konci mola, má zelené okenice, zelenou markýzu (jen na části balkónu), bílé zděné zábradlí a pohled z něj je na hlavní molo, které je téměř naproti. Dneska už vypadá jinak, stříšku má protáhnutou po celé délce domu, v přízemí je taverna, ale je to on, zbouraný není a všechno ostatní souhlasí. To bylo radosti, když jsem ho našla, dlouho jsem měla jiného favorita, ale logicky jsem ho musela vyřadit....	Parga - promenáda, óóó jak prázdná byla, ani se nechce uvěřit :-) a dneska tam najdete 30-40 taveren. Ano, já vím, je to dobře, taky se musí nějak živit a když je poptávka i nabídka..... ale někdy mě to jejich nahánění nahánělo hrůzu a prchala jsem do méně atraktivních lokalit, kde si mě ani nevšimli :-) ale byli o to víc milí, že u nich chci utratit svoje peníze.
Parga - hlavní náměstí hned u přístavu, tady na té fotce to už není moc vidět, to se opravdu hodně změnilo, ale jak jsem se dívala na ten film a šel děj, tak je to přesně ta lokalita, akorát tam tenkrát byla jen ta jedna taverna a teď je tam hotel a obchody a velice rušno.	Korfu - palác Agion Michail, tady jsem nafotila hezky zblízka pravý oblouk, tento levý je hodně z dálky, takže jsem ho přiblížila. A tu promenádu za sloupovím jsem nafotila jen zvenku, ve filmu je i zevnitř.... tak snad příště.
Korfu - přístav, už nevím, jestli jsem fotila příjezd nebo odjezd, ale to je jedno, je to ten samý břeh. I když kapánek jiný, tam se pár budov změnilo.	Korfu - přístav, za to tady se nezměnilo vůbec nic.... teda kecám, budovy jsou stejné a dají se identifikovat i po těch letech, ale čeho si všimnete okamžitě je to, že tam kdysi bývalo molo, které vybíhalo do moře a dneska tam už není nic, molo je o kus dál. Ale pohled na budovy se mi povedl skoro identický.
Korfu - a nakonec Nová pevnost, ta se tyčí na současným přístavem, ta stará je vlevo od přístavu, na takovém malém kopečku.	Meteora - úžasné skalní útvary, na kterých se nachází několik ortodoxních chrámů.... tak tady nenajdete žádnou shodu, i když..... možná jsem vyfotila ten samý chrám zezdola, ve filmu byl zezhora, a myslím si to podle toho mostíku, který je vidět na obou fotkách (obr. č. 2). Další foto je jen pro představu, že se tam do výše opravdu tyčí kláštery na skalách, já tam byla přes den s turisty, točilo se v noci a z jiných úhlů.

Cesta do Řecka - pohledy z letadla - 13. 6. 2013

Fotky z letadla jsem už uveřejnila, ale jak jsem je přebírala, tak mě tak napadlo..... copak jsem to vlastně vyfotila? Jsem schopná to najít na mapě a identifikovat? A už to bylo, už jsem brouzdala na google maps a lovila snímek za snímkem, některé byly jednoduché, měly tak typický prvek, že se daly poznat ihned. Jiné byly složitější a to hned ten první v pořadí. To byste ani nevěřili, kolik podobných oblastí existuje na jednom pobřeží, takže jsem k fotce původně přidala 2 oblasti, které se mi zdály, že je to ono, ale vždycky mi tam nějaký detail neseděl, ale nemohla jsem najít ten správný. Dneska jsem to chtěla dokončit a šla jsem snímek po snímku, jakže to mám za sebe naskládat a očíslovat, aby to sedělo i časově a ejhle.... z prvního snímku jsem udělala Řecko, což být nemohlo, když jsem za ním nafotila Albánii.... byl to předchozí snímek, musela to být tedy taky Albánie..... a tak jsem zase hledala a hledala, až jsem našla (fotky z letadla jsem poslepovala do jedné, aby se mi to trošku líp hledalo). Ne všechny pohledy budou totožné, mapa je dělaná z výšky kolmo, já fotila před sebou, vlastně tak trochu naplacato a jen to, co mi dovolilo mrňavé okýnko. O to víc to bylo zajímavější, musela jsem opravdu pátrat velice pečlivě, mapy jsem často musela přetáčet do směru, z jakého jsem viděla pobřeží já, ne vždy je to úplně stejné. Názvy, které uvádím, jsou z jednoho místa na fotce, když jich tam bylo víc, neuváděla jsem je, na identifikaci na mapě je to dostatečné (to kdybyste si chtěli tahle místa taky vyhledat). Když si položím otázku, proč jsem to všechno dělala, tak vlastně ani nevím, přišlo mi to zajímavé, ráda přicházím věcem na kloub a byla to výzva, najdu.... nenajdu? :-)

Albánie - město Durres, vlevo v zálivu.	Albánie - město Ksamil, vpravo v zálivu, lépe vidět na druhé fotce.	Řecko - Thiamis Potamos - řeka Thiamis.
Řecko - významný přístav Igoumenitsa.	Řecko - město Plataria, hned v dalším zálivu vedle Igoumenitsy.	Řecko - jezero Kalodikiou, vede okolo něj hlavní silnice na oba hlavní směry, do Igoumenitsy a do Prevezy.
Řecko - ten kousek pláže pod motorem letadla je Lichnos.	Řecko - Tsouknida - jedna z vesniček, líbila se mi hlavně ta malá políčka.	Řecko - Chimadio - opět jedno z městeček, ale já jsem hledala hlavně tu zakroucenou silnici.
Řecko - Preveza, přistáváme.	Řecko - Preveza, moře před přistáním.	Řecko - Preveza, a to už jsme nízko nad mořem, přistávací ranvej je vpravo před námi.

Řecko, Parga a okolí - 13. 6. - 24. 6. 2013

Po příjezdu z Řecka jsem se hodně věnovala fotkám z Řecka, jejich uveřejňování na svém blogu a na facebooku, až jsem potřebovala nějaký čas na to, abych se k nim vrátila a uveřejnila je i na svých stránkách. Byla jsem jich zkrátka přehlcená, takže jsem je včas neuveřejnila i na mých stránkách. Takže teď na poslední chvíli je dávám, abych se ještě vešla do roku 2013, kdy jsem tuhle dovolenou absolvovala.

V Řecku jsem nikdy nebyla a protože mám několik známých, jejichž srdeční záležitostí je právě Řecko a říkali, jakmile se tam podíváš, budeš tam chtít jezdit pořád, musím jim dát za pravdu. Jela bych hned zpátky :-). Asi ne na to samé místo, jelikož jsem byla ve městě Parga a co si budeme povídat, jela jsem vlastně z města do města, takže provoz tady byl velký, a to jsem byla hned na začátku sezóny, takže to bylo ještě poměrně prázdné a i tak už mi to připadalo plné a živé až až. A krásných míst v Řecku je spousta. Musím dodat, že jsem jela sama z rodiny, byl to dárek k narozeninám, ale nebyla jsem úplně sama, bydlela jsem s kamarádkou, jeli ještě další známí z loňského Španělska.
Zájezd jsem tentokrát absolvovala letecky, poprvé, ano, 28 hodin v autobusu proti 2 hodinám v letadle se nedá vůbec srovnat, a to i se vším čekáním na odbavení, na kufry, na cestu z letiště do Pargy. Z domova jsem odcházela v 7,30 a v apartmánu jsme byli v 13,30. Jelikož nejsem válecí typ, měla jsem od kolegyně, skoro Řekyně, připravený program, který se tam dá absolvovat. Dovolená byla pobytová a zájezdy se daly libovolně dokoupit. Měla jsem jich naplánováno 6 a opravdu jsem jich všech 6 stihla, sem tam to sice byla trochu honička, např. obden vstávat v 5,30, ale já bych jen na pláži nevydržela.
Co tady musím popsat trochu podrobněji, to byla naše delegátka Lucie. Moc necestuji, ale takovýhle přístup ke klientům bych neočekávala ani ve zlém snu. Zájezd byl od cestovní kanceláře Alex a byl cenově slušný, ubytování moc hezké v apartmánech Nanos, ale malá chybička se přece jen vloudila i sem. Na stránkách se píše, že z horních pater Nanosu je krásně vidět celé město i se zálivem, ano, to je pravda, z horních pater ano, ale nikdo už nenapíše, že Alex má pronajaté 4 pokoje, 2 v prvním a 2 v druhém patře a jsou to zrovna ty, ze kterých tenhle výhled není. Trošku mrzuté, když ho očekáváte, vyměnit se to nedá, jelikož nasmlouvané jsou tyto, takže se můžete akorát rozčilovat a nic s tím nenaděláte. Já bydlela ve 2 patře, takže částečný výhled na město byl, na záliv už tolik ne, před námi se tyčila střecha domu. Mně to až tolik nevadilo, stejně jsem tam netrávila moc času, ale lidem v prvním patře to oprávněně vadilo. A co ta naše delegátka? Na letišti v Preveze si nás odškrtla, asi i pozdravila, to už nevím, řekla, který je to autobus (pátý od konce), mezitím tam najelo spoustu dalších, takže jsme hned pěkně tápali a vraceli se atd, byl označený, ale nijak výrazně, když to nevidělo víc lidí. Do Pargy to je asi hodinka cesty po pobřeží, Lucie si sedla vedle řidiče a řecky se s ním pustila do řeči. Super, umí řecky, to pomůže, ale ona celou cestu mluvila jen s řidičem, nám neřekla ani slovo, dokonce nás ani nepozdravila a ani nepřivítala. To bych považovala za základ a na to nemusí být vůbec průvodkyně, to je věc slušného vychování. Její chování takhle pokračovalo, druhý den na schůzce jsem chtěla doporučit zájezdy, sama jsem si ještě večer oběhla většinu cestovek a ceny a odjezdy jsem si zjistila od nich, tak jsem se jí zeptala na Meteory. Odpověď: Meteora? Tam nejezděte! Kamarádka se rozčílila a povídá jí, že je to přece to nejhezčí, co můžu v okolí vidět, jak to může říct? Prý.... bude horko.... tak jí říkám, neřešte moje horko, s tím už si nějak poradím, ale chci tam jet. No... stejně uvidíte jen jeden chrám.... viděla jsem dva, takže opravdu nevím, co tahle dáma o Řecku ví a i kdyby Meteory nesnášela, tak se měla zachovat jako profík a prodat mi ten zájezd bez jediného slova. Pak jsem se zmínila, že mi v jedné cestovce slíbili slevu 10 euro na zájezd, když jsem z Alexu a já že jí tím pádem chci, a na to se Lucie rozlítila a řekla, že si tohle nemůžou dovolit, že zájezdy si MUSÍME koupit jen u ní, jinak nejsme pojištěni (měla jsem pojištění na celou Evropu) a vůbec byla velice nepříjemná. Slovo muset má na mě většinou opačný účinek, jakmile musím (tímto ošklivým způsobem), tak to zásadně nedělám. V tu chvíli jsem poděkovala a odkráčela a byla pyšná na to, že se domluvím anglicky a že tuto slečnu už nebudu do konce pobytu potřebovat. A taky nepotřebovala, zahlédla jsem ji jen jednou, ona mě viděla na balkóně a opět se neobtěžovala mě ani pozdravit, ačkoli to věkově mohla být moje dcera, tak jsem ji taky ignorovala. Ale co ti chudáci, co se nedomluví a spoléhají na ni? Když jsme se vraceli, tak na letišti ve frontě jsme si předávali zkušenosti a stěžovali si na ni všichni, dokonce prý museli volat do Prahy, kdy přijede delegátka na smluvenou schůzku. Já bych jí okamžitě vyrazila, takhle nekompetentního člověka jsem už dlouho nepotkala a ještě cestovní kanceláři kazí jméno. Po návratu jsem cestovce napsala, ne proto, abych si stěžovala, to jsem jim zdůraznila, že já jsem se obešla bez ní úplně v pohodě, ale proto, aby viděli, koho tam mají a jak jim kazí jméno i obchody. No... hájili jí, že si ji prý lidi i chválí, ale to, co předvedla u nás, to jsem zkrátka nemínila snášet a hádat se s ní, už vůbec ne, takže mě dovolenou nepokazila :-).

Architektura: Zmíním jen Pargu, je zcela ojedinělá svými malými, barevnými domky a tím, že se tady opravdu bydlí, není to letovisko, které přes zimu má zavřeno. Takže se to tady všechno udržuje, úzké, křivolaké uličky jsou plné krámků, lidí, aut a motorek, s těmi jezdí všude, to bylo občas trochu nepříjemné, ale i v tomhle provozu se člověk nakonec naučí chodit. Apartmány a hotely pro turisty jsou menší budovy, ne takové ty obrovské areály na pláži, tady se opravdu snaží, aby zapadly a moc nerušily vzhled města, což je sympatické.
Čistota měst: Dá se říct, že bylo všude hodně čisto, pláž se uklízela každý den po ránu, centrum bylo taky v pořádku. Jasně, našly by se občas místa, kde byly popelnice plnější, jako třeba u hřbitova, asi nestačilo, jak často je právě tady vyvážely, ale ono se všude najde nějaké takové místečko, že?
Jazyk: Řekové jsou strašně milí lidé a snaží se udělat obchod, ne za každou cenu, ale snaží se. Musí, když si musí vydělat na zimu, kdy většina obchodů a taveren zavírá. Takže skoro všude se mluvilo anglicky, na hlavní pláži, kde je vedle sebe asi 40 taveren se mluvilo i německy, často se ptali, odkud jsme, takže uměli i česky pár slov, to bylo milé. Jako slušnost jsem považovala alespoň pozdravit řecky - Kalimera a poděkovat efcharisto a když jsem si vzpomněla na prosím, tak i parakaló. A v naší taverně jsme se naučili a loučit a to jasu nebo jasas (jednotné a množné číslo). Všechny zájezdy probíhaly v angličtině, když byla na zájezdě větší skupina Čechů a delegátka byla Češka, pak i anglicky a česky.
Ceny a vstupné: Ceny za zájezdy byly od 20 do 50 eur, vstupné do kláštěrů nebo památníků tak okolo 3-5 eur. Zájezdy do vnitrozemí jsme absolvovali klimatizovaným autobusem, na ostrovy pak lodí. Je dobré se doma předem rozmyslet, kam všude chcete jet a připravit se na to, ceny se dají najít i na internetu, tak abyste nebyli překvapeni z dalších výdajů.
Naše počasí: Počasí vyšlo přesně podle předpovědi, byť jsem se trochu bála, letos byl nástup léta pomalejší všude a ještě týden před odletem tam bylo 19 stupňů a zamračená obloha. Ale pak tam bylo 26-40, stihli jsme tam tu samou vlnu veder, jako byla v ČR, akorát tam bylo ještě o 10 stupňů víc, to už bylo na mě docela dost.
A teď už blíže k jednotlivým místům:

Letadlo
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Letěla jsem poprvé, tudíž s obavami. Ne ze samotného letu, ten nakonec nebyl tak adrenalinový, jak jsem čekala, ale spíš z toho vědomí, že jsem v tom obrovském a těžkém stroji nahoře ve vzduchu, já vím, je to nejbezpečnější doprava na světě, ale..... :-). Sranda nastala hned na letišti, kamarádka, která létá častěji mi povídá, já se o tebe postarám, stůj tam a tam a já si tě vyzvednu a pak půjdeme k odbavení. Copak.... já tam stála :-), ale kamarádka byla v autobuse, který se zasekl v ranní zácpě, takže pak následovaly telefonáty typu, hele, jdi na odbavení sama, odjeď klidně i beze mě, já nevím, jestli to stihnu. A tak jsem se vydala najít odbavovací přepážku, jako na potvoru zrovna do Prevezy odlétaly dvě letadla ve stejnou dobu, jasně, že jsem si stoupla do fronty na to druhé :-). Ale nakonec jsem si toho všimla, porovnala čísla letů a stoupla si do správné fronty a sláva, mezitím kamarádka dorazila. Další kašpařice byla u osobních prohlídek, poprvé a hned jsem byla podezřelá :-), nejen já, i kamarád, co s námi letěl, ale ostatní absolutně nic. A já jsem byla prohlídnutá, osahaná, sandály jsem musela zout, chodidla ukázat..... no a na tohle koukalo asi 500 lidí čekajících na odbavení, fakt zážitek. Kamarádka, která letěla se mnou tam tak stála, koukala na nás v němém úžasu a nevěřila vlastním očím, ona létá častěji a jí se tohle nikdy nestalo, dokonce při téhle prohlídce jí ani batůžek neprohlídli, mě prohrabali tašku velice pečlivě. No... nakonec mě propustili a i když bojím, bojím, stejně jsem seděla v letadle u okýnka a fotila. Kamarádka z práce mi před odletem povídá, hele, až budete přistávat v Preveze, nekoukej se dolů. To mělo za následek, že jsem okamžitě sedla k počítači a našla si, jak ono letiště vypadá. Velice zajímavě, nachází se na pevnině, ale dráha, ne dlouhá, vede z jedné strany na druhou, zkrátka, z moře do moře. Když se přistává, tak se musí pilot trefit hned na začátek dráhy, tudíž před dosednutím je letadlo 2 metry nad mořem. A pak musí začít okamžitě brzdit :-), což taky udělal a já si jen sama pro sebe říkala, brzdi, brzdi, brzdi, nebo se na druhé straně koupeme, jestli to nestihneš. Stihl, jsou na to zvyklí, lítají tam několikrát týdně, ale přece jen, to vědomí nebylo zrovna příjemné. A mimochodem, jinak je to vojenské letiště, které se přes sezónu mění na turistické, nesmělo se tam fotit, ale bohužel, upozornila mě paní pozdě a fotky už jsem měla, takže tímhle letadlem jsme letěli - Boeing 737, typ 800.

Parga - město
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Parga (oficiální stránky) se nachází v západní části Řecka, v oblasti Epirus. Je to malebné a velmi živé městečko u Jónského moře, kde, jak jsem psala výše, opravdu žijí lidé celý rok, takže si udržuje tradiční vzhled i zvyky. Samozřejmě, velice se přizpůsobilo turistům a tak je na promenádě a při městské pláži neskutečně mnoho taveren, jedna vedle druhé, ve městě jich je taky dost, nevím, jak se můžou uživit, ale asi můžou, když tam jsou. A musí se snažit, přes zimu má většina z nich zavřeno, tudíž si musí vydělat v létě. Nezávidím jim to, stejní lidé tam stáli den co den, od rána do noci, dokud byli hosté. Jediné mínus těhle taveren na pláži bylo to, že své zákazníky naháněli dovnitř, říkám naháněli, ale samozřejmě slušně zvali, ale někoho to může trošku obtěžovat, např. my jsme byli v jedné taverně 2x a pak už jsme tam jít nechtěli. Ale slečna měla dobrého pamatováka a jakmile viděla známou tvář, už zvala dovnitř, jednou jsme se omluvili a pak jsem si narazila klobouk na hlavu a při procházení okolo jsem se dívala na moře nebo fotila, už se mi nechtělo zase říkat ne, i když na to mám právo a oni jsou na to určitě taky zvyklí. Na pláži jsme byli asi ve 4 tavernách a udělali jsme i jednu horší zkušenost, děvčata si v jedné dala gyros a maso bylo trochu spálené, taverna byla jako nová, toalety moderní, ale personál už nebyl tak milý, byl takový normální, ale přívětivý bych to nenazvala, tak sem jsme už opravdu nikdy nešli, nebylo ani potřeba, našli jsme si svoji, ale o tom až později :-).
Co se dá v Parze vidět? Krásná je procházka po nábřeží, je tam přístav a městská pláž Krioneri, v galerii jsou fotky právě z ní, zbytek pláží jsem zpracovala samostatně. Naproti nábřeží je ostrůvek Panagia (Panny Marie), kde je kostelík, možná je někdy přístupný, tentokrát byl zavřený. Určitě stojí za to vyjít starým městem do kopce na starý hrad, sice budete v tom horkém létě ufunění, zmírníte to zastávkami v obchůdcích, ale výhled stojí za to. Je vidět na jedné straně městečko a na druhé straně menší část města s pláží Valtos. V Parze jsou dva kostely a navštívit můžete i výrobnu olivového oleje i s ukázkami a výkladem. Hlavní atrakcí Pargy jsou ale pláže, taverny, noční život a když máte štěstí, tak i různé oslavy, my jsme tam zažili oslavu letního slunovratu. Jinak tam není nic k další návštěvě, ale můžete využít nabídek několika cestovních kanceláří na výlety do okolí blízkého i vzdálenějšího. V galerii jsou fotky Pargy z celého pobytu, protože do města se chodilo často a tak jsou tam obrázky s různou atmosférou, různým světlem, zkrátka za celých těch 11 dní dohromady.

Pláž Valtos
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Přijeli jsme ve čtrtek 13.6. a stihli jsme prohlídku města, druhý den jsme se vydali na pláž Valtos, největší pláž v Parze. Je napravo od centra města, když stojíme v přístavu a koukáme na moře. My jsme bydleli nad hlavní silnicí a tu jsme použili jako naši příchozí cestu, takže počáteční fotky pocházejí odsud a nejsou špatné, nebývá to zcela obvyklý pohled na tuto pláž. Ale mnohem hezčí je cesta městem, nahoru k hradu a zase dolů okolo spousty taveren, s krásným výhledem na pláž, tuto cestu jsme použili jako zpáteční. Na můj vkus je tahle pláž příliš komerční. Spousta lidí, slunečníků, taveren, ze kterých je slyšet moderní hudba (ne řecká, ale popík), adrenalinové sporty.... nebylo tam špatně, koupání skvělé, krásné fotky jsem pořídila, jak z pláže, tak z přístavu, hrad z písku jsme si postavili... ale tak nějak se mi z toho vytratilo to Řecko. I když... musaku měli na pláži skvělou a za dobrou cenu. Cestou zpět jsme se zastavili v taverně s výhledem na pláž a musím uznat, že to byl dech beroucí výhled, moc se mi to líbilo. Věděla jsem ale, že to je asi poprvé a naposledy, co jsem tam byla, pokud bych nešla znovu fotit, tolik lidí, to nebylo pro mě a to ještě pořádně nezačala sezóna.

Výlet č. 1 - řeka Acheron
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Ještě v pátek večer, když jsem se rozhodla, že si všechny zájezdy zařídím sama (viz nahoře, zkušenosti s delegátkou), jsem si zakoupila všechny zájezdy, které jsem chtěla absolvovat. První byl k řece Acheron a bylo to na poslední chvíli. Řeka Acheron je prý jedním z ramen bájné řeky Styx, ano té, přes kterou převážel Charón duše zemřelých do podsvětí. K řece se dělají dva výlety, vlastně tři, buď se můžete brodit směrem k pramenu řeky, nebo ze stejného stanoviště si najmout raft a plavat po proudu až k moři anebo přijet lodí k ústí řeky a odtud si vzít loďku a plavit se po řece směrem k pramenu. Já zvolila ten první způsob a to, že se budu brodit. Když se podíváte na jakékoli reklamní obrázky, tak se všichni jen brodí s vodou sotva po kolena, tak to jsem si říkala, to by šlo. Byl to můj první výlet v Řecku a že autobus přijel o 3/4 hodiny později, to mě ani nepřekvapilo, byla jsem varována, že přesnost není zrovna výsadou Řeků. Výlet vedl postarší Řek, přijel rozesmátý, řekl: Sorry for delay (Omlouvám se za zpoždění) a šup do autobusu a jelo se.
Začínalo se u vesnice Gliki nebo Glyki, vždycky jsem zmatená, že spoustu slov píšou s oběma i/y, byla jsem vybavená plavkami a botami do vody, to bylo nezbytné. Ještě před vstupem do vody se někdo zeptal, jestli můžeme mít foťák s sebou? Jo, proč ne.... a kolik je tam vody, průvodce ukázal po prsa. Tak jsme se všichni zasmáli, že je to dobrý vtip, on ještě ukazoval, že když tak si poneseme foťák nad hlavou, no a tak jsme vyrazili. Někteří s foťáky, no jasně, že i já, víte, jak ráda fotím. A co navíc, nějak jsem se rozhodla, že když si můžu vzít foťák, že si tedy vezmu i peníze..... na sobě jsem si dokonce nechala i krátké šaty, abych si nespálila záda a šlo se. Voda je opravdu šíleně ledová, teče z hor, tak není divu, přítoky jsou ještě ledovější, ale krásně průzračné, což ta hlavní voda vždy nebyla. A pak to přišlo, asi po půl km brodění jsme se náhle začali propadat hlouběji a hlouběji, řeka se začala zužovat, proud zesílil. Najednou vidím to místo, přes které se s neutopeným foťákem zkrátka nedostanu, bylo potřeba plavat a to velice zdatně, proud byl silný a spoustu lidí odnášel zase nazpět. Tak tam stojím, koukám, v ruce foťák a peníze a říkám si, co s tím? Zeptala jsem se průvodce a on mi tak vesele povídá, polož to tady na skálu..... jak polož to na skálu? Copak mi to nikdo neukradne? Ne.... takhle to tady dělají všichni. Dalších 10 minut jsem bojovala sama se sebou, to nejlepší z Acheronu jsem měla ještě před sebou a pokud tam ten foťák nepoložím, tak to neuvidím. Riskla jsem to, foťák a peníze do dvou igelitek, šup s tím na skálu, přes to jsem přehodila šaty, pomyslela si něco o svém šílenství a šla na to. Další problém, který jsem musela vyřešit jsou moje brýle. Bez nich toho moc nevidím, takže abych je taky odložila na skálu, to by nebylo dobré, ale jak o ně v tom proudu nepřijít? Měla jsem naštěstí klobouk, na kterém jsem měla i mašli na zavázání pod krkem, takže jsem tuhle mašli vzala a provlíkla jsem si ji bočními pacičkami brýlí, uvázala k plavkám, vypadala jsem jak blbeček, ale jinak se to vyřešit nedalo. Tenhle první brod jsem kupodivu přeplavala, i když proud byl hodně silný, další taky, další dva už ne, ale fungovalo to tak, že chlapi ze zájezdu udělali lidský provaz a každého pomalu přetahali a neskončili, dokud jsme nebyli na druhé straně všichni. To bylo úžasné, jelikož tam byli lidi z celého světa, vůbec jsme se neznali, já jsem tam byla sama Češka a přesto všichni byli připraveni všem pomoci. Pokračovali jsme ještě asi 800 metrů, ale protože to bylo opravdu náročné, tak dál se už nikomu nechtělo, i když tam byl opět úsek, kterým se dalo brodit. Nazpátek to šlo už rychle, člověk se nechal nést proudem, ne, že by to bylo nejpříjemnější koupání na světě v té ledové vodě, ale člověk si na to už tak nějak zvykl (nebo spíš trochu omrzl) a tak se to dalo zvládnout. Foťák, peníze i šaty na mě na skále tu hodinu počkaly, já si vydechla, řekla si, asi okolo nešel žádný Čech :-) a šla se s ostatními do restaurace najíst. Z výletu jsem přijela trochu otlučená, není divu, takových kamenů všude, ale spokojená, že jsem to nakonec zvládla a to jak psychicky, tak fyzicky (nejsem žádný sportovec) a že jsem viděla i tu zajímavější část Acheronu, kterou vám bohužel neprostředkuji, ale o kterou bych určitě přišla, kdybych to neriskla.
Tenhle výlet obvykle zahrnoval i návštěvu nedaleké věštírny Nekromanteion, ale byla prý uzavřená. Nevím, jestli jen letos, nebo jestli to náhodou jen neříkali a výlet tam nezrušili, nebylo v mých silách to na místě zjistit, pravda je, že to nenabízela ani jedna CK.

Pláž Lichnos
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Neděle byla odpočinková a tak přišla na řadu další pláž, tentokrát Lichnos. Je vzdálená asi 5 km od Pargy nalevo a jezdí se tam loďkou, která má svůj jízdní řád, takové lodní taxi. Prý se tam dá i dojít olivovými háji přes kopce, zaslechla jsem na pláži, že to i kdosi udělal a pak se trmáceli přes 2 hodiny olivovým lesem ... nejsem žádnej turista a horko bylo jak v pekle, nedovedu si představit, že bych šla pěšky. Loďka to vyřešila ideálně, je to rychlé, příjemná cesta a navíc, jak často se můžu plavit lodí po moři? Ne moc často, takže mi to za těch pár euro tam a zpátky stálo :-) Cestou jsme potkaly dva malé kostelíky na skále, jsou tam úplně všude, prý se stavěly jako poděkování. Jó a mimochodem, málem jsem vypadla z lodi :-) naštěstí by to bylo v přístavu. Já před výjezdem fotila z lodi přístav a moje dvě spolucestující si povídaly a najednou zaznělo, hele, jakej krásnej pavouček tady visí!!!!! Trhla jsem s sebou a v pudu sebezáchovy jsem chtěla prchnout od pavouka co nejdál (mám totiž fóbii), ale kam tak asi prchnete na lodi? Pravda, kousek jsem se vzdálila, spíše poskočila v tom šoku, ještě, že tam nebylo moc lidí, ale loď, potvůrka jedna, se houpe, člověk se musí držet a já se chvíli nedržela, to nešlo, zachytila jsem se na poslední chvíli. Holky na mě koukaly, co se děje, vždyť ten pavouk je přece jen umělohmotnej :-).... jsem je málem zabila :-)
Vyjížděly jsme ráno z Pargy a vracely se na stejné místo, takže její obrázky uvidíte na začátku i na konci galerie. Tato pláž byla v půlce června prázdnější, než Valtos, nevím tedy jak vypadá o prázdninách, ale troufám si tvrdit, že lidí přibude i tady. Slunečníky byly jen uprostřed, po krajích bylo míň lidí, dokonce tam byl i kemp pro stany, což bylo fajn, působilo to tak nějak lidověji. Dál jsme ji prošly celou až dozadu k útesům, kde jsme si zaplavaly. A stala se mi další příhoda, doplavala jsem k nedalekému útesu, vylezla si na něj, byl pěkně ostrej, kamarádka mě vyfotila (nejsem moc vidět, neznala můj foťák a neuměla přiblížit) a najednou jsem si to uvědomila, já mám na očích brýle!!!!! No to je ale průšvih, chtěla jsem z útesu do vody hezky skočit, odrazit se, abych se nebouchla o skálu a takhle, s brýlemi na očích to teda nepůjde, určitě bych je utopila. Pomíjím finanční ztrátu mých multifokálů na míru, přednější bylo brýle zachovat kvůli tomu, abych po zbytek dovolené něco viděla (i když jsem měla náhradní, ale slabší). Inu, začala jsem halekat na kamarádku, že mám na očích brýle, jak by mi mohla na tu dálku pomoci, nevím, ale v šoku dělají lidi věci.... a to už byl druhý toho dne! Nakonec jsem to samozřejmě vyřešila, hodně pomalinku jsem se začala ponořovat a pak, kdy už jsem byla skoro v pozici ležícího střelce, jsem se odpíchla a mírným tempem doplavala na břeh. A abych si Lichnos opravdu užila a nikdy na něj nezapomněla, tak jsem se o skálu na pláži jen tak maličko otřela kolenem, :-) ani to nebolelo, ale už v taverně jsem měla modřinu a druhý den mi pod kůží ta sraženina praskla a krev se rozlila po celém koleni .... no vypadala jsem úchvatně, omlácená jsem byla už z Acheronu, k tomu tahle obrovská modřina, která se nedala přehlédnout, a to jsem se ještě při nastupování do lodě praštila do hlavy :-), v Albánii jsem k tomu přibrala další krvavou sraženinu na palci ..... ještě snad dodám, že jsem se právě na Lichnosu spálila :-) zkrátka jsem si zapomněla vzít šál přes ramena a dekolt (ten to odnesl) a jak jsem vylezla z vody, tak jsem se asi znovu nenamazala.... a bylo to, naštěstí to nebylo úplně fatální, fungovala jsem, holt jsem na sebe vypatlala pár jogurtů, místo abych je snědla a na noc další přípravky na uklidnění pokožky a docela to šlo, za dva dny se to uklidnilo, než jsem jela domů, byla jsem poprvý oloupaná :-). Na pití jsme si přes poledne skočily do taverny na pláži, pohoda a klídek, krásný výhled, co víc si přát. A tuším, že ve 4 hodiny jsem nasedly zpátky na loď a vrátily se do Pargy. Bylo tam hezky, jen na můj vkus se tam nedalo nic moc dělat. Dalo, mohly jsme si zaplatit adrenalinové sporty na moři, to nebylo pro nás, anebo se slunit a plavat (pro mě jen to plavání), ale jinak tam bylo klidno a kromě procházky, focení útesů a moře, tam vlastně další zábava nebyla. Což je v pořádku, jste na pláži, co byste tam tak asi chtěli dělat, že? Ale pro mě, která neposedí a stále ráda něco objevuje, to bylo málo, nicméně, i tak na ni vzpomínám s láskou :-).

Výlet č. 2 - ostrovy Paxos a Antipaxos
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Můj druhý výlet byl na ostrovy Paxos a Antipaxos, jsou hned naproti Parze, zhruba hodinku, hodinku a půl cesty lodí. Výlet je pojímán jako zábavná pirátská plavba, jezdí se dva okruhy, my si vzali ten větší s lodí Captain Hook. Nejdříve se jelo k menšímu ostrovu Antipaxos, kde se nachází nádherně průzračně tyrkysová zátoka s pláží Voutoumi, kotví se přímo v ní a zhruba hodinku si tady můžete zaplavat, šnorchlovat, skákat do vody.... jak je libo. Zajímavé je, že už zdálky byl vidět ten rozdíl mezi barvami jednoho a téhož moře, zblízka se pak nechtělo ani uvěřit, že takhle průzračné moře může být. Pokračovali jsme na Paxos, objížděli jsme ostrov hodně zblízka a tak jsme si mohli prohlédnout zajímavě vytvořenou horninu se spoustou jeskyní, někde to vypadalo, jako kdyby vzal někdo nůž, nakrájel jednotlivé pláty skal a poskládal na sebe. Další zastávka byla v jeskyních boha moří Poseidona, kdo chtěl, mohl do jeskyně doplavat, bylo to trošku strašidelné, jeskyně je velká, všechno se tam ozývá, dalo se proplavat i do vedlejší, shora otevřené jeskyně. Někde nablízku by měla být i jeskyně jeho milenky Antitrite, nevím, jestli to nebyla právě ta otevřená hned vedle, ale spíš ne, všude se píše nedaleko a tahle je vlastně spojená s tou velkou jeskyní, nikde nemůžu najít přesné umístění. Zaplavali jsme si a jelikož jsme kotvili kousek dál, než je první obrázek jeskyně z lodi, to totiž loď najela co nejblíž do jeskyně, tak to byl docela pěkný kousek na plavání. Byla jsem samozřejmě v obou jeskyních :-), takže jsem měla co dělat, abych to všechno stihla obeplavat a stačily mi síly. A pak už hurá do hlavního města Paxosu - Gaios. Říkají, že se zde natáčel i film Modrá laguna s Brooke Shields a Christopherem Atkinsem, ale na oficiálních stránkách se uvádí jiné oblasti, Fiji, Malta, Vanuatu.

Paxos - hl. město Gaios (stále výlet č. 2)
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Poslední zastávkou na ostrově Paxos bylo hlavní město Gaios. Ostrov je to malý, cca 11 x 5 km, proto v Gaiosu žije asi jen 500 stálých obyvatel, kteří si živí turistikou a výrobou olivového oleje, olivovníků je plný ostrov. Ostrov je prý také ideální na pěší výlety, my měli čas jen na návštěvu městečka. V uličkách je spousta malých krámečků s originální keramikou a jinými rukodělnými výrobky, hodně taveren, v jedné z nich jsme poobědvali. Víc se toho v městečku snad ani vidět nedá, opravdu není velké. Zpáteční cesta utekla rychleji, protože jsme už nikde nestavěli a jako správný reklamní tah byl náš návrat do přístavu. Za zvuků chytlavé hudby, která řvala na celé kolo, jsme nejdříve objeli pláž Valtos, pak pláž Golfo beach, a okolo hlavní městské pláže Krioneri za stálého houkání jsme zakotvili. Zkrátka o nás museli vědět všichni na všech plážích, aby si řekli, hele, to je asi bezva výlet, když se tam lidi tak baví, zítra taky pojedeme :-).

Výlet č. 3 - Zagoria
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Oblast Zagoria nebo také Zagohoria se nachází v pohoří Pindus v oblasti Epirus. Tato oblast je typická svými kamennými domy na úbočích hor, kamennými, klenutými mosty ze 17. a 18. století, a stále ještě divokou přírodou a známou soutěskou Vikos. Původních, kamenných vesniček je zde 44-46 (různé zdroje), nejznámější je Monodendri a Metsovo. Vesnice leží v nedostupném terénu, často se tam skrývali vojáci, kteří tam pak stavěli domy a zakládali rodiny. Jednotlivé vesnice si z kopce na kopec dávaly signály, když byly v nebezpečí, a aby se dalo z jedné do druhé chodit, vystavěli přes řeky a říčky kamenné mosty. Region, stejně jako jiné části Řecka, byl dlouhou dobu pod tureckou nadvládou, v průběhu Občanské války v letech 1946-49 se téměř vylidnil. Od 80. let minulého století se stát o tuto oblast stará a snaží se udržet tradiční charakter vesnic, které jsou velkým turistickým lákadlem. První most na fotce se jmenuje Noutsos nebo také Kokoris, první jméno nese po muži, který jeho stavbu financoval a druhé po muži, který se výrazně podílel na jeho opravách. Tříobloukový most je jeden z mála, který má víc oblouků než 1 a jmenuje se Kalogeriko nebo Plakidas. A opět ze stejného důvodu, první financoval jeho přestavbu z dřevěného na kamenný a druhý ho pak opravoval. Na začátku června byla ještě voda v říčkách pod mosty, ale postupně ubývala a až do jara je koryto vyschlé.

Zagoria - soutěska Vikos (stále výlet č. 3)
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Soutěska Vikos je hluboká 900 metrů, nejvyšší bod je 2497 m. n.m., jednotlivé stěny jsou od sebe vzdálené pouhých 1100 metrů. Soutěska je druhou nejhlubší soutěskou na světě, hned po Grand Canyon (lépe řečeno, je první nejhlubší na světě v porovnání k jeho šířce). Do soutěsky jde nahlédnout ze dvou stran, z vyhlídky a ochozu (nedaleko staví autobus) a další možností je dojít z vesnice Monodendri ke kostelíku Agia Paraskevi. V kostelíku přebývá pouze 1 mnich, je prý mladý, pohledný, ale velice plachý, takže se vám ho povede zahlédnout jen zřídka. Za kostelíkem je další přístupný ochoz a zase jiný pohled na soutěsku, protože má několik ramen. Vyfotila jsem nejen soutěsku, ale i chodník, po kterém se po celou dobu jde, kdo nemáte rádi hloubky, nechoďte tam. Chodník je velice nepravidelný, různě široký, od 50 cm do 2 metrů, zábradlí žádné, je to jen o míře odvahy, disciplinovanosti a pozornosti, stále jsem koukala pod nohy, kam šlapu a když jsem chtěla fotit, zastavila jsem na širším prostranství, vyfotila a teprve pak jsem pokračovala, kochání se přírodou s foťákem v ruce v této chvíli nebylo zrovna vhodné..... :-). U obou chodníků jsem došla skoro až na konec, byť ve mně byla občas malá dušička a stále jsem si říkala, koukej na cestu, koukej na cestu, šlápneš špatně jen jednou :-), byla jsem opatrná, přežila jsem.
Další fotky jsou města Ioannina, což je hlavní město regionu Epirus. Je situováno u velkého jezera Pamvotis, my jsme se tam zastavili asi na hodinku, navštívili jsme památník významného vůdce - albánského Ali Pashy Tepelenského, který tomuto regionu vládl v letech 1789 - 1822 a má tam i hrobku. Ioannina má i svoji univerzitu, dvě mešity, synagogu, několik muzeí a galerií.

Výlet č. 4 - Meteora
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Meteora - znamená to něco jako "zavěšený ve vzduchu nebo uprostřed nebe, jsou to úchvatné ortodoxní kláštery na skalních vrcholcích, kde žili asketickým životem mnichové a dnes jsou zapsané na seznamu UNESCO. V provozu je jich 6 z původních 24, my jsme navštívili dva, největší Svatý klášter velké Meteory, nenašla jsem přesný český překlad, takže to možná bude líp znít anglicky - The Holy Monastery of the Great Meteoro, a Klášter Svatého Štěpána - Holy Monastery of Saint Stephen. První kláštery vznikly již před 600 lety a jejich stavba byla velice náročná, jediný přístroj byla kladka, jinak všechno ručně a lešení se po postavení kláštera strhlo. Nyní jsou udělané kamenné cesty ke klášterům, protože je tam čilý turistický ruch. Vstoupit do kláštera můžete jen za podmínky, že jste správně oblečeni, ženy musí mít sukně pod kolena a muži dlouhé kalhoty. Když zapomenete, vše se tam dá půjčit. Fotit se dalo téměř všechno, jen hlavní kaple, která byla bohatě vymalovaná a vyzdobená, ta se nikde vyfotit nesměla, ani jsem to nepokoušela, bylo tam hodně lidí a hlídalo se to. Ale o obrázky vás nepřipravím, našla jsem něco na internetu a stojí to za to, nebyl kousek zdi, který by nebyl vyzdobený, hlavní motiv je zobrazení svatých.
Poobědvat jsme jeli do městečka pod skalami Kalampaka, do takové velké vývařovny pro turisty a bylo to první místo, kde jsme mohli házet toaletní papír do záchodu, asi jsem ještě nepsala, že se jinak hází do odpadkového koše, párkrát jsem se spletla :-) Ale protože já měla hlad už po návštěvě prvního kláštera, tak jsem pojedla nahoře, dole jsem si koupila jen pití a oznámila jsem slečně delegátce, že kousek dál vidím kostel, že bych si k němu ráda došla a vyfotila ho. Dívala se na mě trochu divně, lidi asi obvykle vystoupí a jdou se najíst, jen já chtěla jít někam do města (tak nejen já, našla jsem na netu pána, který po večeři taky neodolal a došel si tam pro foto). Opravdu to nebylo daleko, ale přesto o mě projevila strach, aby se mi nic nestalo, tak jsem jí slíbila, že opravdu půjdu jen ke kostelu a zpátky, což jsem dodržela. Zajímavé je, že tenhle kostel je nový, už si nepamatuji rok výstavby, ale byl tak 10 let starý. Na cestě zpět jsme se ještě zastavili v Zagorii v Metsovu, v jednom z těch kamenných a dřevěných městeček na úpatí hor, je známé výrobou sýrů a uměleckých předmětů, nebyl tam momentálně ale žádný trh, kde bysme to mohli vidět.

Výlet č. 5 - Corfu
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Řecký ostrov v Jónském moři, severozápadně od Pargy, přímo naproti je Albánie. Jednalo se o lodní výlet do hlavního města Kerkyry, cesta trvala zhruba 2,5 hodiny, takže jsme se museli nějak zabavit, já fotila moře a točila krátká videa. Program nebyl stanovený, takže každý šel, kam chtěl, v této první části představím pouze město, kam jsme zamířili všichni. Ve městě žije okolo 35.000 obyvatel, je zde několik muzeí, staré město je postavené v benátském stylu, je zde spousta úzkých uliček i širokých promenád, parků, soch i památníků, nad starým přístavem se tyčí pevnost Frourio. Město je čisté, udržované, ale některé staré části na mě působily dost omšele a trochu neuspořádaně. Ale jinak je to prý nejzelenější řecký ostrov se spoustou olivovníků a s trpasličími pomeranči, ze kterých se dělá marmeláda a tradiční alkoholický likér stejného jména - Kumquat. Protože to nebyl dlouhý výlet, měli jsme tam jen pár hodin, vyjeli jsme pouze za město do Achillionu (to bude další reportáž), zpět do města na oběd a pak jsme se ještě trochu se poprocházeli uličkami. Tam jsme se rozdělily, děvčata chtěla jít do města, já už ne, tak jsem se procházela po parcích blízko moře a najednou jsem se ztratila :-). Nebo alespoň jsem si to myslela. Šla jsem správným směrem, přede mnou se otevřelo moře s malým přístavem a naše loď nikde :-( trochu jsem zpanikařila, zase jsem se vrátila, ale to bych šla směrem do města, tak když jsem se trochu uklidnila, řekla jsem si, uvažuj logicky, potřebuješ najít loď, tak se vrať k moři, ve městě ji nenajdeš :-). Samozřejmě, že stačilo jít tím směrem, jen se hned napoprvé objevil malý přístav a teprve za další zatáčkou ten větší, kde kotvila naše loď. To byla úleva, zvlášť když jsem mezitím psala zuřivé smsky holkám, že jsem ztracená a ať si mě u té velké brány vyzvednou a ono nic. Už jsem se našla, napsala jsem holkám a ony si to přečetly až na lodi..... :-) no.... není nad moderní technologie a dobrý kámošky, že?

Zámek císařovny Sissi - Achillion
Krásný, letní zámek rakouské císařovny Sissi, asi 10 km od hl. města Kerkyry. Původně jsme si chtěly vzít taxík, připadalo nám, že by to mělo být únosné, ale byl moc drahý (tam a zpět za 50 euro), a tak jsme se rozhodly (3 ženský), že pojedeme autobusem. To zas byla akce, kde ho najdeme, to jsme nevěděly, zkrátka jsme šly městem a když jsme viděly nějaký autobus, tak jsme vystopovaly zastávku, prohlídly jízdní řády a nakonec jsme autobus opravdu našly, je to číslo 10, za 2 eura tam a za 2 eura zpátky, to je rozdíl, co? Takže jsme se projely s místními lidmi celým městem i okrajovými částmi, okolo letiště a asi za 20 minut jsme byly na místě. Zámek byl dán do provozu v roce 1891, je postaven v neoklacisistním slohu, jeho název je odvozen od antického hrdiny Achillea, je bohatě vyzdoben malbami a všude je spousta soch, protože Sissi byla milovnicí starořecké antické kultury, proto veškerá inspirace pochází z tohoto období. Uvnitř jsou přístupná 2 patra, ložnice, modlitebna, jídelna, přijímací místnost či kuřácký salónek, vše krásně udržované. Okolo zámku jsou rozsáhlé zahrady z nichž je nádherný výhled na moře, opět jsou plné soch antických bohů, filozofů a básníků. Nazpět jsme nastupovaly na stejné zastávce, na které se vystupovalo a jelo se nazpět zase jinou cestou. Nevěřila jsem, že se nám to samotným podaří, ale tak nějak jsem děvčatům věřila, šly do toho strašně odhodlaně, vůbec si nepřipouštěly nějaký problém, no a nakonec se to vyplatilo, alespoň jsme viděly něco zajímavého. Kdybychom zůstaly celou dobu ve městě, tak bych se tam asi trochu nudila nebo jen tak procházela uličky, anebo seděla v nějaké taverně nebo restauraci.

Výlet č. 6 - Albánie
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
V rámci své dovolené v Řecku jsem měla možnost vyrazit i na výlet do Albánie, je to asi hodina cesty autobusem. Hned, jak jsme přejeli hranice (nutné s pasem), tak jsme věděli, že jsme v Albánii :-) je mi to líto, ale je to tak, půl metru za hranicí se válely vraky aut a začínal nepořádek. Dopoledne jsme navštívili Národní park Butrint, kde se nachází Butrintský les s archeologickými vykopávkami starými i 2500 let. Nebylo to špatné, pokud máte rádi historii, já tuhle starou, antickou zas až tak moc nemusím, ale průvodce o tom moc hezky mluvil, areál je poměrně velký, takže jsme tam strávili nějakou tu hodinku, prošli jsme to dokonale, je to hezky udržované, takže mi to vlastně ani moc nevadilo, odhalené mozaiky byly asi to jediné, co se mi tam opravdu líbilo. Později jsem pochopila, proč jsme jeli zrovna sem, ono tady na té straně Albánie nic zajímavějšího není. A doplnila bych to slovy mojí kolegyně, která má Řecko moc ráda a na rozdíl ode mě zná i historii, tak ta prohlásila..... no, jestli tam byly vykopávky, tak to bylo stejně z řeckého období a měla pravdu, v té době tuhle část země obývali Řekové, přesněji Trojané. Celý objekt je zapsán na listu UNESCO.

Pak jsme přejeli do města Saranda (v překladu čtyřicet), kde jsme poobědvali, já osobně jsem se i vykoupala na městské pláži a trochu jsme se prošli po promenádě, ono se tam víc ani dělat nedalo. Hned naproti jsme koukali na ostrov Korfu, byl vzdálený pouhých 25 km, takže opravdu blízko. Město bylo hodně rozestavěné, netuším pro koho, takových velkých budov tam bylo, jestli to budou hotely nebo byty..... těžko říct. Ale vcelku bylo čisté, což už se nedalo říct o pláži a o moři, bohužel, bylo tam dost odpadků a moře bylo taky špinavější. To se vůbec nedalo srovnat s Pargou, kde každé ráno naběhla skupina lidí a všechny pláže uklidila...... jo.... a v moři jsem se o něco praštila do nohy, do palce a od té doby tam mám takovou malou, krvavou sraženinu, jsem už měsíc doma, ale sraženina je stále na svém místě, doufám, že to je jenom sraženina :-) (ano, byla) ........ A těch rozestavěných a opuštěných domů bylo cestou docela dost, prý je to proto, že některé byly postaveny ilegálně nebo zkrátka došly peníze, tak se nepokračovalo. Takže, jak jsem pochopila, nějak moc se s tím neperou, nejde to, tak to nejde, opustí to, ani to nezdemolují, zkrátka to nechají svému osudu..... velice často se tady žije jen v jednom, dokončeném patře a to další, je jedno, jestli je dole nebo nahoře, viděla jsem obojí, to nechají prázdné. Hmmmm.... zvláštní, ale proč mě to nijak nepřekvapuje :-) Závěrem: asi bych tam jinak nejela, ale bylo to blízko a byla jsem zvědavá a věděla jsem, že sama o sobě bych do Albánie nikdy nejela, takže jsem jen využila příležitost. Jinak si ale tuto část Albánie klidně můžete nechat ujít, o nic nepřijdete a ještě ušetříte 50 euro. Tímto ale neodrazuji od Albánie jako takové, prý jsou tam krásné pláže a nádherná příroda, ale asi jinde, než jsem byla já, nevadí, byla to taky zkušenost a ochutnala jsem albánské pivo. :-) :-) Cestou zpět jsme jeli přes další významné řecké město - Igoumenitsa, je to velmi významný přístav regionu Epirus, tam už jsme ale nestavěli.

Pláž Piso Krioneri neboli Golfo beach
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
S plážemi v Parze jsem měla trochu problém, myslím tím pojmenování, než jsem to pochopila správně. Už jsem vám představila Valtos a Lichnos, ty jsou zcela jasné, pak tady máme městskou pláž, tam jsem si myslela, že se jmenuje Piso Krioneri, ale ona se jmenuje jen Krioneri. A Piso Krioneri je pláž hned vedle a říká se jí také Golfo beach, pravděpodobně podle Golfo beach restaurace, Piso Krioneri je ulice, která je hned vedle téhle pláže. Dostanete se tam tak, že projdete okolo městské pláže a za dalších asi 500 metrů napravo je hotel Achilleas, kterým se dá bez problémů projít na pláž, tedy pokud jdete z centra města, taky můžete bydlet v této části města, pak jen sejdete z kopečku dolů :-). A teď už k pláži jako takové. Je mnohem hezčí, než ta městská, písčitá, trochu menší, uzavřená mezi skalami a plná lidí :-) není divu, je to stále ve městě, žádné velké chození.... Pláž je opravdu malá, adrenalinové sporty tu nenajdete, dá se tu jen slunit a plavat, ale hlavně proto lidi na pláž chodí. Samozřejmě ani tady nechybí taverny a když vystoupáte po schodech nahoru na kopec nad pláží, najdete tam úžasně jednoduchý a pohodový bar ATRIUM BAR, je to opravdu jen jeden domeček, ve kterém si můžete objednat pití a něco malého k jídlu, vysloveně se tu nevaří, takže nečekejte musaku. Ale ono to vůbec nevadí, v tom horku se stejně nechce moc jíst, my tam chodily hlavně na pití, točí tam Mythos. Hraje tam velmi příjemná hudba, kdo znáte Sade, tak v tom stylu, neruší, naopak, hezky ukolíbovává a nám se odtud kolikrát ani nechtělo, vždy jsme tam byly alespoň 2 hodiny přes poledne, mimo jiné i proto, že tam byl stín, spodní část je pod stromy, na horní jsou slunečníky, ale tam jsem lidi nikdy neviděla, až bude sezóna v plném proudu, budou určitě sedět i tam. A co teprve ten výhled na všechny strany, krása. Rozhodně to byla naše nejoblíbenější pláž v Parze.

Taverna O Thomas
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
V Parze je taveren opravdu hodně, stačí projít po promenádě u pláže a je jedna namačkaná těsně vedle druhé. Je příjemné sedět v taverně a koukat na moře a zapadající slunce, ale..... má to jedno ale. Ty taverny v centru více nahání lidi, aby šli dovnitř, no a to já nemám ráda. Dvakrát jsme byli ve stejné na pláži, moc příjemná slečna i číšník, hned se ptají, odkud jste, jak řeknete destinaci, tak vám předvedou, jak hezky umí říct dobrý večer a pivo :-) což je hodně sympatické, ale je to trochu na efekt. Nedivím se tomu, v zimě určitě nemají všechny otevřeno, anebo mají, ale tržba nebude asi nic moc, takže si musí přes léto vydělat. A že jsou tam od rána do večera ti samí lidé, pravděpodobně celou turistickou sezónu, to je fakt a vůbec jim to nezávidím, být na nohou od rána do noci, to musí být náročné. Jak už víte, já jsem jezdila často na zájezdy a přijela jsem vždycky žíznivá, někdy i hladová, autobus měl zastávku mimo centrum a tam, přímo u zastávky byly taverny taky. Byly dvě a ta jedna se stala naší oblíbenou. Byla to taverna O Thomas, která patří rodině Markou, ano, sice jsme na moře vůbec neviděli, ale to nám vůbec nevadilo, protože tady byla pohoda a nezdála se nám hraná, hrála tam řecká hudba, ceny byly o trošku nižší, než na frekventované promenádě, personál moc příjemný, jídlo výborné.... no a tak se stalo, že jsme tam zacházeli každý den a dokonce jsme si tam objednali i oslavu narozenin, mých a kamaráda Tomáše. Nechali jsme si připravit hostinu s mořskými plody (mečoun, sardinky, sépie, krevety, osmažená filátka), všichni nám přišli popřát, i láhev vína jako dárek jsme dostali... velice příjemně nám tam bylo. Já jsem byla většinou první, která šla přímo od autobusu do taverny, dala si pivko, stačilo už ukázat jen palec nahoru :-) a pivo bylo na stole :-) a protože jsem někdy čekala i trochu dýl na zbytek kamarádů, tak jsem měla možnost si popovídat jak s personálem, tak se štamgasty, víte jak je to prima, sedět se starým Řekem u jejich stolu a klábosit? Většinou o cestování, odkud jsem přijela, jak se mi tam líbilo, taky jsem se dozvěděla, že kdybych chtěla, tak do Zagorie mě zaveze úplně jinam, než jezdí turisti... to je dobrý vědět, příště se člověk může poptat a zažít něco úplně jiného. Anebo jsem tam sedávala sama u stolu, háčkovala si, nikomu to tam nevadilo a když jsem měla dva dny žaludeční problém, uvařili mi extra dietní jídlo, které nebylo v nabídce, tatínek Manoli Markou se přišel zeptat, jestli je to v pořádku, jestli mi chutná, zkrátka se o svoje návštěvníky starali, i když to taky musí dělat z obchodního hlediska, tady mi to přišlo takový normální, lidský, nebyli vlezlí, nikoho nenaháněli, proto nám tam bylo tak dobře. Takže pár fotek... nejen nás, ale i číšníků :-) Antonia a Dimitrise Markou.

Oslava slunovratu v Parze
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
21. června (přibližně, může být i o den dříve nebo později) je letní slunovrat a v Parze jsme zažili jeho oslavu. Pravděpodobně se slaví vždy v neděli, takže nejbližší neděle byla 23. 6. a už od rána jsme se pídili po tom, kdy ta sláva vlastně začne. Na promenádě visel jakýsi papír, kde se říkalo, že v půl desáté. Mělo by to logiku, mělo se skákat přes ohně a na to je potřebná noc, aby to mělo tu správnou atmosféru. Ale někdo zase říkal, že doprovodný program bude už od 8..... tak se zeptám u zdroje, řekla jsem si :-) a odpoledne v taverně jsem vznesla dotaz. Dneska jsou slavnosti, kdy přesně ten program začíná? Odpověď - večer :-). Hmmmm, ale to já vím, že večer, ale kdy? Nechceme o to přijít a nechceme tam strávit spoustu času čekáním, bude tam určitě hodně lidí. Číšník Antonio se odebral na poradu s panem Markou, po chvíli se vrátil a říká - začíná to večer :-) :-) :-) ..... ano, přesný čas a Řekové, to nějak nejde dohromady, ale určitě tu slavnost nikdo z nich nezmeškal. V kolik se nakonec začínalo? Zhruba v 21,15 se na pódiu začaly střídat pěvecké soubory, zpívaly, tancovaly, program trval asi hodinu a půl. Co mě zaujalo, byla hudba, která se na začátku hrála. Klasickou řeckou hudbu znám, ale tady zazněl i saxofon, bylo to jakoby modernější, později už zněla i ta klasika a tančilo celé nábřeží, jasně, hlavně turisté se brali do kola. Na konci oslavy se zapálily pytle s čímsi, to jsem neidentifikovala, a lidi přes ně skákali, hlavně chlapi ze souboru, ale bylo tam i hodně dětí, větších, to mě překvapilo. Dál už jsme nezůstávali, byla tam hlava na hlavě, bary nacpaný k prasknutí, i dostat se tím davem z náměstí úzkými uličkami ven, to byla docela dřina, ztratili jsme se sobě navzájem hned za první zatáčkou :-), ale cesta k nám vedla jen jedna, takže u kostela jsme se zase našli. Bylo tam tolik lidí, že se mi ani nechtělo fotit, natočila jsem pár krátkých videí s vystoupením skupin, skákání přes oheň a jelikož se v noci, v davu, kdy do vás neustále někdo strká, opravdu špatně fotí, tak dávám pár lepších fotek, zbytek se mi docela rozmazal a s bleskem to nebylo ono. Jo a byl zrovna úplněk, tak ho tam mám taky, byť rozmazaný.

Závěrem: v Parze se mi moc líbilo, jela bych tam hned zpátky, ale na druhou stranu přemýšlím, co bych tam vlastně dělala? Všechny výlety jsem absolvovala, celé dny na pláži si nedovedu představit, nejsem opalovací typ a být pořád v nějaké taverně, byť se sebemilejší obsluhou, to asi taky není ono. A chodit stále po městě a fotit okolo dokola? To bych si dovedla představit ještě tak na 3 dny, doma mě napadlo ještě hodně míst, které jsem dobře nebo vůbec nevyfotila.... ale na celou další dovolenou tam pojedu až za pár let, až mi ta vzpomínka trochu vyprchá. Ale pokud si přečtete moji reportáž a uznáte, že to je ta správná dovolená pro vás, jeďte a užijte si ji, bylo tam opravdu nádherně.




Velká cena Formule 1 Monza, Itálie - 5. 9. - 8. 9. 2013

Se zpožděním dávám zářijový výlet, nějak nestíhám. :-( :-( Formuli jsem synovi slibovala dlouho a tak jsme letos konečně vyrazili. Opět s cestovkou Monatour z Kolína, jsou spolehliví, takže s nimi rádi jezdíme.
Cesta začala ve čtvrtek večer nočním přejezdem do Itálie, ráno jsme přijeli nejdříve do Milána, aby měl výlet i jakýsi kulturní program. Pak hned do Monzy na tréninky, odpoledne přesun na ubytování, což bylo docela daleko, asi 80 km a chytli jsme páteční dopravní špičku, no.... jeli jsme to přes hodinu a půl, ještě, že je v autobusu televize :-). Bydleli jsme v hotelu v San Pellegrinu, takže večer následovala procházka po městečku, sice večerní, ale pro předtavu, jak vypadá San Pellegrino to stačilo. Druhý den jsme byli na okruhu, jela se kvalifikace a po ní byla návštěva výrobny vína, pak opět ubytování a ráno velké balení, jelikož po hlavním závodě se jelo domů. Byl to prima výlet, podrobněji u jednotlivých kategorií. Jo a jedna zajímavost, domluvili jsme se španělsky! Takže investice do mého španělského vzdělávání snad není marná :-).

Milán (italsky Milano)
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Před návštěvou Monzy jsme absolvovali krátký výlet po Miláně, sice byl krátký, ale stačil. Proč? Protože Miláno je průmyslové město a jako takové není moc hezké. Za zhlédnutí stojí snad jen jeho historické jádro, je velice malé, v podstatě náměstí, pár ulic, které k němu vedou a hlavní ulice k pevnosti s parkem. Tam jsme také zaparkovali a z pevnosti Sforzesco po Via Dante jsme se dostali k náměstí Piazza Duomo, kde stojí katedrála Narození Panny Marie Duomo di Milano. Je obrovská, čtvrtá největší na světě, začala se stavět v roce 1386 a definitivně byla dokončena v roce 1965. Uvnitř jsme nefotili, dalo se to zaplatit, ale nějak to nebylo potřeba, trochu mě její vybavení zklamalo. Zvenčí je nádherně zdobená, obsahuje přes 2 tisíce soch, ale uvnitř byla mnohem jednodušší, krásná, ale ne tak nazdobená, jako jiné katedrály. Naproti je slavná pasáž Vittorio Emanuelle II, kde najdete nejvyhlášenější módní značky (Prada, Vuitton), jak by ne, vždyť Milán je město módy. Ten jednoduchý dům na dalším náměstí, to je slavná opera La Scala, opět překvápko, čekala jsem honosnou a zdobenou historickou budovu, ale naopak má velice střízlivý exteriér, zkrátka je slavná kvůli umělcům a ne kvůli architektuře. Zbytek města je zastavěný činžovními domy, popř. paneláky, byť jiného stylu, ale vedou tam obytné a většinou vyšší domy, vilky nebo malé rodinné domy jsme tam nikde nezahlédli. Samozřejmě je tam hodně administrativních budov, nákupních center, technických zařízení..... no jak jsem psala, nic moc krásného jsem na tom neshledávala. Ale být v Itálii a nedat si jejich zmrzlinu, to bylo nemyslitelné, no a dali jsme si takové ty zvláštnější druhy, co nedělá každá cukrárna, i když věřím, že bych je koupila i u nás, jenže u nás chodím maximálně na vanilkovou :-). Tak tady jsem si dala skořicovou a tiramisu, syn si dal ovocné - mango a meloun. Na předposlední fotce je stadion, který je zajímavý tím, že má vlastně dvě jména: San Siro - to v případě, že tam hraje AC Milan a Giuseppe Meazza, to když tam hraje Internazionale Milano.

Velká cena Itálie Formule 1 v Monze
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Oficiální stránky okruhu v Monze
Na Velké ceně Itálie ve Formuli 1 v Monze jsme byli poprvé. Na formuli vůbec a vidět to na vlastní oči je fajn, ale... že já musím mít vždycky nějaké ale :-). První, na co jsme ale byli připraveni byl hrozný kravál, takže se bez špuntů do uší nebo bez sluchátek neobejdete, zvlášť, když tam trávíte celý den. Viděli jsme i dvě havárky, nic vážného, ale když je to přímo před vašima očima, tak se v člověku zvedne adrenalin. Neměli jsme koupené lístky na tribunu, po téhle zkušenosti si ani nedovedu představit, že bych na tribuně, na jednom místě vydržela 7 hodin v kuse. Takže jsme chvíli byli na volné tribuně, dost dlouhou chvíli v zatáčce Parabolica, pak u začátku závodu a nakonec jsme závodiště obešli a dostali se i ke staré závodní dráze, to je ta nakloněná betonová silnice. Samozřejmě, že z tribuny, zvlášť u startu, kde je takové esíčko, toho vidíte víc a zajímavější věci, ale cenově už se to pohybuje někde jinde, nám muselo zkrátka stačit toto. A že stačilo svědčí synovo prohlášení (jela jsem kvůli němu, protože je velký fanda), že sice Formule naživo byla super, ale že mu to jednou asi stačilo. Ono když se v závodě neděje nic dramatického, tak v ten hlavní den, po předešlých dvou dnech na okruhu (závody slabších tříd, tréninky, kvalifikace), už vám čtvrtý závod v řadě, kdy to jen okolo vás prosviští šílenou rychlostí, přestane bavit. Stále stejné obrázky. Snad nejzajímavější byly právě ty havárky a jejich odstraňování, pak úklid trati před hlavním závodem, to jsou ti chlápci s košťaty :-), k inspekci nastoupení komisaři před začátkem závodu a projížďka všech jezdců F1 na takovém luxusně upraveném náklaďáku, mám pouze na videu. Pro mě tam byla jediná výzva a to, jestli dokážu formuli vyfotit. Prvních x snímků bylo bez aut :-), samozřejmě, neuměla jsem to, ale pak už jsem se to naučila, takže i autíčka na dráze jsem byla schopná zachytit. Nijak zvlášť krásně, ale to se s mým amatérským foťákem snad ani nedá očekávat. V průběhu hlavního závodu F1 jsme se přesunuli blíže ke vchodu a tak jsme viděli i vyhlášení vítězů, trochu dál to bylo, asi 80 metrů, ale já jsem to natáčela a syn měl dalekohled, takže jsme to hlavní viděli a byl to asi jediný okamžik, kdy jsem cítila, že mě to trochu dojalo. Ano, bylo to lidmi okolo nás, ten nadšený dav ve vás nějaké ty emoce vyvolá, zkrátka se necháte strhnout. Po skončení závodu se po trati můžete projít, projet na kole, já se vrátila jen pro pár fotek a ejhle, fanoušci na prázdné tribuně nechali nějaké vlajky, je vám jasné, že jsme jeli domů s vlajkou na tyči :-) :-). Takže..... zajímavá zkušenost, ale pro mě taky asi první a poslední, přece jen to chce více nadšení, než jsem měla já. A kdo to vyhrál: Sebastian Vettel, druhý byl Fernando Alonso a třetí Mark Webber.

San Pellegrino
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
San Pellegrino je malé městečko na úpatí lombardských Alp, byli jsme tady ubytovaní v hotelu Riposo, je to asi 80 km od Monzy. Vesničky v horách jsou vcelku malebné, hlavně na první pohled a zdálky, každá má kostel se zvonem, jehož soukolí je, na rozdíl od českých zvonic, odhalené. Na vrcholu zvonice je velice často místo kříže socha, to jsem také ještě nepotkala. Trochu překvapující je, že tam není moc malých rodinných domků, které bych v horské vesnici čekala, ale spíše takové 2-4 patrové činžáky. A co na ten druhý pohled je zvláštní? Je to tam taky samá továrna, což zcela kazí dojem z jinak krásné horské přírody. San Pellegrino je známé svojí pramenitou, horskou vodou, kterou vyváží do celého světa, nevím, jestli ty cisterny naproti hotelu byly plné právě téhle vody nebo něčeho jiného, v každém případě, celý ten technický komplex hned na začátku městečka se tam vůbec nehodil. Ta továrna uprostřed je výrobna vína, kde jsme absolvovali exkurzi, ochutnávku a nákup italského vína, bylo dobré :-). Poslední noční snímky jsou z Pellegrina, přece jen se tam najde i starší, historická část a ti tři pánové, to je večerní pohodička u hotelu, delegát Jirka a páni řidiči Láďa a Láďa :-).




Katalánsko, Španělsko - 21. 9. - 30. 9. 2012

Zajímavé je, že do Španělska jsem se nikdy vysloveně netoužila podívat, ale za to, že jsme tam nakonec přece jen jeli, může moje studium španělštiny. A když už člověk studuje nějaký jazyk, tak by měl tu zemi i navštívit a něco zajímavého se o ní dozvědět. Jela jsem se synem, který se španělsky učí taky a řekli jsme si, že i přesto, že naše španělština je zatím jen taková začátečnická, že se ji pokusíme používat co nejvíc a uvidíme, jestli se domluvíme. Domluvili, to bylo příjemné překvápko :-), takže jsme se trochu i pocvičili.
Zájezd jsme absolvovali autobusem, trochu dlouhá cesta, ale dalo se to zvládnout. Byl to poznávací zájezd a viděli jsme toho opravdu hodně, nevynechali jsme ani jeden výlet, proto jsme tam přece jeli, že? Takže stručně, vyjížděli jsme v pátek, samozřejmě přes noc, ráno jsme byli na místě. Ubytovali jsme se v Pineda de Mar v hotelu, celý den jsme měli volno, takže na chvíli k moři a trochu prozkoumat okolí. Od neděle až do dalšího pátku už jsme jezdili každý den na výlety, které popíšu níže. Zpět v sobotu, v neděli v poledne jsme byli v Praze. Hodně jsem fotila, skoro 7 tisíc snímků jsem přivezla a proto to tak dlouho trvalo, než jsem je zpracovala do galerií. Ale už je hotovo, takže tady jsou moje reportáže a poznatky.

Architektura: Architektura Barcelony a menších měst je samozřejmě odlišná, nedá se to srovnávat. Barcelona je velkoměsto se spoustou krásných a velkých budov, podobných těm v Praze nebo v Paříži, pokud jsou ze stejné doby. Je tady i moderní architektura, kontroverzní budova Torre Agbar, které přezdívají.... no ani se neptejte jak :-), ale v noci bývá krásně osvícená. Anebo hotel W ve tvaru plachetnice. A samozřejmě Antonio Gaudí, jedinečný, nezařaditelný, nenapodobitelný, zvláštní, šokující.....
Čistota měst: Barcelona se mi zdála čistá, městečka taky, nic, co by mě upoutalo, nějaký velký nepořádek tam nebyl....
Jazyk: Španělsko je otevřená země, plná přátelských lidí, asi za to může i krize, to víte, na turisty musí být milí, přinášejí peníze, ale já si myslím, že jsou takoví pořád. My ale byli v Katalánsku a to je část země, která má svůj vlastní jazyk a poslední dobou se mluví o snahách o její nezávislost. Tak jsem byla zvědavá, jestli s námi budou chtít vůbec mluvit španělsky. Tak vás můžu ujistit, že ano, mluvili bez problémů, snažili se nám rozumět, když mi došla slova a viděli, že nerozumím, tak spustili anglicky nebo německy, alespoň na hlavních turistických místech, tam to bylo automatické. A v hotelu? Kromě španělštiny a angličtiny uměla obsluha základy ruštiny, němčiny a dokonce i češtiny, takže to bylo fajn, domluvil se i ten, kdo jazyky neovládá. Po týdnu mluvení španělsky jsme zažili docela překvapivou historku v Barceloně na La Ramble. Kupovali jsme poslední suvenýry a prodavač slyšel španělštinu, ale ne katalánštinu, tak se optal z které části Španělska jste? Vyvalili jsme oči, protože jsme byli překvapení, že si o nás někdo může myslet, že jsme Španělé!!! A na druhou stranu to byla velká radost, že to, co se už čtvrtým rokem snažím naučit a pořád mi to do té hlavy nejde a nejde :-), tak že k něčemu je.
Ceny a vstupné: Jestli jsem vloni psala, že Paříž není levná, tak Katalánsko je ještě dražší. Za část vyšponovaných cen může určitě krize, za další část i to, že se právě letos v září zvedlo DPH a tak podražili. Vstupy začínají většinou na 10-13 eurech, slevy na studenty jsem neviděla, určitě tam budou, ale do většiny míst jsme šli jako skupina a tak jsme využívali hlavně skupinových slev, v Nou Camp to bylo 4 eura na osobu (sólo za 23, se skupinou za 19). Jen málo míst bylo levnějších, spíše mimo Barcelonu, hlavní atrakce Barcelony pod 15 euro téměř nešly. Jídlo a pití je na tom podobně, v restauraci je jídlo samozřejmě dražší, za rohem jsme měli supermarket Carefour, tam byly ceny příznivé a ledaccos bylo dokonce i levnější, než u nás doma.
Naše počasí: Počasí vyšlo přesně podle předpovědi, první dva dny bylo ještě teplo, trochu zataženo, pak se začalo ochlazovat, ale to nám nevadilo, na chození to bylo ideální. V moři se dalo koupat v podstatě jen v sobotu a neděli, což jsme taky udělali, pak už tolik foukalo, že koupání bylo stejně zakázané. A úplně stejně jsme dopadli s fotkami, například Barcelona nám vyšla vždycky zatažená, ale letovisko Tossa de Mar bylo nádherně zalité sluncem, takže se mi povedly krásně kýčovité záběry modrého moře a sluníčka a pláží.....
A teď už blíže k jednotlivým místům:

Pineda de Mar, hotel Koppers
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Po příjezdu do Pinedy jsme museli nějakou dobu počkat na ubytování v hotelu, neváhali jsme, převlékli se a šli se podívat k moři. Po ubytování a zorientování se v terénu jsme vyrazili k moři znovu a tentokrát už v plavkách. Když jsme se vycákali, tak jsme šli na oběd do restaurace na pláži, dali jsme si gaspacho, ať ochutnáme něco místního a pak už jsme strávili večer na hotelu. Hotel byl takový standard, žádný luxus, ale to jsme ani nečekali, hlavně, že bylo čistě povlečeno, každý den uklizeno, čisté ručníky, samostatné sociální zařízení a to nám ke štěstí stačilo, nakonec, strávili jsme v pokoji velice málo času.

Výlet č. 1 - Barcelona gotická a čtvrť Raval
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
V neděli byl první výlet do Barcelony a pohybovali jsme se hlavně v gotické čtvrti. Pravda, opět jsem si nastudovala mapu a to, co bychom chtěli vidět, takže bylo po necelé hodině, kdy jsme začali procházku se skupinou jasné, že se odpojíme. Hlavním důvodem bylo, že jsme už věděli, že až se pojede do Barcelony podruhé (to měla být modernistická), že se vezmou jen hlavní díla Gaudího a po zbytku města se udělá okružní jízda. Kdepak, když už tam jsme, tak se podíváme ke známým místům osobně a to jsme i udělali, byť jsme tím přišli o jiný program.... o jaký? Zbytek skupiny prošel gotickou čtvrtí, téměř celou ulicí La Rambla (2,5 km) a kdo nechtěl jít do Akvária (někdo říkal, že je úžasné, kdo viděl lepší, říkal, že to nebylo nic moc), tak se mohl potulovat po hlavní ulici Barcelony La Rambla nebo v přístavu, kde bylo i velké nákupní středisko.
Procházku jsme začali paradoxně budovou modernistickou - secesní, protože by pak už nebyla příležitost se k ní vracet a je na úplném začátku čtvrti gotické, potažmo ve čtvrti La Ribera. Byl to Palác katalánské hudby - Palau (něco málo informací v češtině, a tady jsou oficiální stránky Palau. Byl opravdu krásný, zdobený, honosný.... Propletli jsme se řadou úzkých uliček a skončili na náměstíčku, kde stál kostel Santa Maria del Mar, stále se nacházejíci ve čtvrti La Ribera. Kostel je velice slavný, protože zde zřejmě spočinula i světice Sv. Eulálie, jejíž ostatky jsou zde uchovávány dodnes. Kostel se špatně fotí, jelikož stojí na malém náměstíčku a nikde není prostor pro udělání dobré fotografie. To samé platí i o inteiréru, tudíž, co se povedlo, se povedlo, co ne, bohužel.... Odtud jsme si vydali vlastní cestou, prošli jsme gotickou čtvrtí a došli až na náměstí Catalunya, v podstatě nejznámější a nejdůležitější náměstí v Barceloně, kde se sbíhají čtvrti Raval, Barri Gotic, ulice Passeig de Grácia, Rambla de Catalunya a La Rambla. A právě na ulici Passeig de Grácia se nachází ony slavné domy Antonia Gaudího, o kterých si přečtěte o kousek níže, v samostatném článku.
Po zhlédnutí domů a po trošku dražším obědě s výhledem na Casa Mila jsme se vydali hledat velkého kocoura do čtvrti Raval. Nebylo to až tak daleko, nicméně jsme šli pěšky, s mapou v ruce, a tak jsme museli počítat i s tím, že budeme chvíli hledat, zvlášť, když jsem si zapomněla napsat přesnou adresu, kde milý kocour pobývá :-). A tak jsme šli a šli, cestou jsme podle mapy zjistili, že můžeme jít i okolo barcelonské university, což jsme udělali a došli jsme až do čtvrti Raval. Je podobná čtvrti Gotic, jelikož je taky taková starodávná, no a jak jsme do ní zapluli, tak už nás čekalo doptávání na El gato del Raval - kocoura z Ravalu. Ptali jsme se asi 5x, přičemž jsme rozumněli už poprvé, ale jistota je jistota, cesta byla dlouhá a nám se zdálo, že je lepší se zase optat, než zabloudit. Část cesty vedla po slavné ulici La Rambla (celým jménem La Rambla de Sant Josep), pak jsme odbočili do Nemocniční ulice a už jsme koukali na ulici La Rambla del Raval, kde ve spodní části se nacházel onen slavný kocour El gato del Raval od kolumbijského umělce Fernanda Botera. A už byl čas na návrat, tak jsme se zorientovali a po krátké diskuzi, kdy jsme se nemohli dohodnout kudy kam :-) jsme namířili po ulici Avinguda de les Dressanes a dorazili až k místu setkání, k památníku Kryštofa Kolumba, který se nazývá Mirador de Colom. Ale na téhle ulici jsme potkali nádherné pouliční umění a to vytváření obrazů z květinových lístků, jak z lístků z květin, tak ze stonků..... nádhera. O co přesně šlo? Jmenuje se to Congrés International d Art Efímer a jestli jsme správně pochopili, tak se zde představují jednotlivé regiony Španělska, z květin vytváří obrazce a velice pravděpodobně se soutěží v různých disciplínách, nečetla jsem to tak podrobně. Nicméně, obrazy byly moc krásné, byli jsme rádi, že jsme je neminuli a u několika jsme viděli i způsob tvoření, jelikož ještě nebyly hotové. Na ulici La Rambla také můžete vidět živé sochy a to v různém provedení a dokonce každý den jiné (byli jsme tam 2x a nepotkali jsme stejné). Květinové obrazce a živé sochy si prohlédněte v samostatné galerii.


Casa Batlló, Casa Mila
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
A teď se na chvíli vrátíme v čase a projdeme se po ulici Passeig de Grácia, kde se nachází obě slavné vily. První, vlevo, byla Casa Battló, absolutně nevím proč jsem očekávala nějaké osamělé místo, místo toho jsme stáli na rušné ulici, před námi Casa Battló, spousta turistů a žádný prostor na focení.... takže, co šlo nafotit, to tam je, co ne, tak bohužel a je potřeba se podívat na oficiální stránky. Casa Batlló je nádherná, barevná, zvláštně pokroucená, zkrátka jiná. Dovnitř jsme nešli, to by bylo na dlouho.... A po pár metrech je napravo další Gaudího stavba a to Cala Mila, neboli Pedrera (kamenolom), ta už není tak barevná, přišla mi o hodně jednodušší, než Battló, ale možná je to jen úhel pohledu. Opět spousta lidí, takže nemělo význam tam stát na prohlídku, tolik času jsme neměli. Ale i přesto, že jsme nebyli uvnitř, bylo moc hezké k těm domům dojít a vidět je na vlastní oči a zažít ruch téhle známé ulice. Když jsme pak v pátek jeli okolo vil autobusem, zachytila jsem ještě další Gaudího dům (poslední obrázek), protože on jich vytvořil pro různé majitele více, jen ty dvě vily jsou nejznámější a nejvíc architektonicky odlišné, bohužel, název té poslední už nevím.

Poble Espanyol
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Posledním bodem nedělního výletu byla návštěva Poble Espanyol nebo Pueblo Espaňol, čili španělské město či vesnice. Poble Espanyol je areál se souborem staveb, které představují architekturu celého Španělska a to proto, že architektura je v jednotlivých oblastech velice odlišná. Vesnici vystavěli v roce 1929 na vrchu Monjuic k příležitosti Světové výstavy, která se tohoto roku konala v Barceloně. Je zde celkem 117 staveb a jsou replikami skutečných budov z různých dob, nejstarší jsou napodobeniny těch z 11. století. Areál není jen muzeum, ale konají se zde různé workshopy, kulturní akce, je tady i několik obchodů a restaurací nebo sklářská dílna, kde se můžete podívat na práci šikovného skláře.


Výlet č. 2 - Horský klášter Monserrat
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
V pondělí jsme vyrazili na horu Monserrat, asi 50 km od Barcelony směrem do vnitrozemí, kde se nachází horský klášter. Klášter vznikl na základě zjevení, které viděli pastýři, jasné světlo a líbezná hudba sestupovala z oblohy. Toto se opakovalo, pastýře následoval farář a jak se to dozvěděl biskup, tak se vydal do hor a byla objevena jeskyně a v ní svatá socha. Když chtěli sochu vytáhnout, tak ztěžkla tak, že to nešlo a to si vyložili jako přání, že zde má zůstat a nechali zde vybudovat kapli. Časem se zde vybudoval klášter, uvnitř je socha Černé madony, tu jsme my neviděli, bylo tam spousta lidí a my jsme tu frontu nechtěli čekat, takže na sochu se podívejte na net. My jsme vyjeli lanovkou na vrchol a po hřebenech jsme zase sešli ke klášteru. Sice je klášter posvátné místo a měl by sloužit hlavně pro věřící, ale turistický ruch je tady obrovský, hlava na hlavě, nedivím se, pohled na horu i z hory je jedinečný. Samozřejmě, že k celému objektu patří i několik restaurací, prodejen se suvenýry - horu nebo černou madonu si můžete koupit opravdu na všem, od náprstku, jídelní soupravy až po tričko.


Výlet č. 3 - Tossa de Mar, Blanes, Lloret de Mar
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
V úterý se konal takový okružní výlet po letoviscích na pobřeží Costa Brava. Autobusem jsme dorazili do městečka Tossa de Mar, je to přímořské letovisko s krásnou, starodávnou pevností a když se vám povede počasí tak, jako nám, tak se tady dají udělat opravdu krásné snímky s průzračně modrým mořem, modrou oblohou bez mráčků, no zkrátka takové ty reklamní, kýčovité fotky, až na to, že je to pravda. Nejprve jsme vyjeli nad město kvůli focení, protože pohled na pevnost a přístav je odtud nejhezčí. Pak jsme se po městečku prošli, začali jsme u vykopávky románského domu, který mě dokonce i topení v podlaze a několik koupelen. Prolezli jsme pevnost, prošli pár uliček, dali si oběd a pak nás čekala jízda lodí do Lloretu. Bylo větrno a nebylo jisté, jestli vůbec pojedeme, ale měli jsme štěstí, naše loď ještě vyjela. Hezky to házelo, ačkoli to z obrázků není tolik znát, seděli jsme nahoře, ale seběhla jsem i dolů, abych nafotila a natočila nějaké ty vlny, trochu mi personál lodi nadával, protože ono sejít ty schody, když to s vámi hází sem a tam, není vůbec bezpečná záležitost, ale co bych neudělala pro trochu jiné snímky, že?
Cíl plavby byl v Lloret de Mar, což je další známé letovisko. V Lloretu byla chvíle času, tak jsme se prošli po nábřeží a po přilehlé ulici, kde jsme nafotili kostel Sant Roma ze 16. století. Víc se tady stihnout nedalo, jelikož za půl hodinky přijel autobus s těmi, kterým se na loď nechtělo a pokračovali jsme dál.
Dalším městečkem bylo Blanes, přímořské městečko se starodávnou tvrzí na kopci a botanickou zahradou. Původně jsme nechtěli do botanické zahrady vůbec jít, nic nás na tom nelákalo, pak jsme si ale řekli, co tady budeme dělat celou tu dobu a šli jsme. Nebylo to to nejlepší rozhodnutí, botanická zahrada na konci září už neposkytuje moc rozkvetlých květin, ale udělala jsem alespoň pár hezkých fotek s mořem. Zahrada je na kopci a nahoru i dolů se jelo malým vláčkem, my jeli jen nahoru a protože v zahradě už nebylo co dělat,
nám byla taky trochu zima a vláček měl přijet až za 3/4 hodiny, tak jsme cestu dolů vzali pěšky. A dobře jsme udělali, nafotila jsem přístav hezky zezhora, v přístavu jsem pak vyfotila spoustu lodí a jiných zajímavostí. Všimněte si té dopravní značky s číšníkem, ta je tam proto, že restaurace je normálně v bloku domů, ale přes léto mají na promenádě u pláže, tudíž přes silnici, postavené letní zahrádky. A tak se taky musí dávat pozor na pobíhající číšníky, kteří nosí z kuchyně jídlo a pití naproti na zahrádku. Dokonce jsme si stihli zajít i na kávu a to už byl ale definitivně poslední den, kdy jsme stihli sluníčko a začalo být opravdu chladno. Fotky z přístavu a z botanické zahrady jsou v samostatných galeriích.


Výlet č. 4 - Cadaqués, Figueres - Muzeum Salvatora Dalího
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
A přišla středa a sice to ráno ještě nevypadalo tak tragicky, ale odpoledne už byla opravdu zima a i trochu poprchávalo. Jelikož to tady průvodci znají a ví, jak se na konci září může změnit počasí, tak cesta začínala na vzdálenějším konci a to na konci poloostrůvku Cap de Creus, v městečku Cadaqués. Je to malé městečko a Salvador Dalí v něm trávíval své dětství. Sám si pak pořídil dům nedaleko, ve vesničce Port Lligat, z něj je dnes jeho muzeum. Toto město se nachází v zátoce, je hodně navštěvované a oblíbené různými umělci. Ve městě jsme nejprve navštívili kostel Santa Maria, kde se nachází obrovský vyřezávaný oltář. Uličky Cadaques jsou úzké, strmé, celé město má červené střechy, bílé komíny a modré dveře a okenice, čímž místy připomíná řecké vesnice. Pan průvodce říkal, že tady se neztratíme, že to není velké město a všechny ulice nás dovedou na autobusové nádraží, že pohybovat se tady zkrátka není žádný problém. Tak jsme se ztratili :-). Udělali jsme to jednodušše. Po chvíli posezení v pobřežní kavárně jsme měli asi 3/4 hodiny na návrat, došli jsme tedy až skoro na druhý konec pomyslného účka (zálivu) a začali jsme ulicí šplhat nahoru. A jdeme a jdeme a ejhle, před námi konec kopce, moderní zástavba a zjevně konec města. Začali jsme zmatkovat, nebylo vidět ani na kostel, abychom se zorientovali, zhruba jsme věděli směr, ale ať jsme šli, jak jsme šli, stále jsme se motali jen v té modernější čtvrti na kopci. To už jsme skoro utíkali, já mezitím psala sms průvodci, že jsme se ztratili, ale že už se blížíme, asi 4x jsem se místních ptala, kudy na nádraží, no.... nakonec jsme doběhli ulicí dolů a zahlédla jsem pomalovaný roh domu, což mi už něco říkalo, protože jsem ho při příjezdu fotila, a tak jsme věděli, že nádraží už je nedaleko. Naše zpoždění nakonec bylo jen 5 minut, ale já to nemám ráda a všude chodím včas, i ta panika, která se mě zmocnila byla dost nepříjemná a to mám velice slušný orientační smysl, proto mě to asi tak vyvedlo z míry, ztratit se v tak malém městě :-).
Pak jsme přejeli do Figueres, kde je známé muzeum Salvatora Dalího, vzniklo ze starého divadla a je to největší surrealistický objekt na světě. Je postavené do kulata, na to, že se tam pohybuje hodně lidí najednou a ještě jsou tam i vystavené obrazy, tak to není zrovna šťastné řešení, ale co bych čekala u tak zvláštní stavby, že? Uprostřed je otevřené nádvoří, kde jsou také vystavené exponáty a jak jsme chodili sem a tam, docela jsme se tam zamotali :-) některou uličkou jsme šli i 3x (třeba když jsme hledali záchod, okolo kterého jsme už šli a pak ne a ne ho najít). V muzeu jsou díla i jiných autorů a v suterénu je Dalího hrobka. Samozřejmostí jsou obchody se suvenýry, kde je Dalí opět na všem možném a obyčejné triko s jeho knírem vyšlo na 40 euro. No, co na to říct, je to všude stejné, zkrátka se na tom musí vydělat. Triko jsme si taky koupili, ale dalo se najít pěkně za víc, než poloviční cenu, chce to jen hledat. Jak jsem už psala, byla docela zima, když jsme vyšli, dokonce i poprchávalo, proto jsou venkovní fotky hodně zachmuřelé. Z tohohle města jsme viděli jen muzeum, ale protože jsem měla rýmu a potřebovala kapky do nosu, tak jsme se doptali na lékárnu, která byla níže v ulici a cestou mě zaujaly barevné krávy a koníci zavěšené na balkónech. Nevím proč tam byly, ale bylo to takové milé.


Výlet č. 5 - Barcelona modernistická a Camp Nou
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Opět Barcelona a tentokrát modernistická. Jako první jsme navštívili Park Güell, (zde oficiální stránky) dílo Antonia Gaudího. Všechna Gaudího díla jsou zvláštní, takže i tenhle park byl. Je zde použito hodně barevných dlaždic na vydláždění předlouhé lavičky a dalších ploch na budovách. Dlaždičky jsou porozbíjené a znovu poskládané dohromady, někdy se složil původní vzorek, jindy se namíchal s ostatními dezény a vznikla z toho taková pestrá mozaika. Park je rozlehlý, ani jsme ho neprošli celý a byl odtud krásný výhled na město, celé se rozkládalo před námi. Dohlédli jsme až na přístav, na Sagradu, v dáli byl vidět Olympijský stadion.
Pak jsme jeli k Sagrada Familia, (zde oficiální stránky) nedokončenému, budoucímu chrámu Smíření, zasvěcenému Svaté rodině,také od Antonia Gaudího. Chrám anebo katedrálu či baziliku (všechna tato jména jí dávají a pan průvodce nám vyjasnil rozdíl, jen já jsem to zapomněla) najdete v centru Barcelony, v obvodě Eixample, staví se již od roku 1882 a je to hlavně z toho důvodu, že se staví pouze z dobrovolných příspěvků a darů, tudíž jsou zde i roky, kdy peníze nejsou a nestaví se. Dokončena by měla být v roce 2026, ke stému výročí úmrtí Antonia Gaudího. Když se řekne Sagrada Familia, tak to znamená neskutečně velkou a monumentální stavbu, plnou alegorií, příběhů, detailů, zvláštností a divností, a bylo mi jasné, že nemůžu být v Barceloně a nevidět ji na vlastní oči. Byla jsem tam, viděla ji, ale pocity mám smíšené, vlastně jsem z toho vůbec nebyla nadšená. Z obrázků jsem věděla, že je obklopena městskou zástavbou, ale nevím proč, čekala jsem alespoň nějaký parčík okolo a ne 4 rušné ulice. Takže zmatek, hukot, šílené spousty lidí, fronta, která se točila přes tři rohy (a my tam byli jen hodinku), nafotit se to pořádně nedalo, protože jsme odevšad byli blízko, samý jeřáb a míchačky a náklaďáky....... hmmmmm..... správně tušíte, tohle všechno dohromady mi zkrátka zkazilo celý dojem z tohoto úžasného chrámu :-( A tak jsem si koupila pár pohlednic se Sagradou, kde je chrám krásně z výšky nafocený, jeřáby jsou zaretušované a když se budu chtít kochat pohledem na tu krásu, tak se na ně podívám anebo si projedu internet s oficiálními záběry, ty moje amatérské nestojí za nic a opravdu si teď můžu jen říct, ano, byla jsem tam, viděla jsem ho.
Tím mu neubírám nic na jeho velkoleposti a genialitě, jen jsem si to nemohla pořádně vychutnat a pochybuji, že kdykoli v budoucnosti se to komukoli povede, vždycky to bude tahák pro turisty a tak tam bude vždy nacpáno, což je ale zcela v pořádku, kdo byl v Barceloně a neviděl Sagradu, jako by tam nebyl.... :-)) Cestou ke stadionu Camp Nou jsme projeli okolo vil Batlló a Mila, opravdu jsem byla ráda, že jsem se k nim dostala osobně, z autobusu se v městském provozu špatně fotilo. Cesta ke stadionu byla přes celou Barcelonu a tak jsem fotila všechno možné z autobusu, na některé věci jsme i zastavili a taky jsme vyjeli na kopec na vyhlídku, odtud byla Barcelona jako na dlani, takže byl moc hezky vidět přístav, jak ta městská část, tak i ta nákladní, hotel W, dohlédli jsme na všechny známé stavby, moc hezký výhled byl odsud.
A pak už hurá na stadion FC Barcelona Camp Nou. Je zde krásné muzeum, ve kterém si můžete prohlédnout všechny získané poháry a jiné trofeje, na velkých, interaktivních stolech a panelech si můžete prohlédnout a přečíst vše o hráčích, pustit si videa z důležitých zápasů, na obrovských obrazovkách zhlédnout části vítězných zápasů nebo předávání cen, opravdu působivé, jak nejsem žádný fanda do fotbalu, tak se mi tam moc líbilo. Když nejsou zápasy, tak se můžete podívat i dovnitř stadiónu, na takzvanou Tour Experience, můžete nahlédnout do šaten, k trávníku, do komentátorských stanovišť a nakonec si zakoupit dres, míč nebo suvenýr v dvoupatrovém obchodu, kde je všechno s logem FC Barcelona. Takže je vám jasné, že když jsem tam byla se synem, že jsme odjížděli s dresem, čepicí, míčem, hrníčkem, šálou :-)) :-)) :-)), divím se, že jsme si nekoupili i záchodové prkýnko s logem :-).


Výlet č. 6 - Girona, Besalú a nákup vína :-)
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Starobylé město Girona, (neoficiální stránky, ale hezky napsáno) leží na soutoku řek Ter a Onyar, je to druhé největší město Katalánska. Podél řeky se nachází staré domy, které jsou hodně barevné, ideální na focení. Katedrála Santa Maria de Girona je opravdu veliká, svého času to byla největší jednolodní stavba na světě, fotit se uvnitř nesmělo, ale bez blesku jsem přece jen pár fotek v katedrále i v muzeu udělala. Dále jsme navštívili Arabské lázně, poseděli na kávičce před katedrálou a tady byl drzý holub, který čekal, že nám něco odpadne ze sendviče. A tak jsem ho nafotila zblízka a ještě jsem vyfotila mouchu, která neustále lezla po synovo ruce, přelézala sem a tam a nechala se vyfotit na makro, takže jsem měla aparát opravdu hodně blízko a stejně neuletěla. Pak jsme prošli malebným parkem a po hradbách jsme obešli kostel, podívali se na panoráma Girony, prošli jsme okolo univerzity a nakonec nám zbylo ještě trochu času si posedět ve druhé kavárně u řeky a počkat zde na odjezd. Do centra města jsme nešli, na to bylo času málo a tak nevím, jak přesně vypadá jeho modernější část, takže více se můžete podívat na jejich oficiálních stránkách.
Besalú, (neoficiální stránky, ale hezky napsáno) je také hodně starobylé městečko, nevím, jestli celé, ale na první pohled vypadá, jako by byly všechny domy postavené z kamene. Nejhezčím historickým místem je určitě lomený most s věží, krásné pohledy na něj jsou například od řeky, takže odsud jsem taky fotila. Je zde několik kostelů, ale myslím, že se šlo jen do jednoho a ten jsem si bohužel nechala ujít a to jen proto, že se šlo i do muzea miniatur a tam jsem strávila více času, než ostatní, zcela jistě chápete proč :-). Jinak tu potkáte spoustu obchodů s různými suvenýry, co jsem mohla, to jsem fotila, protože ta různorodost byla fascinující.
Jediný můj cíl však bylo muzeum miniatur Micromundi, sama se miniaturám věnuji, takže jsem je chtěla vidět. Byly ve 3 místnostech, v první ve velikosti 1:12, další měřítka pak nevím, ale v další místnosti se na exponáty koukalo přes lupu a v poslední přes mikroskop. Fotila jsem, věci přes lupu jsem fotila někdy samostatně, někdy i přes tu lupu, věci pod mikroskopem už jen mimo, přes mikroskop to jaksi nešlo. Je to rozmazané, ale protože tyhle věci nebyly okem viditelné, tak považuji za úspěch, že jsem je vyfotila alespoň takto. Poslední zastavení bylo v obchodě s alkoholem a nejen s ním, ale i sladkosti nebo klobásky se zde daly koupit. Takže jsme něco málo vína i klobás nakoupili a tím byl program zájezdu vyčerpaný. Co říct závěrem? Že bych potřebovala další týden dovolené, abych se zrekreovala po takovémhle zápřahu, protože to opravdu nebyla oddechová dovolená, ale já nelituju, nám se to takhle líbilo.




Liberec, Ještěd a Jablonec nad Nisou

Galerie fotek (klikněte na obrázky)

Letos jsme se rozhodli jet na krátkou dobu do Liberce, protože jsme zjistili, že jsme ještě nebyli na Ještědu. Výlet byl třídenní a po příjezdu a ubytování v hotelu jsme vyrazili do zábavního centra Babylon, je tam spousta zábavy pro malé i velké, ale my jsme šli cíleně do IQ centra. Bylo to tam super, na všechno si můžete sáhnout, všechno vyzkoušet, od hlavolamů, ověření řady fyzikálních zákonů až po praktické vyzkoušení různých zábavných taškařic (třeba ležení na hřebících, bloudění v zrcadlovém bludišti, či procházení točícím se válcem). Bavili jsme se tam celkem 4 hodiny a to pro první den stačilo. Druhý den jsme vyrazili na Ještěd, tramvají jsme dojeli na konečnou, odtud k lanovce Skalka, je to sedačková lanovka a jede na vrchol, který je vzdálen tak 3-4 km od Ještědu, měli jsme to tedy spojené i s pěším výletem. Počasí bylo sice teplé až horké, ale den předtím pršelo a bylo všechno pod takovým oparem, takže nebylo vše dobře vidět, ale to nevadilo. Poobědvali jsme a kabinovou lanovkou se svezli zase dolů a zpět k tramvaji. V centru jsme pak navštívili radnici, při prohlídce jsme viděli krásnou obřadní síň s nádhernou dřevěnou výzdobou a bohatě zdobenými mozaikovými okny. Vylezli jsme i na věž :-). A pak už následovala návštěva ZOO a večeře v rybárně u vody a měli jsme toho až až. Další den jsme se tramvají přesunuli do Jablonce, ano, opravdu tam jede mezi městy tramvaj, místy si připadáte jako ve vlaku, jede se po jedné koleji. V Jablonci jsme prošli jen historické centrum a hlavní atrakcí bylo Muzeum skla a bižuterie. Nesmělo se tam fotit (i když jsem viděla pána, který si s tím hlavu nedělal), všude byly kamery a na každém patře hlídači :-), tak jsem to moc neriskovala a tak je z muzea jen pár fotek. S jednou výjimkou, u skleněných miniaturních domečků jsem se pána dovolila, jestli si je můžu nafotit, jelikož mě to zajímá z profesních důvodů a tak můžete vidět kompletní hostinu na stole, všechno, včetně domečku je ze skla, úžasné. No a to bylo všechno, jelikož jsme za sebou táhli i kufřík na kolečkách, tak se nám nechtělo objevovat s tímto nákladem další krásy města, a vydali jsme se na nádraží, odkud jsme za pár minut stihli autobus. Takže to bylo prima, nám se to líbilo, věřím, že na objevování je toho v okolí Liberce habaděj, ale my jsme viděli přesně to, co jsme vidět chtěli a tak jsme odjížděli spokojení.




Paříž a zámky na Loiře - 7. 7. - 11. 7. 2011

Do Paříže jsem se chtěla vždycky podívat, jen na to nebyla stále ta vhodná chvíle, až letos na jaře jsem se rozhodla, že jedeme alespoň na krátký výlet. Z nabídky naší oblíbené cestovní kanceláře Monatour jsme si se synem vybrali výlet Paříž a zámky na Loiře, byla k dispozici ještě Kankánová Paříž, Paříž a Versailles nebo Paříž a Disneyland. Paříž je velké město, na které byste potřebovali nejméně 2 týdny, abyste si prošli všechna známá a zajímavá místa procházkovým krokem a ne úprkem, tudíž si vždy musíte vybrat z nabídky čemu dáte přednost. Rozvrh cesty byl následující: 7.7. v podvečer se vyráželo autobusem přes Německo, museli jste se tedy vyspat (což je někdy problém, ale zvládli jsme to), ráno okružní jízda centrem, pak se šlo na Eiffelovku, potom ubytovat na hotel do městské části Clichy, po krátkém odpočinku se jelo k Vítěznému oblouku, prošlo se ulicí Champs-Elysées, přes zahrady až k Louvru, návštěva Louvru a nocleh. Druhý den jsme strávili mimo Paříž, navštívili jsme dva zámky - Chambord a Chenonceau, cestou zpět v rychlosti Orléans Johanky z Arku a na hotel. Poslední den se ráno vyrazilo na ostrov Cité k Notre Dame, k Justičnímu paláci a Sainte Chapelle, na oběd do Latinské čtvrti a pak k Panteonu, přes Lucemburské zahrady až k mostu Pont Neuf, odkud jsme podnikli hodinovou plavbu po Seině. Pak rychlý přesun metrem na Montmartre, noční okruh po centru Paříže, pak krátká zastávka u noční Eiffelovky a pak už další noc v autobusu. A abychom ze sebe trochu dostali tu únavu a taky nebyl večer čas na nějakou tu hygienu, po ránu jsme se zastavili v německém Ambergu v Kurtfiřtských lázních, kde jsme si odpočinuli v teplých vířivkách, bublinkách a dalších bazéncích s různými atrakcemi a v pondělí v podvečer náš výlet skončil, pro nás v Praze, pro některé až v Pardubicích.

Když jsem říkala, že si každý musí vybrat, co chce nebo nechce navštívit za tak krátký čas, je na to potřeba se připravit už doma. Proto jsem velice pečlivě prozkoumala jak internet, mapu, tak i perfektního Průvodce Paříží (díky teto Zdenko, žes nám ho věnovala :-)) a rozhodla se naší cestu mírně pozměnit. Na programu toho bylo opravdu hodně a všichni víme, že na některé akce se musí nechat více času, např. Louvre je velice rozsáhlý areál, takže jsme k Vítěznému oblouku a do Louvru nešli, bylo na to málo času a zas až tolik nás to nelákalo, samotná místa jsme viděli dokonce hned několikrát z okruhů městem. Místo toho jsme zvolili odpolední výlet po vlastní ose a to metrem z Clichy do Muzea panenek, které je hned naproti v ulici, kde se nachází i Centre Pompidou, pak jsme opět metrem přejeli do stanice Abbesses na Montmartru, prošli cestou okolo Sacré-Coeur přes Moulin Rouge a zpět metrem do hotelu. Zbytek programu jsme už dodrželi, jen velice krátkou zastávku v neděli večer, okolo 9 hodiny na Montmartru jsme už neabsolvovali, raději jsme šli na večeři.

Architektura: Architektura města nás až tak moc nepřekvapí. Je to hlavně proto, že žijeme v Čechách, já konkrétně v Praze, a tak nás zas tak moc neoslní gotická katedrála, když my máme svoji taky. Ani ostatní budovy, vyjma těch, které napodobují řecké nebo římské stavby, vás nějak zvlášť neohromí, jsou zkrátka ze stejného období, jako ty naše a tak jsou si hodně podobné. Snad jen některé jsou o hodně větší, vyšší, širší, takový Vítězný oblouk, to je opravdu obrovská stavba, to není jen tak malý oblouček, už jen z fotek z autobusu uvidíte, jak široké má pilíře. Takže... obdivovali jsme sice veškerou architekturu, ale asi ne tak fanaticky jako Japonci, kteří ji mají úplně odlišnou, pro ně musela být skoro každá budova zážitek. :-))
Čistota města: Město je vcelku čisté, ale samozřejmě, že najdete zbytky cigaret na zemi nebo válející se noviny, ale vysloveně nepořádek jsem tam neviděla. Co bylo hodně překvapivé bylo to, že na mnoha místech to ... pardon... ale smrdělo. Překvapilo nás to na nábřeží a v některých uličkách, páchla tam močovina, asi po pejscích, nevím....
Jazyk: O Francouzích je známo, že neradi používají cizí jazyky a že se tam nedá téměř jinak domluvit, než francouzky. I delegátka nás nabádala, ať hezky francouzsky pozdravíme, že k nám budou milejší.... já tento názor nezastávám. Naopak, jakmile pozdravím francouzsky, tak oni spustí a já jsem mimo a stejně musím použít něco jiného, abych se domluvila. Já tedy volím angličtinu od začátku, kdy vkročím do obchodu, Paříž je v tomto ohledu přístupnější, nestalo se nám, že bychom se anglicky nedomluvili, snažili se všichni a všude. A pak jsem velice ráda poděkovala a rozloučila se francouzsky. Jakou taktiku zvolíte je na vás, ale rozhodně se domluvíte i jinak, než francouzsky, alespoň na hlavních turistických místech, nemusíte se bát.
Ceny a vstupné: Paříž není levná, připravte se na to, vstupy začínají většinou na 8 eurech, mládež do 25 let (nemusí to být jen student), kteří jsou z Evropské unie, ať si nezapomenou občanku, některé památky jsou po předložení průkazu zdarma. Nějaká sleva je i na studenty na ostatních místech, vždy se raději nejdřív zeptejte, než zaplatíte, možná ušetříte dost peněz. Jídlo a pití je na tom podobně, pokud se rozhodnete pro menu v restauraci, připravte si od 12 do 18 euro, některé jsou s pitím, jiné bez. Obyčejná bageta se dá v supermarketu koupit od 3-5 euro, pivo je na tom obdobně, voda se dá pořídit opravdu levně, 1 litr už za 0,80 eura, čím blíž centru, tím dražší, nejdražší plechovku piva jsem koupila na Pont Neuf za 5 euro.
Naše počasí: Počasí nám moc nevyšlo, ale je to spíš z jakého úhlu na to hledíte. Bylo mezi 22-24 stupni, na chození po Paříži absolutně ideální, na lovení obrázků nic moc, jelikož bylo spíš pod mrakem a sluníčko svítilo jen ojediněle anebo když jsme zrovna seděli v autobuse. Ale to uvidíte na fotkách, zase na druhou stranu, šlo nám více o zážitky, než o fotky, zážitky máme a mnohem lepší fotky si můžete najít od profi fotografů na internetu, ty naše jsou jen informativní.
A teď už blíže k jednotlivým místům:

Okružní jízda městem
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
V pátek ráno jsme přijeli do Paříže a než jsme vůbec vyrazili na nějaký program, CK nám udělala okružní jízdu po Paříži, na závěr i noční, fotky jsou pořízené většinou z autobusu, takže nic moc, ale o to nešlo, šlo o dokumentaci cesty a lepší si opět můžete najít na internetu, u důležitých staveb uveřejním i odkazy na oficiální stránky. Hned při příjezdu nás uvítaly 4 vysoké domy ve tvaru otevřené knihy, byla to Národní knihovna včetně archivů. Jelikož jsme jeli při Seině, bylo tam hodně mostů, na nábřeží jsme pak míjeli staré nádraží, Justiční palác, katedrálu Notre Dame, nejužší dům v Paříži, který je široký pouze na šířku dveří - 120 cm, budovu Opery, Náměstí Svornosti s Obeliskem, Invalidovnu, Vítězný oblouk, projeli jsme nejdražší ulicí Paříže Champs-Elysées, okolo Louvru, budovu kostela Sv. Marie Madeleine, Sloup července (Colonne de Juillet), Náměstí Vendôme se sloupem (Colonne Vendôme), viděli jsme i slavnou restauraci U Maxima i hotel Ritz, kde bydlela Lady Diana (nakonec i ten nešťastný tunel, kde zahynula), Hotel du Louvre - nejdražší hotel v Paříži, hned naproti Divadlo komedie, radnici a nepočítaně soch a sousoší. Na posledním snímku můžete vidět noční průjezd Louvrem s typickou skleněnou pyramidou (zde virtuální prohlídka), je to rozmazané, v noci se špatně fotí, natož z autobusu a ještě k tomu za jízdy, ale od toho tady máte odkazy.

Eiffelova věž a Trocadero
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Po okružní jízdě městem jsme dorazili před Eiffelovu věž. Je úžasná, je obrovská, je to zkrátka úchvatná stavba, neustále jsme na ni museli koukat, jak se ční do výše 307 metrů (bez televizních antén) a pořád se mi nechtělo věřit, že stojím před ní a je skutečná :-)) .... ano, tohle byl asi největší zážitek z celého zájezdu. Mělo to jedinou chybu a to, že slečna průvodkyně neodhadla dobu čekání a dala rozchod na kratší dobu, než kterou jsme potřebovali na výstup. Já si navíc spletla fronty a stála jsem na výtah, místo, abych šla na výstup pěšky, který byl kapánek rychlejší. Ale nebyla jsem sama a když jsme tak stáli už kousek od vchodu se sousedy z autobusu, tak jsme se dohodli, že už vydržíme a i za cenu mírného zpoždění na Eiffelovku vylezeme, pokud bychom to vzdali, tak se tam už po dobu tohoto zájezdu nedostaneme a to jsme samozřejmě nechtěli, my jsme přijeli hlavně kvůli Eiffelovce. Nakonec se povedlo, všichni na nás počkali, nebyli jsme ani poslední. Co říct k samotné věži? Že byla zkonstruována Gustavem Eiffelem a postavena u příležitosti stého výročí velké francouzské revoluce a Světové výstavy, která se v roce 1889 v Paříži konala, a měla zde původně stát jen 20 let - do roku 1909. Ovšem kvůli svému významu - byla tam meteorologická stanice a později i televizní a rozhlasový vysílač - byla zachována. Pařížané tuto stavbu nejprve nenáviděli a označovali ji jako trn v oku (spisovatel Guy de Maupassant pravidelně navštěvoval v ní umístěnou restauraci s tím, že je jediným místem v Paříži, odkud není věž vidět a on se na ni nemusí dívat). Věž má tři přístupná patra, první je hned nad nohami věže ve výšce 57 metrů, zde jsou kavárny a restaurace, druhá ve výšce 115 metrů a poslední ve výšce 276 metrů. My jsme vystoupali alespoň na tu druhou plošinu, za prvé nás tlačil čas, za druhé jsem vyšla vstříc synovi, který je sice ochotný se mnou vylézt skoro všude, i když s tím má problémy, ale na třetí patro si už netroufl, tak jsem ho nenutila, i z druhého patra je pohled na Paříž krásný a možná že se i líp fotí, není to všechno tak daleko. Co nás oba dva překvapilo bylo to, že rozprostírající se město před námi bylo bílé. Oba dva jsme se koukli a řekli - ty jo, to je bílý město, připadalo mi to, jako kdybych se dívala na nějaké město v Egyptě. Nevím, proč tomu tak je, když budovy, okolo kterých jsme chodili nebo jeli nejsou přímo bílé, jsou nažloutlé, hnědé nebo okrové, ale takhle z výšky to vypadalo všechno vyběleně. Nejkrásnější pohled na věž je z Trocadera (Palais de Chaillot), je to komplex budov naproti věži, jedná se o dvě naprosto totožné budovy, kde se nachází Národní muzeum s jeho sbírkami, uprostřed je prostranství a pod budovami je kaskádový park a krásný bazén s fontánami, které jsou různě spouštěny a vytváří krásný, romantický pohled na rozhlednu. Určitě si vybavíte pohled na Eiffelovku přes vodu, tak to je pohled z Trocadera, kam jsme namířili ještě před výstupem. Připravte se na hromadu afričanů, kteří prodávají malé eiffelovky nebo rádoby značkové kabelky, než jsme došli nahoru na vyhlídku, tak jich bylo cestou snad 40. Z druhé strany věže se nachází rozhlehlý park. A co je opět překvapující, mezi Trocaderem a Eiffelovkou je rušná ulice se dvěmi křižovatkami, takže opravdu těsně vedle věže je velký provoz, který bych tam nečekala a tak si to vysvětluji asi tak, že ve filmu chce každý mít Eiffelovku jenom romantickou a krásnou a ty pohledy lze z různých míst opravdu získat, takže nám tu rušnou křižovatku zkrátka všichni zatajují :-)). Poslední den zájezdu jsme udělali i zastávku u osvícené věže a myslím, že to byl ještě silnější zážitek, než ve dne. Stáli jsme na Trocaderu a fascinovaně hleděli na osvícenou věž, na jejímž vrcholu se točil maják. Když se setmí, tak každou celou hodinu se Eiffelova věž rozbliká přibližně na 5 minut a my jsme tam byli zhruba 15 minut před blikáním, bylo tedy příjemné, že nás CK vysadila a nechala nás zažít ten okamžik, kdy se věž rozbliká tisícem světýlek. Na Trocaderu na to čekalo stovky lidí ze všech kontinentů, zleva jsme měli Američany, zprava Španěle, ale když to začalo, tak všichni jen vydechli překvapením a obdivem. Noční fotky se mi moc nepovedly, nemám super foťák, tak jsem vybrala jen ty, co po zmenšení docela ujdou, žádné umění, jen zachycení skutečnosti, že jsme tam byli.


Clichy, Muzeum panenek a Montmartre
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Po návštěvě Eiffelovy věže jsme naskákali do autobusu a jeli jsme na ubytování. Nacházelo se ve čtvrti Clichy, hotel Europe, turistická část, ubytování naprosto vyhovující, malé, ale pěkné pokoje se základním vybavením a sociálním zařízením, televizí, skříní s trezorem, každý den nám ustlali, uklidili a vyměnili ručníky, víc jsme si ani nepřáli, hlavně, že je kam složit hlavu, že je se kde umýt, že je to tam čisté a že nám ráno dají alespoň snídani. To všechno to splnilo, víc jsme ani nečekali. Po ubytování jsme započali svůj vlastní program, jeli jsme sami poprvé metrem do centra a hned s přestupem, měla jsem zjištěno, že se v Paříži nachází Muzeum panenek a že se zde současně koná výstava moderních panenek, jak jsem pak zjistila, byla to výstava Claude Brabant a k vidění byly její historické modely od Adama a Evy až po sedmdesátá léta minulého století. Převládaly historické modely z francouzské historie, od Napoleona po Marii Antoinettu, historie ji baví, to je vidět z modelů, takže se mi to líbilo, horší bylo to, že se v muzeu nesmělo fotit a to ani za poplatek, který jsem jim chtěla vnutit, tudíž nemám jedinou originální fotku. Co jsem našla na webu, to jsem zpracovala do této galerie, klikněte a uvidíte víc. Vedle muzea byl obchůdek se suvenýry, překvapilo mě, že jsem zde nakonec nalezla i celou vitrinu s Tonnerkami, malou vitrinu s BJD panenkami, a spoustu dalších věcí, miniatur a samozřejmě upomínkových předmětů. Ale před návštěvou muzea jsme obešli budovu Centre Pompidou, které bylo hned naproti, no a opět bylo překvápko, tak nějak jsme si oba dva mysleli, že se nachází na nějakém volném prostoru, ale opak je pravdou. Jeho přední část má před sebou jakýsi prostor, ale zadní - ta je součástí ulice, kde je dům vedle domu a mezi tím je tenhle velice nezvyklý monument s hromadou trubek čnících do ulice. Vznikl na popud francouzského prezidenta Georgese Pompidoua a soutěže se zúčastnilo na 700 architektů z 50 zemí světa. Uvnitř se nachází muzeum moderního umění, knihovna, obchody, kinosály a kavárny. Po návštěvě muzea jsme se přesunuli, opět metrem, na Montmartre. Měla jsem přesnou představu, kam to vlastně jedeme, že se ta stanice jmenuje Abbesses a že je zde kruhové schodiště, které by mělo být nově vymalované výjevy z pařížského života nebo historie, ano, bylo, ale...... při naší návštěvě už se na něm zase vyřádili sprayeři a celé dílo tak znehodnotili. Dávám k nahlédnutí současný stav, jak jsem ho nafotila, tak i odkaz na dobu, kdy bylo čerstvě vymalováno a kresby byly bez graffiti. Abbesses není nejbližší stanice k chrámu Sacré-Coeur, ale není už to až tak daleko, jen pořád do kopce :-), cestou jsme minuli spoustu kavárniček, obchodů s obrazy, až jsme došli na hlavní náměstíčko, kde umělci vystavují a prodávají svoje díla, no a hned vedle se už tyčila slavná bazilika Sacré-Coeur, byli jsme i uvnitř, ale nesmělo se zde fotit, takže fotky musí stačit jen zvenku a z oficiálních stránek. Byl podvečer a my jsme byli už poměrně unavení po noci v autobusu a po celém dni běhání po Paříži, takže jsem pořídila základní fotky z Montmatru a nahoru na věž Sacré-Coeur jsme už nevystoupali. Na schodech pod chrámem bylo spousta lidí a taky umělců, kteří se snažili prodat cokoli, zpíváním a tančením počínaje a prodejem Eiffelovek konče. POZOR!!!!! Před odjezdem jsem se dočetla, že se vám možná stane takováhle situace - nějaký afričan k vám přiskočí a bude se snažit vám nasadit náramek na ruku a pokud bude úspěšný, jsou velice zruční, tak po vás bude chtít 5 euro za náramek. Celou dobu návštěvy Paříže se nám to nestalo, ale poslední večer, kdy jsme se už jen tak procházeli uličkami Montmartru, tak k nám opravdu přiskočil Afričan a začal gestikulovat a ukazovat, že dá synovi na ruku nějaký náramek. V tu chvíli jsem věděla, jak se mám zachovat a honem jsem prodejce od nás zahnala. Vrátím se ale k naší cestě, dále jsme pokračovali uličkami Montmartru a dostali se k jedinému, provozuschopnému, větrnému mlýnu v Paříži Moulin de la Galette, kdysi zde byl slavný kabaret, nyní je nepřístupný pro veřejnost a je zde přístupná pouze restaurace, odtud jsme ulicí Lepic došli až k Moulin Rouge, slavnému kabaretu ve čtvrti Pigalle. A to už pro tento den opravdu stačilo, skočili jsme do metra a vrátili se k hotelu, kde jsme se naproti v pizzerii navečeřeli, velice příjemný mladík nás obsluhoval, mluvil anglicky a sám se nabídl, že nás vyfotí, tak to bylo příjemné zakončení dne. Na konci galerie jsou i obrázky z Montmartru z posledního dne, kdy jsme tam strávili jen hodinu, jak jsem psala, my jsme dali přednost večeři a pak jen procházce jednou ulicí a jsou tam i nějaké noční fotky z autobusu.


Zámky na Loiře a Orleáns Johanky z Arku
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Celou sobotu jsme strávili mimo Paříž, udělali jsme okruh okolo Loiry, 3 zámky jsme viděli z autobusu a 2 jsme navštívili. První byl zámek Chambord, úchvatná stavba, která má údajně 365 věžiček. Je střídmě vybavena, prý v současnosti už lépe, než kdysi, to víte, je to přece jen pro turisty atraktivnější podívaná, ale přesto bylo zařízené jen jedno patro. Tato stavba má zajímavé centrální schodiště, které navrhl Leonardo da Vinci a ve svojí podstatě jsou to dvě schodiště nad sebou, to znamená, že nahoře i dole jsou do něj dva vchody a když jeden člověk vyrazí jedním schodištěm nahoru a druhý člověk jiným vchodem zase dolů, nikdy se nepotkají. K zámku patří rozsáhlé pozemky se svojí gardou, koňskými stájemi a parky. Druhý zámek se jmenoval Chenonceau, také se mu říká zámek šesti žen a to proto, že jej postupně vlastnilo 6 majitelek. Nebudu je vyjmenovávat, to se dočtete z odkazu, jen se zmíním, že zde zůstalo několik ložnic, které patřily oněm dámám, zajímavá je ta, která je úplně černá. Její majitelka se rozhodla po smrti svého manžela už pouze truchlit a zařídila pokoj v černých tónech, je to velice depresivní, nevím, jak v tom mohla vůbec usnout. Fotit se v tomto zámku smělo, ale jen bez blesku, tudíž fotky tomu odpovídají. Co měl ale tento vodní zámek překrásného, to byla kuchyně. Rozkládala se v několika suterénních místnostech a trochu mi připomněla kuchyň ve filmu Princezna se zlatou hvězdou na čele, taky se do ní scházelo po schodech. Z obrázků uvidíte, jak byla malebná, úplně jsem tam viděla kuchaře a sloužící, jak kmitají :-)) K zámku patřily rozlehlé pozemky, kde se nacházely dvě ozdobné zahrady, jedna Diany de Poitiers (milenky manžela Kateřiny Medicejské) a druhá Kateřiny Medicejské, která chtěla smazat stopu po milence svého manžela a založila si svoji vlastní, velkou zahradu. V přilehlém lesíku se nachází i bludiště a na druhé straně bylinková zahrada a muzeum. Při zpáteční cestě jsme stihli navštívit město Orléans, kterému se říká město Johanky z Arku, i když se tady nenarodila, jen zde pobývala. Katedrálu Sv. Kříže (Cathédrale Sainte-Croix) jsme stihli jen tak tak, za půl hodinky se zavíralo, takže jen pár doprovodných fotek. Dále se mi povedla z autobusu i fotka domu, kde Johanka pobývala a samozřejmě její jezdecká fotka. A to byl konec výletu, bylo 10 večer, když jsme dojeli do Paříže.


St. Chapelle a katedrála Notre Dame
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
No a byla tady neděle, která byla poměrně nacpaná, takže jsme se ráno dobře nasnídali, sbalili, hodili kufry do autobusu a vyrazili do města. Naši cestu jsme začali u Justičního paláce, v jehož areálu je slavná kaple St. Chapelle. Je to jedna ze dvou gotických kaplí nebo katedrál, které jsou barevně vyzdobeny, což je velice nezvyklé. Mohlo se zde fotit i s bleskem, takže jsem udělala zajímavé detaily. Co bylo nejzajímavější na této kapli bylo to, že byla patrová. Přízemí mělo normální klenbu, takže nikdo netušil, že nad ním je další podlaha a klenba až do kopule. Nechybí spousta barevných vitrážových oken s výjevy z bible, ale to nakonec nechybí na žádné z navštívených katedrál. A proč byla vlastně kaple rozdělena na patra? Sloužila ke mším pro krále, ten byl v prvním patře a jeho poddaní, sloužící ze zámku měli mši ve spodním patře. Protože Justiční palác stále slouží svému účelu, vstupujete na území soudu, musíte projít bezpečnostní kontrolou a rámem. V paláci je k vidění ještě další pamětihodnost a to vězení, kde pobývala i Marie Antoinetta a nějaké další místnosti, tam jsme nešli, našli jsme to pozdě a nebyl už čas. My bychom čas i měli, ale zašli jsme si na známou zmrzlinu Berthillon, která se prodávala hned naproti, já ochutnala tiramisu a rumovou, byly skvělé obě dvě, syn měl takovou klasiku - čokoládovou a citrónovou, obě dvě byly hodně výrazné, citrón byl opravdu hodně do kysela.
A přešli jsme ulici a byli jsme na ostrově Cité, kde se nachází nejznámější katedrála světa, slavný Notre Dame. Je impozantní i přes to, že ještě stále není dostavěná a to se stavěla přes 200 let! Chybí jí dokončit zbytek obou věží, je proto taková uříznutá, ale není jediná, to samé jsem viděla vloni ve Strasbourgu, kde zase chyběly dvě věže na protější straně. Jelikož byla neděle, tak v katedrále probíhaly mše a já se docela divila, že se tam pouští ty hordy turistů, bylo dost obtížné je utišit, v kostele je zapotřebí být zticha a zvlášť při mši. Takže jsem udělala jen pár fotek, nechtěla jsem moc cvakat s bleskem, tak jen opravdu málo, pro zajímavost a hurá pryč. Nahoru na věže jsme už nelezli, pořád nás bolely dost nohy, jak jsme utíkali dolů z Eiffelovky a nemusíme taky vylézt všude, že? Poslední obrázky jsou z parku před katedrálou, turisti, hlavně děti, tam krmí vrabčáky, ti se lidí vůbec nebojí, klidně vám sednou na ruku, hlavně, když v ní držíte jídlo :-)).


Latinská čtvrť, Sorbonne, Pantheon, kostel Saint Étienne du Mont a Lucemburské zahrady
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
A zase jsme přešli řeku a před námi byla ulice St. Michel spolu s Latinskou čtvrtí. Zde jsme měli domluvený oběd v restauraci, protože CK spolupracuje s restaurací už déle, měli jsme jako skupina slevu a menu i s pitím bylo za 11 euro. Jídlo mě trochu zklamalo, myslela jsem si, že kuřetem nic nezkazím, ale tak malé stehýnko, jaké jsem měla na talíři, to jsem ještě neviděla. Já nejsem velký jedlík, takže mi to bohatě stačilo, jako předkrm jsem měla cibulačku a dezert jsme si ani nedali, nebyla chuť, protože jsme si raději objednali pivo. Kupodivu měli točené, bylo studené, tak to šlo. Byla jsem jediná, která dělala objednávku navíc a pana číšníka to zjevně potěšilo, tak jsem ve finále nabrala odvahu a malé pivo na závěr jsem si objednala ve francouzštině :-D, po zaplacení jsem francouzsky poděkovala i se rozloučila a vím, že tady v tom případě to bylo potěšující pro obě strany. V této akademické čtvrti se nachází i slavná univerzita Sorbonne, okolo které jsme prošli a už jsme měli na dohled velkou kopuli Panthéonu. Byl postaven podle římského Panthéonu a je opravdu obrovský. Dovnitř jsme nešli, protože je výzdobou chudší, hrobky uvnitř jsou jen kamenné sarkofágy s nápisy, zkrátka, někomu se to může zdát málo za tak velké vstupné a lidi bývají zklamaní. Ale podle obrázků na internetu se mi zas tak chudý nezdá. Prý to nejzajímavější je freska, která se nachází hned za hlavními dveřmi, ještě před vstupem, no a tu se mi povedlo vyfotit. Většina z nás tedy zamířila ke kostelu Saint Étienne du Mont (postavený na místě původního kostela St. Genevieve - Svaté Jenoféfy - patronky Paříže), který je hned vedle a je velice hezky vyzdobený. Uvnitř má uprostřed takové patro s krásně vytesaným zábradlím, po stranách jsou vytesaná točitá schodiště, v kostele je i hrobka Sv. Jenoféfy, u které se v roce 2002 modlil sám papež Jan Pavel II. při své návštěvě Paříže. A pak už jsme prošli hlavní třídou k Lucemburským zahradám, které jsou největší a asi i nejkrásnější v Paříži, byla neděle a zahrady byly přímo nacpány lidmi, byl zde koncert vážné hudby, lidi si dělali piknik, četli, pospávali, povídali.... proč ne, pokud bych neměla koníčky nebo chalupu, klidně si dovedu představit, že bych takhle trávila čas, ale v mém případě je to zcela bezpředmětné, já bych se unudila k smrti :-) a hlavně by mi vadila ta hromada lidí, to pro mě není odpočinek, trávit volný čas s tisícovkami lidí včetně turistů.... brrr, to není pro mě. Ze zahrad jsme se propletli uličkami Latinské čtvrti, kde jsme mohli zahlédnout nejstarší restauraci Paříže Le Procope anebo známou hospodu Saint Germain.


Plavba lodí po Seině
(pro vstup do galerie klikněte na obrázek)
Z Latinské čtvrti jsme přešli na most Pont Neuf (Nový most) a vydali se na objednanou plavbu po řece Seině, abychom shlédli architektonické skvosty Paříže i z vodní hladiny. V lodi jsme strávili hodinu a projeli po proudu i proti proudu, pokud to šlo, tak z obou stran ostrovů a opravdu, sem tam se naskytne úplně jiný pohled na monumenty, které jsme viděli ze souše. Ale největší a nejsilnější zážitek pro mě byla zase Eiffelovka. Pomalu se vynářela na obzoru, za stromy parků a za mosty, jak jsme se blížili, tak stále mohutněla, až jsme byli přímo před ní a stála tam v celé její kráse. Všechny ostatní budovy, mosty, kostely a chrámy zde popisovat nebudu, protože si je nepamatuju, ale většinu z nich jsem už zmínila v okružní jízdě Paříží, nejvíce obrázků jsem věnovala právě věži.


Amberg a konec výletu
(není zde galerie, bylo málo fotek, jen jedna, klikněte pro zvětšení)
Po lodičce jsme už jen rychle přejeli na Montmartre, kde, jak jsem psala výše, jsme se my dva navečeřeli, ostatní vzali poklusem okolí Sacré-Coeur a následovala už jen noční okružní jízda a podívaná na osvětlenou Eiffelovku, taky jsem už o tom psala. Pak hurá do autobusu, zase jsme se museli trochu prospat a ráno jsme zastavili v německém městě Amberg (oficiální stránky, turismus i v češtině), kde jsme měli na výběr, buď jsme mohli jít do města nebo do Kurfiřtských lázní se počachtat ve vodě, ulevit unaveným tělům v bublinkách a ve vířivkách. My jsme zvolili lázně a byl to prima relax, nemám odtud skoro žádné fotky, jen pár z autobusu na historické budovy, ale Amberg (článek z wikipedie) je velice hezké, historické město, určitě by stálo za návštěvu, musíte si ho projít pouze v mém odkazu. Do Prahy už to nebylo až tak daleko, okolo 4 odpolední jsme dojeli na Černý most a odtud metrem domů. Ještě ten večer jsem vydržela asi do půl desáté, ale pak jsem spala asi 11 hodin, abych dohnala ten spánkový deficit z autobusu. Celkově se nám ale výlet moc líbil, co jsme chtěli vidět, to jsme viděli, užili jsme si to, nevadili nám ani hromady turistů kolem, je to zkrátka o tom, co k sobě pustíte, pokud to bude zlost z toho, že jsou okolo fronty a že vás chtějí sem tam napálit, tak nebudete spokojení nikdy s ničím. Pokud se nad tohle všechno povznesete, budete trošku obezřetní a hlavně informovaní, tak si řeknete, ale vždyť já jsem taky jeden z toho hejna turistů, užijeme si to v rámci možností, potěšíme se krásnými výhledy, něco málo suvenýrů pokoupíme, najíme se ve francouzské restauraci, dáme si kafe v brasserii... pak si myslím, že se spokojenost dostaví a tak to bylo i u nás. Všem přeji stejně úspěšný výlet do Paříže a už teď vím o spoustě míst, které stojí za to navštívit při nějaké další návštěvě, tolik jsme toho nestihli....... :-))

Pár zajímavých odkazů o Paříži:
www.euro-service.cz/pariz_pamatky.php
www.pariz-pro-pokrocile.blog.cz
www.theparisienne.fr
www.paris.cz




16éme Carrefour Européen du Patchwork, St. Marie-aux-Mines, Alsasko, Francie, září 2010

Galerie fotek z výstavy a z výletů (klikněte na obrázek)

Jak jsem již předeslala u patchworkových výstav z Prahy, navštívila jsem v září 2010 podobnou výstavu i ve Francii. No podobnou... co se týče výrobků, tak ano, co se týče velikosti, tak několikanásobně větší. Výstava se jmenuje Carrefour Européen du Patchwork, byl už 16tý ročník, zde jsou její stránky: http://www.patchwork-europe.com/, a koná se v několika vesnicích ve francouzském kraji Alsasko. Jela jsem se Spolkem patchworku Litomyšl, který doplnilo i několik moravských patchworkářek a moje maličkost, která se sice patchworku aktivně nevěnuje, ale hodně ho obdivuje. Organizaci si zajišťovala děvčata sama, pronajala si autobus se 2 řidiči, ubytovnu v malé vesničce v horách a tak i program se dělal podle toho, jak jsme se domluvily. Což bylo bezva, společné byly jen ranní a večerní odjezdy, zbytek dne jsme se toulaly po výstavách, jak jsme chtěly. A že bylo co obdivovat. Výstavy se nacházely na 23 místech ve 4 městečkách a vesnicích, 2 jsme nestihly, ale myslím, že to hlavní jsme viděly. Většina výstav se konala v kostelích, což bylo zajímavé, takže jsme měly možnost vidět zhruba 25 kostelů za celou cestu, hodně překvapivé pro mě bylo, že jedna malá vesnice měla i 3 kostely, každý jiného vyznání. K fotkám můžu říct jen to, co opakuji neustále, fotila jsem na malé rozlišení, v kostelích se fotilo opravdu mizerně, celkově je tam spíš temněji a když zamíříte na deku, která visí mezi dvěma okny, málokdy z toho vyjde dobrá fotka, takže opět - pro reportážní účely to musí stačit. V některých stáncích bylo zas tak málo místa a tak moc lidí, že často nemám deku vyfocenou celou, pouze z boku, nebo jen kus. Na začátku galerie jsem nafotila prodejní část výstavy, bylo tam přes 150 prodejců, spousta lidí, někdy se fotit smělo, jindy ne, tak alespoň pár obrázků pro přiblížení atmosféry. Mezi jednotlivými výstavami jezdila kyvadlová doprava zdarma, ale díky hezky zpracované příručce s plánky a jízdními řády autobusů, jsme byly schopny i samy se toulat bez problémů od jedné ke druhé. Opět jsem uveřejnila víc klasických patchworků a quiltů, ale byly i stánky, které byly věnovány jednotlivým umělcům (ti tam většinou byli přítomni osobně), a tak jsou tam i moderní quilty nebo spíš koláže, jak to nazývám já. Některé byly velice zajímavé, na některé bych dokonce mohla použít materiál, ze kterého šiju na panenky, blýskavý brokát, tyl, látky s kovovým vláknem.... Celkově - prima pokoukání na to, co dokážou šikovné ruce, ty nejsložitější věci dělaly Japonky, na to jsme opravdu koukaly s otevřenou pusou.

Za dva dny běhání po patchworku jsme toho měly všechny dost a tak jsme třetí den věnovaly návštěvě starobylého městečka Colmar a nedaleké vinařské oblasti. Na úvod musím říct, že mě docela překvapilo, jak jejich staré, ale i nové domy vypadají, připadala jsem si tam spíš jako v Německu, hrázděné domy, dřevěné okenice, spousta kytek v oknech. No a není divu, po staletí patřilo Alsasko střídavě pod Německo i pod Francii, moc hezky o tom píše autor v tomto článku: http://www.cestovatel.cz/clanky/alsasko-nemecka-francie-francouzske-nemecko/ - na Francii je příliš německé a na Německo příliš francouzské, zkrátka Alsasko. Také jazyky jsou zde francouzština, němčina a stará alsasština, ale více se dozvíte z článku, stojí za přečtení. V Colmaru jsme si naplánovaly trasu, vedla přes staré město, přes kostely a chrámy až k vodnímu kanálu, na kterém se můžete loďkami plavit jako v Benátkách, také se této části říká Malé Benátky. Toho jsme nevyužily, protože jsem v mapce nalezla Muzeum hraček a to uznáte, že jsem jako panenkářka nemohla vynechat :-)). Muzeum je to malé, sice třípatrové, ale počtem exponátů spíše menší. Našla jsem jednu velkou vitrinu s panenkami Barbie, stejně velkou se starými porcelánovými, gumovými a dalšími panenkami a vybavením a v posledním patře nemohla chybět ani železnice, která napodobovala město Colmar. Abychom nasály atmosféru, posadily jsme se několikrát i do kavárny na kávu, do cukrárny na dortík a ochutnaly i zmrzlinu, bagety, pivo i víno, to vše patří k poznávání kultury země, ano, musí se počítat s trochou útraty navíc, ale jinak to nezažijete. Odpoledne jsme zamířily do vinařských vesniček Riquewirh a Ribeauvillé, kde jsme měly možnost ochutnat místní vína a samozřejmě si je i nakoupit. Opět to jsou starobylé vesničky se starými hrázděnými domy a spoustou květin všude, hned jak končí silnice, tak začíná vinohrad, víno je všude okolo, na každém kopci. Hlavně se zde vyrábí bílé víno, ale objevila jsem i růžové a červené. Ještě se vrátím ke květinám a zdobení vesnic a měst vůbec, kytky jsou všude, v oknech, na záhonech, na kruhových objezdech, kterých je tam hodně, jsou ve starých trakařích, okolo fontány, visí u každé pouliční lampy.... á propos, nelekněte se, až uvidíte na jedné fotce červeného čerta a pak Sochu svobody, obojí jsme viděly na kruhovém objezdu v Colmaru a kvůli Soše svobody jsme ho vždy objeli 2x, aby si ji každý mohl nafotit :-)). A ještě na fotkách uvidíte čápa, několikrát na patchworku, jako dekoraci v trávě a nakonec i živého na střeše v hnízdě, ale my je viděly i na spoustě suvenýrů - hrníčcích, utěrkách, soškách nebo jako plyšáky. Čáp patří k historii Alsaska, staletí se o nich vypráví příběhy a okolo roku 1970 zde byli téměř vyhubeni, v posledních letech se opět navrací. A nadešel den čtvrtý, den návratu, tam jsme jeli na noc, nazpět přes den a protože jsme byli nedaleko Štrasburku, zajeli jsme i do něj na krátkou návštěvu. Skvělé bylo, že zde na nás čekala jedna rodačka z Litomyšle, která nás navedla na odstavné parkoviště a doprovodila na tramvaj a do centra města, před slavnou katedrálu Notre-Dame a provedla po starém městě a jeho části, která se nazývá Malá Paříž (Petite Paris). Já jsem byla jedna z mála, která se rozhodla vylézt na katedrálu, bohužel se nedalo stihnout obojí, kdo lezl na katedrálu, ten nešel do starého města, ale svého rozhodnutí nelituji, byl to zážitek. A tak jsou v galerii i fotky z katedrály a pohledy na Štrasburk z výšky, počasí krásné, ale fotila jsem často proti slunci, takže fotky nic moc. A nakonec jsme autobusem objeli i evropské instituce, Radu Evropy, Evropský parlament a Evropský soud pro lidská práva, fotky jsou jen z autobusu, nikomu se už nechtělo zastavovat, stejně bychom se dostali jen před budovy, dál ne. Více o Štrasburku se dočtete zde: http://cz.franceguide.com/ A to je konec mého povídání o Alsasku, výlet se mi moc líbil, jsem ráda, že bylo místo a mohla jsem zájezd doplnit a nakonec jsem se seznámila se spoustou báječných holek, potrefených tou divnou vášní rozstříhat látku na malé kousky a zase ji sešít dohromady :-D, doufám, že se na nějaké další akci ještě potkáme. Za organizaci zájezdu děkuji Renatě Edlmanové a za pozvání Renatě Kmoškové :-)).

A děvčata z Litomyšle už mají na svých stránkách taky povídání a jednotlivé fotogalerie, zavítejte i tam, jelikož některé z nich absolvovaly jiné atrakce než naše trio, např. se svezly na lodičkách v Malých Benátkách v Colmaru a prošli si Malou Paříž ve Štrasburku anebo navštívily motýlí farmu, já už na něčem podobném byla, tak se mi nechtělo a navíc jsem neměla kapacitu na focení, tak jsem tuhle výstavu oželela: http://patchwork.lit.cz/spolecne-vylety.php




Srpen 2010 - Miniuni Ostrava, výstavní areál s miniaturními stavbami světa, včetně 7 divů světa.

Galerie staveb (klikněte na obrázek)

Část letošní dovolené jsem strávila na Ostravsku a kromě srazu panenkářek :-)) jsme si naplánovali i návštěvu areálu Miniuni v Ostravě. Jedná se o moc hezky postavené miniatury známých staveb světa a dokonce i dávných 7 divů světa. Areál není velký, ale uvidíte zde téměř 30 miniatur budov pod širou oblohou a několik uvnitř, jsou zde i modely známých lodí z minulosti. Počasí nám přálo a tak naše procházka pokračovala na Novou radnici, kde se nachází rozhledna a je krásný rozhled na celou Ostravu a přilehlé okolí. Fotky odtud nedávám, protože jich mám jen pár a ne moc kvalitních. Takže.... pokud se chystáte do Ostravy, můžu obě atrakce vřele doporučit.




6. 2. 2009 Norimberk - Toy Fair 2009

Galerie z veletrhu a z města a zanimované obrázky z metra (klikněte na obrázky)
(metro - exe soubor, spustí animaci sám, nelekněte se výstrahy o nebezpečnosti tohoto souboru,
upozorňuje vždy, když si chcete stáhnout exe soubor přímo, je v pořádku)


Uplynuly 2 měsíce a my jsme do Norimberku jeli znova, no ano, byl tady zase hračkářský veletrh :-)). Nevím, jestli za to může neustále zmiňovaná krize nebo fakt, že jsem byla na veletrhu potřetí, tudíž jsem už dobře věděla, co mě čeká, ale letos tam chybělo dost výrobců panenek a miniatur, např. firma Tonner a tak byl veletrh trošku zklamání. Potvrdily mi to i děvčata, která jezdí mnohem déle za těmi "svými" autorkami porcelánových panenek a medvědů, také jich několik nenašly. Ale nakonec nám to moc nevadilo, zbylo víc času na ostatní pavilóny. Letos se nám povedlo projít všech 14 obrovských hal, ty, které nás zajímaly, jsme vzali podrobněji, ty, které ne, jsme jen prošli, abychom si udělali představu o nabízeném zboží. Panenky a miniatury se fotit nesměly, takže z nich opět neuvidíte nic :-(, ale vláčky se fotit mohly, takže zase zabírají největší místo v galerii. Některé miniatury u vláčků byly už vloni, ty jsem se snažila nefotit, nevím, jestli se mi to povedlo, bylo jich hodně, možná se opakuji. A naopak, jak jsem viděla novinky, cvakala jsem jak o závod, hodně nás zaujal nový prosklený dům, je tam v mnoha detailech. Kvalita fotek - jako obvykle, téměř všechno je focené přes sklo anebo pod bodovým světlem, líp to zkrátka nešlo. Z dalších novinek nás zaujal výrobce postaviček k modelům, např. striptérky nebo jiné naháče jsem viděla vůbec poprvé. Spoustu času jsme strávili u modelů, kde jezdily nejen vláčky, ale i autobusy, auta a náklaďáky, kde se opravdu točilo ruské kolo a kolotoč a všechno svítilo, včetně funkčních semaforů. Několik málo fotek jsem udělala i u letadel a autíček.

Kdo z vás četl moji reportáž z vánočního Norimberku, zmiňovala jsem se tam o metru, které je řízené počítačem a nás moc lákalo se s ním svézt a zjistit, co vidí řidič za předním sklem vozu. Právě o veletrhu je na to skvělá příležitost, vstupenka na veletrh totiž platí i jako jízdenka na městskou dopravu, nemuseli jsme tedy pátrat po cenách jízdného a mohli si jezdit sem tam bez obav. Okamžitě jsme toho využili :-D a z veletrhu jsme jeli na hlavní nádraží a tam jsme přestoupili na trasu U3 a jeli na až konečnou. Zážitek je to moc hezký, jako správný turista jsem fotila, sice přes okno, za zády se světly z vagónu a v pohybu k tomu, ale povedlo se kupodivu dost fotek. Udělala jsem z nich slide show - automaticky promítané obrázky za sebou, abych vytvořila alespoň trochu dojem jízdy. Mohla jsem pustit i kameru na foťáku, ale chtěla jsem fotit ještě i ve městě a tak jsem kvůli místu pořídila jen obrázky. POZOR! Je to exe soubor, v okamžiku, kdy si ho budete chtít prohlídnout, naskočí výstraha o nebezpečnosti stahování takového souboru, ale je v pořádku, bát byste se neměli, že si s ním něco zanesete do počítače, tvořila jsem ho já a budu ho průběžně kontrolovat.

Když jsme se důkladně povozili z konečné na konečnou, prohlídli na každé konečné jak vypadá norimberské předměstí, vydali jsme se obvyklou cestou po starém městě. Některé obchody byly ještě vánočně vyzdobeny, stejně tak jako stromy, na kterých stále svítila vánoční světýlka, tma byla brzy, takže to krásně ozdobilo ulice a město bylo takové.... sváteční. Návštěva obchodního domu patří k pravidelnému rituálu, sport pro syna, švadlenka a panenky pro mně, koupila jsem tonnerkám komodu, není určená panenkám, ale asi na šitíčko, no ale znáte to, koukám na spoustu věcí jinýma očima. A podívali jsme se i do našeho oblíbeného obchůdku s miniaturami, bohužel nic nového jsem tam nenašla. Tentokrát jsme se naobědvali v Nordsee, aby byla změna a pak jsme se vydali po pěší zóně do široké ulice - Karolinestrasse, plné obchodů a zábavních atrakcí. Jelikož letošní veletrh byl výroční, šedesátý v řadě, bylo i město vyzdobené upoutávkami na něj a na různé hračky. Co jsme potkali a co se dalo v té tmě nafotit, to si můžete prohlídnout, ale fotky nic moc, fotila jsem běžným režimem, takže něco je rozmazané. První a velice zábavné vystoupení byl muž, který si říkal Dr. Muzikus a byl sám sobě rovnou celou kapelou. Na zádech měl bicí, které ovládal nohama, vykopáváním levé či pravé bouchal buď do kopáku nebo do činelů. K tomu hrál na kytaru a na foukací harmoniku a ještě k tomu obstarával přístroje na sobě navěšené, už si nevybavím, co jsem slyšela dalšího za zvuky, ale něčím naprogramovaným svoje hraní doplňoval. Byl zřejmě vtipný, německy bohužel neumím, ale ono stačilo jen koukání na jeho vystoupení a smáli jsme se všichni. Vrcholem vystoupení byl ohňostroj vypuštěný přímo z kytary a už jsme slyšeli z vedlejšího pódia další kapelu. Byla to ale podivná kapela :-)) všichni byli oblečeni do dlouhých, modrých kabátů s kapucí, hráli převážně na dechové nástroje a to moderní a rychlé písničky, znělo to zvláštně, ale vesele a hodně hřmotně :-)) zkrátka pěknej rámus dělali :-D V jednu chvíli si všichni přehodili kapuce přes hlavu a na oči si nasadili takové zvláštní brýle, snažila jsem se to vyfotit, vypadali jakoby se chtěli ponořit do řeky, nicméně takto vyfešákovaní ukončili svoji produkci a za stálého hraní opustili jeviště a hráli ještě několik dalších ulic...... A úplně nakonec, cestou zpátky, vystupovalo na pódiu duo, které mělo jedinou rekvizitu a to barevné prachovky a vydávali podivné zvuky a štěky, asi nějaká moderní pantomima :-D, ale tuším, že na mě byla až příliš moderní, tudíž jsme se moc nezdrželi. Sraz jsme měli na hlavním nádraží a to mě překvapilo velice, je to taková velká nákupní galerie, kdybych neviděla tabuli s odjezdy vlaků a pár šipek k nástupištím, tak si myslím, že jsem v obchodním centru. Proti našim nádražím zde bylo čisto, lidí spousta, kteří sem přišli za nákupy nebo za zábavou, byla jsem jednoduše ohromená (2 poslední snímky). A to bylo všechno, cestou domů se mi v teple auta spustila chřipka a v sobotu ráno jsem už nevstala. To je i důvod, proč vám přináším fotky a reportáž takhle pozdě. Tak se hezky bavte :-))




7. - 12. 2. 2008 - mezinárodní hračkářský veletrh v Norimberku

Galerie vláčků, panenek a miniatur

Podruhé jsem s děvčaty z Klubu panenek navštívila Toy Fair 2008 v Norimberku a opět to byl zážitek, na který budu dlouho vzpomínat. Zase jako loni jsme nestihly všechno, to se nedá, je to opravdu rozsáhlý komplex a to jsme ještě na chvíli zašly do města, takže celkového času na všechno bylo málo. Prošly jsme pavilóny s panenkami, plyšáky a miniaturami na zařízení bytečků a domečků pro panenky. Bylo jich tolik, že jen oči přecházely, nejvíc mi učarovaly funkční miniatury od jedné německé firmy, kdy 1,5 cm nůžky opravdu stříhaly, pila řezala a pastelky malovaly. Paní u stánku byla ochotná a tak nám všechno ukázala, vidět to takhle zblízka na vlastní oči, to je hned něco jiného. Stánek pana Tonnera jsme našly až v závěru (mluvím za sebe a korálkovou Janu - tentokrát jsme udělaly 2 skupiny) a byly tam nové panenky a panenky z podzimu loňského roku. Ve stánku jich nebylo moc, něco přes 20, ale bylo tam moc prostoru na tak málo panenek, proto stánek působil kapánek prázdně. Fotky z něj nemám nijak úžasné, ty horní poličky byly dost vysoko a tak jsou panenky nafocené zespoda a ještě všechno pod umělým světlem, je to jen pro informaci, jak to tam vypadalo, panenku si lépe prohlédnete na oficiálních stránkách. Opět jsem v těchto pavilónech moc nefotila, jen pana medvědáře jsem se dovolila, pak jedny miniatury - firma NIC (prodávají se i u nás) a nakonec u stánku firmy Tonner.

Zákaz focení ale neplatil v pavilónu s mašinkami, tam se fotilo o sto šest, tak jsem se snažila nafotit co nejvíc a co nejlépe. Svědčí o tom 400 fotek, které jsem tam udělala, po přebrání si jich můžete prohlídnout více než 200. Halu s mašinkami jsem letos chtěla navštívit hlavně proto, že jsem s sebou měla i syna a toho samozřejmě panenky nezaujaly až tolik, i když miniatury obdivoval s námi a byl z nich u vytržení taky, ale chtěla jsem mu dopřát nějaký typicky mužský koníček. No...... jak bych to jen řekla :-)) asi tak: od mašinek jsme se nemohly odtrhnout ani my ženský, bylo to úžasný a protože sem tam já a zcela pravidelně korálková Jana, vyrábíme miniatury, tak to byl pro nás obrovský zážitek a inspirace. Podotýkám, že jsem v tomto jednom mašinkářském pavilónu nestihla nafotit všechny scény s mašinkami, ale ty, co nás zaujaly, tak ty jsem fotila velice podrobně, doufám, že se vám to bude líbit tak, jako nám. A už se těšíme na další ročník, věnujeme ho jen a jen výstavě a tak možná poreferuji i o letadýlkách :-)).




1. - 6. 2. 2007 - mezinárodní hračkářský veletrh v Norimberku
Opět moje první účast na takovéto výstavě a dostala jsem se na ni jen díky Klubu panenek, který ji navštěvuje již několik let. Na veletrhu se bohužel nesmělo fotit, takže jediné obrázky, které vznikly přímo v areálu jsou ty, které po svolení nafotila Denisa u stánku firmy Tonner (odkaz pod textem). Veletrh byl úžasný nejen množstvím hraček, ale hlavně velikostí. 12 obrovských hal vzájemně propojených širokými chodbami, za jedno odpoledne se to opravdu stihnout nedalo a tak jsme si vybraly ty haly, které nás zajímaly. Samozřejmě, že hlavně panenky, medvídci a miniatury, ale bylo zajímavé se podívat i na plyšáky, protože takového plyšového koně v životní velikosti, to jsem ještě neviděla. Výstava byla kontraktační a spíše pro odbornou veřejnost, děti do 16 let sem nesměly vůbec, takže se vám naskytl obrázek seriózních obchodníků, kteří se vesele prohrabují hračkami a vybírají a domlouvají.

Nebudu zastírat, že jsem byla v prvním okamžiku ohromena, nejraději bych u každého stánku zůstala půl hodiny, ale to nešlo a navíc...... u 10tého stánku se zastavíte s nadšením, u 50tého stále máte zájem velký, u 150tého se podíváte už jen jestli je tam to, co vás zajímá a u 300tého už jen procházíte kolem a ani se nezastavíte, protože je to padesátý stánek s podobným zbožím, které jste už viděli. A tak si začnete vybírat a velice přesně odhadnete, kde se zastavíte a co můžete přejít, mimochodem, navštívily jsme i stánek českého Merkuru.

A protože jsme se chtěly podívat i do města, hlavně na nějaké panenky, botičky či miniatury, opustily jsme veletrh po několika hodinách, kdy jsme zkonstatovaly, že jsme viděly vše podstatné, co jsme chtěly. Že si uděláme takovou procházku po hlavní ulici a náměstí a pokud objevíme nějaký zajímavý obchod s hračkami, nakoukneme, nakoupíme a jde se dál. Ráda bych to nazvala procházkou, ale pro mojí osobu to byl spíš úprk, při kterém jsem já bláhová ještě fotila. Omluvte kvalitu fotek, měla jsem vždy asi jen 2 vteřiny na zamíření a už jsem zase dobíhala děvčata, která mi utekla o 20 metrů. Takže uvidíte věže a domy nakřivo, věže bez špiček a tak podobně, ale šlo mi jen a jen o zachycení atmosféry města a jeho architektury, protože je to moc krásně udržované, starobylé město a možná těmito fotkami nalákám někoho z vás na jeho návštěvu.

Galerie z Norimberku - rychlá procházka městem


Galerie z veletrhu - stánek firmy Tonner